Proč může Donald Trump nakonec přece jen vyhrát prezidentské volby

3. 6. 2020 / Karel Dolejší

"Pravdou nepochybně je, že jediná cesta k podvrácení republikánského systému v zemi vede přes podkuřování předsudkům lidu a podněcování jeho závistí a obav, abyste uvedli věci ve zmatek a vyvolali občanské nepokoje..."

Alexander Hamilton

Donald Trump v roce 2016 kandidoval coby "zdivočelý" uchazeč v barvách Republikánské strany. Usiloval o post prezidenta proti celému politickému establishmentu ve jménu "práva a pořádku" vzývaných rozčílenou ulicí. Rozsáhlé nepokoje, ničení majetku a "pochopení", které nyní tak mnozí na americké levici vehementně vyjadřují destruktivní reakci afroamerického davu na politováníhodnou smrt George Floyda, však znova otevírají dveře přesně tomu apelu, který už Trump jednou úspěšné použil. - Protože pokud už střední třída musí volit jen mezi pořádkem a chaosem, vůbec nepochybujte, co si vybere.


Podle Thomase Hobbese (1588-1679) je nutnost existence státní moci dána faktem, že bez ní by ve společnosti probíhala válka všech proti všem. A v jejím rámci pak platí pravidlo, že je "člověk člověku vlkem". V zásadě tedy Hobbes (a jeho žáci) tvrdil, že libovolný, jakkoliv špatný a nedokonalý stát, který udržuje pořádek, je vždy lepší než jeho absence.

Kdo všechno se mezi politickými teoretiky hlásí nebo nehlásí k Hobbesovi je jedna věc - a druhá zase fakt, že typický příslušník západní střední třídy má v krizových okamžicích sklon chovat se právě způsobem, který jakoby dával Hobbesovi zapravdu. Tuto skutečnost ovšem zatvrzele ignorují radikální levičáci, jakož i všichni další vyznavači náboženství revoluce.

Že rasové vztahy v USA mají i dekády po zrušení separovaného školství či veřejné dopravy daleko k dokonalosti a stále ještě je hodně co napravovat, na tom se bez problémů shodne široké spektrum lidí od umírněných demokratických pravičáků až po krajní levičáky. V čem se však názory rychle rozejdou, to jsou prostředky, jimiž by žádoucí změny mělo být dosaženo. V náboženství revoluce mají chaos a pouliční násilí tradiční roli "porodní báby nové společnosti", zatímco prakticky všichni ostatní na nich neshledávají naprosto nic pozitivního. Jako prostředek dosažení politických cílů jsou mlácení oponentů tyčemi nebo podpalování veřejných budov zpravidla vysoce neúčinné. Co se nicméně přitom spolehlivě dařívá je mobilizace protistrany pod praporem "strany pořádku". A v naprosté většině případů bývá politická základna strany pořádku výrazně širší než radikalizované skupiny vzývající "transformativní" pouliční násilí.

Tak jako němečtí komunisté 30. let, i velká většina ostatních levicových radikálů destabilizací společnosti namísto "urychlení dějin" zpravidla dosáhne masivního posílení reakčních elementů. Málokterá společnost 20. či 21. století byla natolik bezvýhradně zoufalá, aby platilo, že většina jejích občanů "nemá co ztratit, jen své okovy". Takřka vždy mohou ještě i ti nejvíce znevýhodnění ve zlomových dobách působením chaosu přijít doslova o všechno.

Avšak americký středový volič se ocitl takřka ve vakuu. Až dosud vždy platilo, že pouliční rabování a žhářství si nikdo, za žádných okolností, nedovolí veřejně obhajovat. Nyní však vidíme, že po vraždě Floyda toto pravidlo už neplatí. Jakoby jedna vražda ospravedlňovala naprosté zneplatnění veškerých civilizačních standardů. A zejména Demokratická strana, která počítá s hlasy Afroameričanů coby s jedním ze svých trumfů v listopadových prezidentských a kongresových volbách, vysílá velice nejednoznačné signály ohledně toho, co je pro ni ještě přijatelné a co už nikoliv. - Koho tedy mohou volit ti, kdo se chaosu a masového násilí opravdu obávají - a to včetně širokých segmentů společensky integrovaných Afroameričanů, kteří zpravidla museli vynaložit ve srovnání s bělochy nadprůměrné úsilí, aby se odpovídajícím způsobem prosadili?

Pokud to chtějí liberálně a levicově smýšlející Američané jednou dotáhnout až k úspěšné prezidentské kandidatuře Michelle Obamové, někdo "ne tak úplně vpravo" musí co nevidět vstát ze židle, chopit se mikrofonu a nahlas a rozhodně říci, že rasové nepokoje v ulicích jsou sice možná v jistém ohledu pochopitelné, nicméně tak jako tak naprosto nepřijatelné. Že tahle cesta nikam nevede.

Pokud totiž k uvedenému brzy nedojde, nezměrný bordelář Trump bude mít opět nakročeno k výlučné kandidatuře za "stranu pořádku" - a kolem ní se to zpravidla jen hemží i přinejmenším protofašistickými živly...

2
Vytisknout
5501

Diskuse

Obsah vydání | 5. 6. 2020