Proč učebnice češtiny více děsí než těší americké studenty
20. 8. 2019 / Karen von Kunes
Autorka vyučuje českému jazyku a české literatuře a kultuře na Yale University v USA
Tento
článek je reakce na komentáře k příspěvku “Jak učebnice
češtiny děsí americké studenty” z 29. 7. 2019. Analyticky
nejzajímavějším je komentář Jiřího Holého. Pan profesor
Holý píše, že zmíněné dialogy “připomínají Járu
Cimrmana, ale patrně bezděčně.” Jisté je, že ne “patrně,”
ale absolutně bezděčně. Tím slůvkem “patrně” (v
tomto kontextu vyjadřujícím opovržení nad neznalostí amerického
studenta české kultury) Jiří Holý poukazuje (bohužel
dogmaticky) na to, že předpokládá, že téměř každý má znát
Járu Cimrmana a to nejen v Čechách, v Evropě, ale i jinde na
světě. Proč by lidé v Americe, Číně či Austrálii měli znát
jakéhosi Járu Cimrmana?
A tím jsme zase—ať chceme či nechceme—u myšlení českého národa (připomeňme si polemiku Milana Kundery a Václava Havla z roku 1968-69 nebo T.G. Masaryka: “Problém malého národa je problém národa českého”). Lidé v jiných zemích, např. v Singapuru, Thajsku nebo Barmě, nepředpokládají, že nějací Češi (o jejichž existenci asi většina lokálních občanů ani neví, pokud se tyto země nestaly turistickými centry pro Čechy) znají jejich kulturní představitele, národní hrdiny, atd. Co opravňuje Čechy k předpokladu, že jejich kultura má být známá (byť ne dominantní) po celém světě?
