Karabach je Evropa

30. 9. 2020 / Karel Dolejší

Na Kavkaze se v druhé polovině 80. let začal hroutit Gorbačovův Sovětský svaz. A nejžhavější ohnisko tehdejšího napětí, dědictví "inteligentní" sovětské národnostní politiky, v Náhorním Karabachu nejen že stále doutná - právě se dokonce znova rozhořelo.










Oblast Náhorního Karabachu obývanou převážně Armény (přes 70 % populace) včlenila Moskva svévolně do muslimského Ázerbájdžánu. V roce 1988 začal rozklad SSSR demonstracemi a krvavými srážkami právě v této lokalitě. Po protigorbačovovském puči v roce 1991 se karabašští Arméni referendem od Ázerbájdžánu odtrhli. Následně naplno propukla válka, která trvala až do vyhlášení příměří v roce 1994. Karabašští Arméni dosáhli kvazinezávislosti a s ruskou pomocí vyhnali Azery ze sporné oblasti - plus sedmi dalších ázerbájdžánských okresů.

Příměří nikdy nepřineslo trvalý mír a po celých dalších dvaatřicet let se čas od času vrací ozbrojené násilí.

Mezitím ovšem došlo k výrazné změně poměru sil. Jestliže počátkem 90. let měli Arméni díky Moskvě jasnou převahu v těžké výzbroji, zatímco Azerům pomáhali pouze lehce vyzbrojení Afghánci nebo Čečenci, ropný "emirát" Ázerbájdžán strávil následující dekády utrácením výnosů z exportu za rozsáhlý vojenský arzenál. Ačkoliv i v něm nyní dominují starší sovětské či ruské zbraňové systémy, najde se i několik interesantních výjimek.










Páteří azerského dělostřelectva je původně čs. 152 mm samohybná houfnice DANA, v kategorii raketometů najdeme ve výzbroji zase menší počet čs. 122 mm RM-70. Příspěvek českých obchodníků se zbraněmi ke kavkazské válce doplňují na azerské straně cvičné a lehké bitevní letouny L-39. (Fotografie z nedávné vojenské přehlídky pořídil list Kavkazskij uzel.)










Zatímco ruská výzbrojní spolupráce s Armény byla spíše spaním na vavřínech - a některé důležité výjimky z tohoto pravidla (bezpilotní vzdušné průzkumné prostředky, loitering munitions) padají čistě na konto lokálního arménského vývoje - Azeři nakupovali, kde se dalo. A kromě toho navázali i úzkou vojenskou spolupráci s Tureckem.

Ta se ve střetech, k nimž dochází od minulého víkendu, až dosud ukazuje jako rozhodující. Turky dodané bezpilotní bojové letouny hned na počátku zničily prostředky protivzdušné obrany karabašských Arménů, podobně jako během loňských bojů v syrském Idlíbu Asadovy Panciry - a pomohly tak Azerům získat lokální převahu ve vzduchu.

Erdoganova nepodmíněná podpora Ázerbájdžánu právě v danou chvíli stojí za separátní rozbor. Ankara v Libyi a nyní i v Karabachu vysílá Moskvě jasný signál, že pokud Rusové budou dál dělat Turkům problémy v Sýrii a podporovat tam Asada, mohou se dočkat symetrických odpovědí poškozujících ruské zájmy. Probíhající karabašská krize je ovšem pro Putina obzvláště mrzutá, protože se právě potřebuje soustředit na Bělorusko. Nejkvalitněji připravené ruské jednotky se přinejmenším od Serďukovových reforem nacházejí právě na Kavkaze. Jestliže by se však Moskva nakonec rozhodla pro invazi do Běloruska, na tyto jednotky by dosáhla jen obtížně - v rámci spojeneckých svazků s Jerevanem musejí zůstat k dispozici zde, zejména když azerský prezident Alijev nepokrytě hovoří plánech na obsazení celé Arménie.

Jisto však je, že ať už Erdogan vyšle Moskvě sebeúčinnější varovný signál, přitom jakýkoliv, i ten nejzprostředkovanější, turecký podíl na dalším zabíjení Arménů oživí historickou vinu na arménské genocidě - a přinese Ankaře to nejděsivější mezinárodní PR, jaké si vůbec může představit.

(Představovat si, že českým zbrojařům s kontakty na islamofobním Hradě se teď nějak hůře spí, protože jimi dodaná dělostřelecká technika v rukou "muslimáků" kromě likvidace karabašských vojáků také srovnává se zemí arménské vesnice a po desítkách vraždí tamní křesťanské civilisty, může leda naprostý naiva či ideologicky zaslepený pitomec.)

Ostatně azerský útok v Karabachu navzdory počáteční euforii a způsobeným ztrátám vůbec neprobíhá hladce. Potvrzené ztráty útočníka na obrněné bojové technice jsou mírně vyšší než na straně obránce, jakkoliv arménská/karabašská strana hlásí výrazně vyšší počet zabitých. Protože počty techniky arménské/karabašské a azerské strany na počátku konfliktu byly přibližně vyrovnané a její průběžné doplňování zejména na straně útočníka nepadá v úvahu, tedy pokud Azeři nedokážou zúročit svou převahu ve vzduchu v protitankovém boji mnohem lépe než dosud, brzy jim dojdou síly - a o nějakém tažení na Jerevan si mohou leda nechat zdát.

Obnovený karabašský konflikt probíhá samozřejmě geograficky v Evropě, ale dotýká se starého kontinentu ještě i jinak. Představuje varování před mezinárodní nestabilitou, jakou může během pandemické redukce globální poptávky přinést prudký propad příjmů kdysi bohatých ropných států typu Ázerbájdžánu (pro škatulkující levičáky šokující informace: Ázerbájdžán rozhodně odmítl námluvy NATO a od roku 2011 je členem hnutí nezúčastněných zemí, v "mírové" propagandě asociovaného výlučně s protiválečnými snahami). Prezident Alijev ale nemusí být jediný autoritářský lídr ropného emirátu, jenž bude "řešit" domácí ekonomickou krizi vyvoláním mezinárodního ozbrojeného konfliktu.

Vedle něj se samozřejmě nabízí třeba destabilizující se Írán - nebo hlavní spojenec Arménie Rusko.

A krize typu karabašské se tak svými širšími důsledky nakonec citelně dotknou i stále ještě naprosto nepřipravené Evropské unie.

0
Vytisknout
5176

Diskuse

Obsah vydání | 6. 10. 2020