Octli jsme se v okamžiku zvratu: dokážeme obnovit své postoje a myšlení?
17. 8. 2020
/
Hannah Čulík-Baird
čas čtení
4 minuty
Tento týden jsem četla výše citovaný článek od José Esteban Muñoze, když mě zaujala část, kterou jsem si vypsala a označila.
Na
začátku koronavirové pandemie měla jsem onen pocit, že jsme všichni
byli ve hře na jevišti, měli jsme na sobě kostýmy, drželi jsme v rukou
rekvizity a říkali text své role ze známého scénáře. Náhle ten scénář a
ta slova zmizela. A my jsme se octli v absurdním postavení, v
kostýmech, které nám už nepadly. V tu počáteční chvíli, v březnu, bylo najednou podivné, a často člověk měl pocit, že chybné, nešlo pokračovat
ve všem, jak to bývalo do té doby. Výraznost té krize odhalila kontury
intelektuálních struktur a praxe, které jsme neodolatelně nosili s
sebou, ale vědomě jsme to nechtěli dělat. Kultury, tradice, struktury
myšlení přežívají prostřednictvím opakování, jejich zvnitřnění, citací -
je to živoucí a ztělesněná praxe. Když koronavirus odhalil, co to
vlastně děláme, co to ještě pořád děláme - byly to a jsou to okamžiky,
kdy je nutno překoncipovat to, jaký vztah máme sami k sobě a k sobě
navzájem. Takže se tedy vracím k Muñozovým slovům:
"Tohle je pravda navzdory skutečnosti, že na úrovni vydávání, ale nikde jinde, je v současnosti v módě jinakost... (nespočetné je množství případů, kdy mi doporučovali, anebo já sám jsem doporučoval, přátelům, kolegům a studentům, aby udělali své projekty "přímočařejší" - námětově konzervativní a metodologicky precizní. Málokdy doporučuju, aby někdo svou žádost o akademický grant udělal "podivnější" anebo zdůraznil heuristický či performativní rozměr návrhu napsat knihu. Akademicky i institučně jsou komunity vědců, v nichž žiji, často v postavení ideologické a teoretické přizpůsobivosti."
V mém oboru stejně jako v mnoha jiných oborech vycházíme z kořenů vědecké tradice a praxe a používáme při své práci tyto dosavadní studie jako průvodce pro své vlastní myšlení, neseme tato břemena, která nás zatěžují a legitimizují naši vlastní práci. Avšak okamžiky prasknutí, okamžik trhliny, jako je ten, který právě zažíváme, to ukazuje, že existují jiné způsoby a jiná praxe, které zoufale potřebujeme.
"Jinakost" jako proces vyhledává nejen něco "jiného", nebo "kontrakulturního", ale to vyžaduje i, abychom zaměřili své oči a svou pozornost tam, čemu jsme se dosud nevěnovali. To znamená rozšíření svého obzoru, včetně textů a artefaktů, jimiž jsme se dosud nezabývali, citování díla učenců existujících mimo gravitační sílu citační tradice, jejíž součástí nyní jsme. Ale také to znamená zkoumat své vlastní vnitřní angažmá ve strukturách, které nám v konečném důsledku neslouží.
Muñoz tady píše o procesu, během kterého se učenci a studenti naučí se umlčet, proměnit se ve zboží, podrobené trhu vědeckých požadavků, které odměňují prezentaci pohodlné stejnosti. Avšak ten obraz, o němž se očekává, že ho budeme šířit, je zastaralý, umělý, měřítka a tvary, které opakujeme svými těly a svými myšlenkami závisejí na časech, v nichž my sami nežijeme a jejichž hodnoty už nesdílíme. Muñoz napsal tato slova v roce 1996, avšak tyto procesy se stále ještě dějí kolem nás a uvnitř nás. Sara Ahmed napsala v knize
Living a Feminist Life (Žít feministický život), že feministické dílo musí fungovat na nejvnitřnější úrovni:
"Začala jsem si uvědomovat to, co jsem už věděla: že patriarchální argumentace jde až do hloubky, dolů: do písmene, do kosti. Musela jsem najít způsoby jak nereprodukovat jeho gramatiku v tom, co jsem říkala, co jsem psala, v tom, co jsem dělala, v tom, kdo jsem byla." Octli jsme se v trhlině. Mnoho věcí je v pohybu, otevírají se, padají pryč. Co zůstává a co odchází? Kterých zděděných postojů o vědecké a pedagogické praxi - myšlenek a chování, s nímž jsme se nikdy vlastně řádně nesrovnávali - se zbavíme? Kterých nových slov a nových myšlenek budeme používat?
Originál v angličtině
ZDE
13188
Diskuse