Tři dekády bludu

7. 8. 2020

Spojené státy dnes čelí potenciálně existenciální výzvě své národní bezpečnosti, když dva velmocenští protivníci, Rusko a Čína, zpochybňují jejich nadvládu po studené válce. Důvod? Po třicet let byly USA vedeny korporátními, mediálními a politickými elitami, které nedokázaly uznat přetrvávající platnost velmocenské politiky, napsal Andrew A. Michta.
https://www.pwf.cz/

Místo aby po zhroucení Sovětského svazu pečlivě přehodnotila naši strategii, naše inteligence po roce 1990 bez zaváhání přijala ideologické bromidy - primárně vyráběné v thinktancích a na univerzitách - ohledně "konce dějin", našem "unipolárním momentu" a nevyhnutelném triumfu takzvaného liberálního mezinárodního řádu po celém světě. Nikdy předtím nebylo snaha vybudovat impérium založena na takové křiklavé neschopnosti kalkulovat s mocenskými vztahy a poučit se z historie.

Jak k tomu došlo? Jednoduše řečeno, naše politická třída nedokázala pochopit, proč Spojené státy triumfovaly nad Sovětským svazem. Nevyhráli jsme kvůli moci liberálních ideálů - ačkoliv byly důležitými dodatečnými aktivátory americké zahraniční a bezpečnostní politiky proti Sovětům - ale protože v roce 1947, když naplno vypukla studená válka, disponovala naše země masivní průmyslovou základnou, globální rezervní měnou, největšími zlatými rezervami, polovinou globálního HDP, námořnictvem větším než všechna světová námořnictva dohromady, rostoucí populací, rapidně rostoucí střední třídou a monopolem na jaderné zbraně.

Pravda, během studené války se rovnováha sil začala poněkud měnit. Ekonomiky válkou zničené Evropy a Asie se vzpamatovaly a relativní mocenská pozice Spojených států se nikdy nepřiblížila té, v níž byla země v roce 1947. Nicméně pokud jde o měřítka odpovídající dané době, Amerika měla nedostižnou převahu v každém aspektu technologie, výzkumu a vývoje, výroby a celkového bohatství. Málokteré z obsazených zemí Východní Evropy pochybovaly, že americký volnotržní kapitalismus a to co Západ obecněji reprezentoval, je nadřazeno, pokud jde o bohatství a svobodu. To co způsobovalo, že opakovaly komunistická hesla, byla skutečnost okupace sovětskou armádou a natlačení do Varšavské smlouvy. Ale vyhráli jsme z velké části proto, že americká tvrdá moc byla podbudována bezkonkurenční průmyslovou základnou a institucemi pro výzkum a vývoj.

Přesto jsme nedokázali pochopit, že se Sovětský svaz nezhroutil kvůli tomu, že by liberálně demokratický ideál byl přitažlivější než komunismus. V té době jen nemnozí tvrdili, že jsme vyhráli, protože náš protivník se nedokázal vyrovnat naší průmyslové základně a inovativním výzkumným univerzitám a laboratořím - zejména když jsme postoupili do digitálního věku - a že by tedy mělo být svatou povinností vlády zachovat a chránit výhody, jejichž vybudování trvalo celé generace. Zhroucení sovětského impéria přivítala inteligence ve Washingtonu jako ideologický triumf par excellence. V bizarním opakování bolševické fikce ohledně univerzality marxistického dogmatu se naše elity po roce 1990 zdály být jisty, že přišel nový věk globalismu, v němž specifická americká historie a politická tradice nejprve získá univerzální kvalitu a nakonec se rozpustí v novém globálním řádu. Thinktanky, politologové a ve stále větší míře také vláda Kongres podléhaly pokušení vidět rok 1990 nikoliv jako znamení konce dlouhého boje, v němž nakonec zvítězily naše průmyslová základna a vojenské aliance, ale spíše jako kulminaci nevyhnutelného směřování k naplnění velkého univerzalistického příslibu. Teze Francise Fukuyamy byla transformována v ekvivalent nyní zavrženého komunistického teleologického zdůvodňování, jenomže tentokrát postaveného na liberálních klišé, nikoliv na marxistickém kánonu.

K utopické inteligenci východního pobřeží se postupně připojila i vznikající digitální aristokracie pobřeží západního. Naši korporátní ředitelé, bankéři a finanční manažeři byli příznivci globalistické expanze, v níž software a peníze jdou ruku v ruce, zatímco proces přemisťování klíčových částí amerických dodavatelských řetězců do zahraničí každým rokem zrychloval a málokdo ve vládě či obchodních kruzích tomu věnoval pozornost. V tomto krásném novém světě digitální kampusy, nadnárodní banky a korporace měly produkovat novou globalistickou korporátní aristokracii - americkou, ale de facto nadnárodní vládní elitu, jejíž prosperita měla být donekonečna podporována čínskou pracovní silou. Hranice se měly nejen stát propustnými, ale měly fakticky zmizet. Naše univerzity měly dovážet statisíce čínských studentů ročně, zatímco mnozí z našich brahmínů se umístí v zahraničních správních radách a bude akumulovat bohatství tempem, které připomíná lupičské barony 19. století.

Historicky vzato, snahy zmocnit se elit předcházely zmocnění se státu. Zdá se, že čínské komunistické vedení se až příliš dobře naučilo britskému imperiálnímu úsloví, že "neřídíme Egypt, řídíme Egypťany, kteří řídí Egypt". Masivní příliv čínských peněz do Spojených států a stále více i do Evropy se proměnil v řetězec vlivových operací vedených nejen prostřednictvím Konfuciových institutů, ale také našich thinktanků, korporací a médií. Čínské peníze začaly také podporovat zadaný výzkum na našich předních výzkumných univerzitách, s kontrakty stanovujícími, že američtí výzkumníci předají výsledky čínským protějškům a zdrží se kritiky čínské politiky. V posledních šesti letech 115 našich colleges a univerzit získalo miliardu dolarů na peněžních darech zadaném výzkumu z Číny. Korporace - podle jména dosud americké - intenzívně lobovaly za udržení statu quo i poté, co se stalo zřejmým, že Spojené státy riskují přeměnu v čínský poddanský stát. To dělá z uplynulých třiceti let globalizace historicky bezprecedentní dobu. Předali jsme komunistické Číně klenoty americké technologie a průmyslu, zatímco jsme neúnavně vzdělávali čínské vědce a inženýry. Ale jen nemnohé z našich thinktanků nebo korporátních rad tomu věnovaly pozornost. Místo toho odsuzovaly naše daňové zákony a trvaly na tom, že obtěžující regulace neponechávají americkým korporacím jinou možnost, než přestěhovat jejich továrny a dodavatelské řetězce do Číny.

Velmoci často ztrácejí své globální postavení, když utrpí porážku ve velké systémově transformující válce, ale je neobvyklé, aby velký triumf obsahoval zárodky zničení státu. Ve zpětném pohledu byl právě takový osud Spojených států po nepochybném vítězství ve studené válce. Právě když se Amerika údajně vynořovala z historie coby největší imperiální mocnost v dějinách lidstva, souběh zaslepené ideologické jistoty a sebejistého pocitu elity, že si může dělat, cokoliv jen zachce, zahájil proces, který o tři dekády později nejenže zredukoval americkou globální nadvládu, ale zničil také národní soudržnost doma.

Ačkoli v případě Ruska lze tvrdit, že tato země z hlediska své tradice a kulturní moci alespoň zčásti evropská a přinejmenším na okamžik zvažovala možnost následovat amerického příkladu, myšlenka, že komunistická Čína, se svou odlišnou civilizací a tisíciletou kulturou, by se mohla rychle změnit v cosi připomínajícího liberálně demokratický stát a stát se "odpovědným podílníkem globálního systému", hraničila se šílenstvím. Fakt, že se takové pojetí ujalo, odhaluje rozsah, v němž zničení teritoriálních studií coby povinné součásti výuky na univerzitách ve prospěch statistiky a kvantitativních metod vyprodukovalo analytiky, kteří jsou bídně připraveni pochopit byť jen nejzákladnější základy expertízy týkající se jednotlivých zemí.

Procesy, jichž jsme dnes svědky, jak v našich městech, tak po celém světě, nepředstavují náhodný souběh faktorů. Spíše představují projev hlubokých strukturálních změn uvnitř Ameriky a v globálním rozdělení moci, přičemž obojí je výsledkem dekád záměrné ekonomické, zahraniční a bezpečnostní politiky, která spoléhala na spektakulárně chybnou diagnózu konce studené války a jejích důsledků. Nastal čas žádat ty, kdo udržovali tento strategický omyl, aby jej uznali a přinejmenším s předstíranou skromnosti se v naší domácí a zahraniční politice vrátit k tradičnímu americkému pragmatismu a vlastenecké oddanosti národu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3245

Diskuse

https://www.pwf.cz/

Obsah vydání | 11. 8. 2020