Krize v Bělorusku aneb Co nebylo řečeno

24. 8. 2020 / Daniel Veselý

Žně komentářů a analýz mapujících dramatické dění v Bělorusku mají společný leitmotiv: zlý a podlý diktátor, jejž dlouhá léta podporoval ještě podlejší Kreml, se zuby nehty snaží udržet u moci, a to navzdory pozoruhodnému vzepětí tamní občanské společnosti. Jde o tuze vděčné téma – na rozdíl od válečných zločinů páchaných státy, jimž tuzemský komentariát zcela automaticky poskytuje bianko šek. A zatímco se pozornost jako obvykle upíná na osu Moskva-Minsk, realita je jako vždy mnohem komplikovanější než tradiční novinářské předsudky.
Věc se má takto: jakmile se strhne mela kdesi v postsovětském prostoru, mívají liberální komentátoři celkem jasno o tom, kde je pravda a kde je lež. Avšak neznalost, opomíjení či přímo zatajování zásadních informací nikdy nepovede k pochopení té které krize. V jedné věci se však liberálové a levicově orientovaní pozorovatelé shodnou: Lukašenkův režim je skutečně zavrženíhodný a pro běžné Bělorusy představuje zásadní hrozbu.

Kupříkladu slovenský politolog Eduard Chmelár poukazuje na skutečnost, že vzájemné vztahy mezi Lukašenkovým a kremelským režimem nejsou ani v nejmenším ideální, ba spíše naopak – což v současnosti ilustruje liknavý postoj Moskvy vůči jejímu klientovi v Minsku. Podle Chmelára Minsk už v předchozích letech usiloval o diverzifikaci zahraniční orientace, přičemž nelze opomenout Lukašenkovo úsilí o sbližování se Západem, o němž západní sdělovací prostředky informovaly v předchozích letech. Z Chmelárova textu jednoznačně vyplývá, že Alexandr Lukašenko účelově kličkuje mezi velmocemi, aby se sám mohl udržet u moci. Je tedy pošetilé vykreslovat běloruského diktátora výhradně jako bezduchou Putinovu loutku.

V polovině května šéf americké diplomacie Mike Pompeo oznámil, že v rámci posilování obchodních vztahů mezi Washingtonem a Minskem je první zásilka nezpracované americké ropy do Běloruska na cestě. Podle Pompea obchodní dohoda mezi oběma státy „posílí suverenitu a nezávislost Běloruska“, zatímco „americké korporace projevují zájem o vstup na tamní trh“. Trumpova administrativa při uzavírání všemožných „dealů“ samozřejmě něco tak efemérního jako lidská práva ignoruje, což by Putinem posedlým komentátorům nemělo uniknout. Ostatně ekonomická expanze – ať již hovoříme o nemilosrdných embarzích či klasických kšeftech – představuje jeden z hlavních nástrojů Trumpova Bílého domu při utužování a rozšiřování amerického vlivu, a to i v bezprostředním sousedství Ruska.

S ještě pozoruhodnějším odhalením přicházejí britští investigativní novináři Phil Miller a Mark Curtis, kteří odkrývají podrobnosti o postupně rostoucí spolupráci mezi britskou armádou a běloruskými ozbrojenými složkami. Třebaže Londýn Lukašenkův režim dlouhou dobu otevřeně kritizuje, Britové poskytovali Bělorusům pomoc v podobě společných tréninků či nácviku boje v městském prostředí. Ještě na konci června generál Nick Carter se svým běloruským protějškem generálmajorem Alexandrem Volfovičem telefonicky hovořil o „současném stavu a možnostech rozvoje bilaterální vojenské spolupráce“.

Tato spolupráce byla pravděpodobně inspirována britskými snahami o získání zpravodajských informací o armádě mající blízko k Rusku, jak uvádějí autoři na základě interních informací. Kdyby existovala poctivá a nezávislá žurnalistika, tyto informace by veřejnému diskursu dominovaly touž měrou jako povědomí o rusko-běloruské spolupráci. Jenže ani v případě běloruské krize pravicovým komentátorům neleží na srdci lidská práva, ani zavedení reálných demokratických principů v této zemi. Kdyby tomu tak bylo, jejich názorové texty a rozhlasové příspěvky by vypadaly úplně jinak.

 

 

0
Vytisknout
5358

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2020