Parazitovi malárie se daří všude tam, kde je teplo a vlhko. Teplota vzduchu reguluje několik částí přenosového cyklu, včetně délky života komárů, míry jejich vývoje nebo míry kousání.

Pokud je příliš teplo nebo příliš chladno, pak buď parazit malárie, nebo komár, který parazita přenáší mezi lidmi, nepřežije. Tento vhodný teplotní rozsah je relativně dobře stanoven polními a laboratorními studiemi a tvoří základ pro současné projekce dopadu změny klimatu na malárii.

Nicméně povrchová voda je v tomto ohledu stejně důležitá, protože komárům poskytuje přirozené prostředí ke kladení vajíček. Zatímco voda ve velkých řekách nenabízí larvám afrických komárů vhodné životní podmínky, menší vodní útvary, jako jsou břehy rybníků a nivy, mohou být skvělým habitatem, stejně jako zavlažovací systémy. Totéž platí pro rybníky a kaluže, které se tvoří kdekoli v krajině.

Předchozí modely mapující podmínky vhodné pro přenos malárie po celé Africe pracovaly s jednoduchými součty měsíčních srážek, aby mohly odhadnout, kolik území budou mít komáři k dispozici. My jsme se naopak do detailů zabývali podmínkami, za kterých vznikají vodní útvary. Když tyto hydrologické procesy zahrneme do našeho modelu, vyjde nám odlišný vzorec jak pro dnešek, tak pro budoucnost.

Když v tropech vydatně prší, můžou se tam množit spousty komárů a oblast pak bude pravděpodobně vhodná pro přenos malárie. Pokud má tato lokalita adekvátní teplotní rozmezí, můžeme rovněž říct, že je klimaticky vhodná pro přenos malárie. V současné době to tak ještě být nemusí, možná proto, že tam byla nemoc vymýcena. Nicméně klima pro malárii bylo příznivé.

Obecně tento přístup funguje dobře, zejména po celé Africe. Ale s povrchovými vodami je to trochu jinak. Vezmeme extrémní příklad: na většině řeky Nilu téměř vůbec neprší, přesto je zde spousta komárů. Víme také, že i ve starověkém Egyptě byla malárie rozšířená.

Dešťová voda může proniknout do půdy, odpařit se zpět do atmosféry, může být absorbována vegetací – a samozřejmě – může odtékat do potoků a řek. Vzhledem k tomu, že srážky ne vždy odpovídají množství vody zbývající na povrchu, bylo zapotřebí zvolit nový přístup.

V naší nedávné studii jsme aplikovali hydrologický model, abychom dokázali odhadnout dostupnost povrchové vody. Náš model na rozdíl od metod pracujících se srážkami identifikuje říční koridory jako možná celoroční ohniska přenosu.

Zjistili jsme, že některé oblasti, které předchozí modely nezaznamenaly, jsou ve skutečnosti pro šíření malárie příznivé. Třeba oblast Nilu, a to až k severnímu pobřeží Afriky, což dokazují také historické poznatky.

Celý článek v angličtině ZDE