Podle vzoru „Velkého Pána Turků“?

20. 7. 2020 / Miloš Dokulil

 

(Ne že by se nutně zrovna muselo jednat o staronový, leč znovu modifikovaný model či statut „Svaté Moudrosti“)

 

Uvozovkami v nadpisu jsem vytkl jeden výraz vyčtený z významného posmrtného díla Pascalova, z jeho „Myšlenek“. Měl jím na mysli model pro panovníka. V sociálně-politických poměrech 17. století potom ovšem vesměs „krále“ (nešlo-li o muslimské hodnostáře, kteří v sobě spojovali – a stále spojují – světskou moc s tou náboženskou; což v „západně“ etablovaných politických institucích naší současnosti bývá mimo jejich přímý vliv a funkci, protože se v nich náboženství vnímá jako výlučně soukromá záležitost občanů).

 

Potom mám v podtitulu další výraz v uvozovkách. Původně ve staré řečtině: „Hagia Sofia“. Zde potom najednou šlo o jistou pisatelovu reminiscenci (či vybavující se vzpomínku) na dávné středoškolské časy, když se z různých úhlů probíralo učivo kolem rozvoje Římského impéria, jehož teritorium nakonec nebylo možné řídit či před nájezdníky zvenčí bránit z jednoho místa (tj. z Říma), takže nakonec císař Dioklecián (v poslední čtvrtině 3. století n. l.) si přibral k vládnutí jednoho spolucísaře a oba dva tito hodnostáři potom (o 8 let později) si vybrali navíc každý jednoho pomocného císaře; takže byli pak na to vládnutí nad rozlehlým impériem čtyři.

Na východě té říše tím hlavním městem se stal Byzantion (nejdřív jako Nova Roma, přejmenovaný o 7 let později na Konstantinopolis); odtud se zase vládlo brzy celé říši centrálně (hned od Konstantina Velikého [306-337], který mj. učinil z křesťanské víry preferované náboženství římského občana).

Za Justiniána I. Velikého (panoval v letech 527-565) došlo taky na tehdejší čas v Konstantinopoli ke zcela výjimečně projektované a nato realizované stavbě (mezi lety 532-537) chrámu Svaté Moudrosti (běžně se česky cituje jako „Boží Moudrost“). Osmanským Turkům se nakonec podařilo dobýt město a zmocnit se zároveň jeho jedinečného chrámu (roku 1453). Z města byl následně najednou Istanbul a z křesťanského chrámu – po víc jak 900 letech – mešita (nově se čtyřmi minarety). Tehdy to stále byla největší křesťanská stavba tehdejšího světa.

Ani si nutně nemusíme uvědomovat, že potom až do konce 1. světové války země střední Evropy sousedily na Balkáně s převážně asijskou Osmanskou říší! Když se následně stal v nástupnickém Turecku jejím vůdčím činitelem Mustafa Kemal, zvaný Atatürk (tj. „Otec Turků“; jako prezident od roku 1923), měl v plánu maximálně stát sekularizovat. Z mešity se stalo – po roce 1934 – muzeum.

Dnešním prezidentem Turecka je Recep Tayyip Erdogan. Už loni se vyjádřil, že bylo „hodně velkou chybou“ využívat takovou jedinečnou stavbu pouze jako muzeum. Před měsícem si Erdogan připomněl, že 15 července 2020 bude čtvrté výročí od pokusu o atentát právě proti jeho vlastní osobě; a že by to mohla být příležitost k nábožnému díkuvzdání přímo v budově stávajícího muzea. (K prvním takovým nábožným modlitbám v dosavadním chrámovém muzeu má dojít teprve 24. července.) Rozmanité světové kulturní organizace a politické instituce se k tomuto chystanému plánu na možnou islamizaci této památné budovy již vyjádřily kriticky.

Nelze nikterak vyloučit, že prezident Erdogan by mohl rovněž mít zájem na tom, jak tímto projektem zvýšit vyhlídky na vlastní znovuzvolení do prezidentské funkce, jelikož termín těch voleb se blíží a náboženská karta mezi muslimy zatím stále má nemalou přitažlivou sílu. Náboženství by takto opět v Turecku nemálo posílilo svou roli na veřejnosti (proti výchozím záměrům Kemala Atatürka na více sekularizace ve veřejném životě Turecka). Taky si připomeňme roli Turecka v rámci evropských struktur (třeba NATO)…

Pokud v politickém životě řady států (včetně těch „západních“!) převládá heslovitý populismus, máme tu opět příklad toho, jak znovu nastolit na veřejnosti některé pro voliče potenciálně nosné ideje



0
Vytisknout
2370

Diskuse

Obsah vydání | 23. 7. 2020