Češi, koronavirus a společenská paralýza zakořeněná v kulturní identitě

20. 8. 2020 / Bohumil Kartous


Otevřená společnost uvržená do situace, která přináší obavy a nejistotu a zároveň je nová a neexistují návody na osvědčená řešení, se nutně snaží s takovou situací vyrovnat. A to i prostřednictvím veřejného diskursu, v němž se střetávají různé postoje a názory, za nimiž stojí různě akcentované zájmy. To je přirozené a žádoucí.

Koronavirus, covid-19, takovou situaci nastolil a postavil českou společnost před dilema v řešení poměru ochrany ohrožených a kolaterálních dopadů takové ochrany, jež nutně znamená omezení osobních svobod. Samo o sobě je to prospěšné, zároveň to ale ukazuje na charakter společnosti, její vztah k veřejnému zájmu a zejména k autoritě, která tento veřejné ý zájem reprezentuje.

Češi mají vůči autoritě vztah nedůvěřivý, historicky ovlivněný tím, že tato autorita nevyvěrá ze společenské shody, je nadřazená, nikoliv podřízená veřejnému zájmu a je represivní, svou pozici udržuje pod hrozbou legitimního násilí. Těžko se pak divit, že tímto způsobem nemálo Čechů nahlíží i na řešení koronavirových omezení. Jinými slovy, nejde o ně, jde o postoj k autoritě a jí svěřené moci obecně. Nebyli jsme doposud schopni se s tímto handicapem vyrovnat.
David Marenčák upozorňuje na "rouškový disent", tedy na část společnosti a její mediální í exponenty, kteří se snaží v bezpečnostních opatřeních odhalovat znaky omezování svobod a totality. To je samozřejmě dobrý postřeh, včetně toho, co vnímá autor jako projev zbabělosti skryté za "rouškou" boje za svobodu. 

Měl jsem možnost vývoj diskursu vnímat po celou dobu krize, od března tohoto roku. Už tehdy se objevili lidé, kteří zpochybňovali nutnost přijímat tak přísná opatření, jaká přijala Česká republika. Nepřekvapivě patřili k řekněme k těm, kteří i v jiných ohledech zastávají neoliberální postoje a zdůrazňují svobodu jedince jednat (zejména v ekonomických souvislostech) oproti regulaci, která je pro ně - arbitrárně - nepatřičným omezováním. 

Nutno konstatovat, že po několik měsících se u řady těchto lidí, alespoň u těch, které mohu pozorovat, jejich názor často proměnil. Někteří jsou ochotni připustit, že určitá regulace je potřebná a že nelze spoléhat na imunizaci, kterou v současnosti nelze dost dobře odhadnout. Podobným, subtilnějším způsobem se proměňovaly i názory lidí z odborné sféry.

Opět vcelku přirozeně, neboť i oni se setkali se zcela novým fenoménem, jehož unikátnost neurčuje pouze unikátnost pandemie, ale i jeho infodemická povaha. Pandemie se poprvé odehrává ve virtuálním prostoru a vytváří tak zcela odlišný způsob vnímání, přijetí a tedy i určuje její samotnou povahu v rámci přetváření sociální reality.

Samotný fakt infodemie, její konstantní neodbytnost, variantnost v různých sociálních skupinách, její znepokojující podstata formují společenský diskurs a vytváří tak významný tlak na politické rozhodování. Doposud jsme tento aspekt nebyli schopni úplně zhodnotit, první zúčtování přijde pravděpodobně už během podzimních voleb v USA, kde bude dosavadní prezident Trump čelit obrovskému (naprosto pochopitelnému) tlaku za to, že svou omezeností způsobil zemi pravděpodobně mnohem větší škody, než jaké byly nutné. 

V ČR se zúčtování dočkáme pravděpodobně až v příští podzim, během sněmovních voleb. Vzhledem k poměrně stabilnímu průběhu nakaženosti v ČR a nízkému počtu mrtvých bude pravděpodobně hrát větší roli kolaterální škoda v podobě ekonomických dopadů. K tomu, aby tyto škody nedopadly na příslušné části voličů, pravděpodobně směřuje i současná modelace bezpečnostních opatření, kterou by šlo charakterizovat jako omezení s minimalizací ekonomických dopadů. Z dostupných informací vyplývá, že vláda už neuvažuje o plošných omezeních ekonomického chodu společnosti a že omezovat dlouhodobě bude pouze ty oblasti, které představují ekonomickou nepodstatnost a zároveň naplňují riziko zvýšené infekce (kulturní akce, demonstrace). 

Jakkoliv to je, veřejné diskurs v ČR je třeba vnímat nikoliv jako snahu dosáhnout optimálního řešení nové situace, ale jako permanentní spor, v němž jde o využití momenta k oslabení/udržení mocenské dominance. To je podníceno nejen kulturní identitou, do které je stále pevně vsazena nedůvěra vůči autoritě (a zároveň strach z represe), ale i pochybnou reprezentací autority samotné.

Andrej Babiš a jeho vláda pochopitelně mohou přijímat opatření, která v daném okamžiku lze hodnotit jako pochopitelná, ospravedlnitelná a efektivní, nicméně jeho mnohovrstevná diskreditace v roli reprezentanta veřejného zájmu vede nutně k tomu, že jakákoliv rozhodnutí budou nahlížena prizmatem této pochybnosti. Jinými slovy, pro velkou část české společnosti je jakékoliv rozhodnutí této vlády apriori špatně. 

Mezi "rouškovými disidenty" se pak scházejí kverulanti a oportunisté, kteří pracují pro nějaký politický či ekonomický zájem, ideologicky omezení jedinci i lidé, kteří skutečně věří, že od Andreje Babiše nic dobrého vzejít nemůže. A také lidé, kteří se skutečně domnívají, že z hlediska veřejného zájmu je radno postupovat jinak. Setkají se nad tím, že nedůvěřují tomuto způsoby prosazování veřejného zájmu a jejich pochybnost nutně posiluje jeho reprezentace. 

Přemýšlím o tom, za jakých okolností by došlo k přemostění tohoto stavu identitárně hluboce zakořeněné nedůvěry a odporu k reprezentaci autority. Pravděpodobně pouze nějakým šokem, jímž ale koronavirus není. Z hlediska diskursu a identity je to pouze prostředek, který zvyšuje krvácení... 
1
Vytisknout
4777

Diskuse

Obsah vydání | 25. 8. 2020