Covid-19 jako civilizační choroba

9. 10. 2020 / Ivan Větvička

čas čtení 4 minuty


Na jaře mohl být vysoký výskyt nakažených covidem-19 vnímán jako civilizační choroba, daň za úspěch v globalizovaném světě. Na podzim se jedná spíše o indikátor nemocné společnosti. Viru se nyní daří především tam, kde selhává vedení země, státní správa a lékařská péče, či komunikace vedení země s jejími obyvateli. Často je na vině prostá absence mezilidského respektu.

Na jaře roku 2020 se covid-19 šířil u nás i ve světě především v rozvinutých, nebo prudce se rozvíjejících oblastech, k nimž patří i Čína, kde byla nemoc zaznamenána poprvé. Severní Itálie byla zasažena více než zaostalý jih, v Bruselu, Paříži, Londýně či v Mnichově bylo větší nebezpečí nákazy než v Praze a v Pelhřimově bylo bezpečněji než v hlavním městě... Kdo udržoval fyzický kontakt s „globální komunitou“, riskoval více než lesní dělník na Vysočině. Dalo se říci, že covid-19 byla nenadálou nakažlivou „daní“ za úspěch států, regionů i osob v propojeném světě.

 


Do podzimu se situace změnila, přestože zatím nemáme spolehlivý lék ani očkování. Postupně se podařilo vyzkoušet opatření, která šíření choroby zpomalují a mohou vést i k jejímu ústupu. K jejich účinné realizaci je ale potřeba, aby vedení státu alespoň do jisté míry respektovalo doporučení epidemiologů a občané se řídili výzvami a nařízeními vlády. Nyní se viru nejlépe daří tam, kde je tento řetězec narušen: v USA, Brazílii a Velké Británii nese vinu absurdně neschopné vedení země i nesmiřitelně rozpolcená společnost, v Indii připadá nezanedbatelný díl na vrub těžkopádné státní správě a chatrnému zdravotnictví a v České republice máme ode všeho trochu: Vláda přihlížela šíření nákazy a zavedení nepopulárních opatření odložila na dobu po volbách.

Lidé jsou takovým cynismem znechucení a v porovnání s jarem projevují menší ochotu nařízení respektovat, mnozí (doslova vražedně) směšují odpor proti vládě s odmítáním nařízení, která skutečně zachraňují životy, ať už je vydal kdokoli. A leckdo váhá, zda má smysl podstoupit zdravotnický test, pokud se výsledek dozvíte až za několik dní. Kolik lidí už raději doma tiše trpělo, než aby se vydali do spárů hydry, v níž se u nás mění mechanismus testování, který měl být naší nejlepší ochranou, dokud se nepodaří vyvinout očkování a lék?


Poznámka:

V České republice byla na jaře zpočátku nejvíce zasažena Praha a oblast, které archeologové říkají „širší okolí moravské brány“, tedy území, kde se lidem dobře daří už od pravěku. Naopak, méně přívětivá Vysočina, kam svého času nepronikly ani římské legie, přestože měly poblíž předsunuté základny, byla promořena jenom minimálně. Nížiny byly zasaženy hůře než hůře prostupné a později kolonizované oblasti ve vyšších nadmořských výškách.

Nápadnou výjimkou byly pouze sevreočeské hnědouhelné pánve. Ač se jedná o dlouhodobě osídlené nížiny, a navíc se zde ve 20. století bouřlivě rozvíjel průmysl, byly tyto oblasti zasaženy disproporčně méně. Důvod je prostý: Povrchová těžba hnědého uhlí proměnila líbezný úrodný kraj na mnoha místech v jalovou zemi a podstatná část těžkého průmyslu zde po roce 1989 odumřela. Severočeské hnědouhelné pánve již nejsou tak přívětivým místem k životu jako kdysi, proto tu dnes žije málo „vítězů závodů v globalizaci“ a choroba se sem šířila pomaleji.

Ve světě byla nejprve těžce postižena dávná civilizační centra v Číně, ve Středomoří a v Íránu, jehož část patří do oblasti tzv. úrodného půlměsíce. K nim se přidaly země, které zažily oslnivou konjunkturu v nedávné minulosti (USA, Velká Británie, Japonsko) a v současnosti udržují dominantní postavení ve světě spíše setrvačností. V Evropě byla a je značně zasažena také hospodářsky a kulturně nesmírně vyspělá oblast delty Rýna, které v dosažení a udržení velmocenského postavení brání tradiční správní roztříštěnost.

1
Vytisknout
5695

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2020