Skutečný vítěz amerických voleb

10. 11. 2020 / Tomáš Korda


Po celý minulý týden jsme byli doslova bombardováni reportážemi a komentáři k volbám v USA, které stále dokola poukazovaly na rozpolcenost americké společnosti, jež pronikla až do jednotlivých rodin. Jeden z dokumentů odvysílaný německou televizí zaznamenal rozhovor otce se svou dcerou, v němž si oba navzájem řekli totéž: pokud se prezidentem stane favorit toho druhého, Amerika už nebude nikdy stejná.

 

Pokud vyhraje Trump, Amerika přestane být liberálně‑demokratickou zemí, pravila dcera, zatímco když zvítězí Biden, Amerika propadne socialismu a komunismu, pravil otec. Až příliš, příliš snadné by bylo se nyní začít vysmívat strachu z komunismu a bezmála ho ponižovat na psychickou poruchu. Tak bychom se moc daleko nedostali; a to ani pokud bychom strach z nástupu socialismu považovali za pouhé nepochopení. Například že zavedení veřejného zdravotnického systému, tak jak jej známe z Evropy, neznamená socialismus, ale spíše civilizační výdobytek, lidské právo a vůbec umožnění naplňování Hippokratovy přísahy.

Než abychom strach ze socialismu psychologizovali a různě se ho pokoušeli diagnostikovat psychiatrickou terminologií, považuji za plodnější vzít v potaz termín kolektivní paměť, který razil francouzský sociolog Maurice Halbwachs. Strach ze socialismu pak budeme chápat jako hluboce zakořeněný v kolektivní paměti amerického společenství. Právě ten vychovával celé generace organismu americké společnosti a předával se vědomě či nevědomky z jedné generace na druhou. Pro svou kolektivní a nadindividuální povahu je silně setrvačný a nadále působí, ačkoli „tam venku“ studená válka dávno skončila. Avšak neskončila „tam uvnitř“ v kolektivní hlavě organismu amerického společenství. Na domácí scéně Trump zjevně žije z tohoto strachu, který zdědil a jenž byl třičtvrtě století americkému lidu očkován.

Jak si ale Trump vede na mezinárodní scéně? Když se na věc podíváme čistě statisticky z hlediska počtu obětí způsobených americkou intervencí ve světě, má Trump nejnižší skóre ze všech amerických prezidentů od konce studené války. Na počet zabitých se Trump řadí mezi ty nejmírumilovnější prezidenty, jaké kdy Amerika měla. Na tom není nic překvapujícího, když stále více stahuje Spojené státy ze světa do izolace. Jestliže následkem toho vznikne nestabilní a chaotický svět, pak za něj už neponese vinu výlučně Trump, ale rovněž všechny ostatní státy, které nebyly s to převzít po Americe zodpovědnost za světový pořádek.

Ačkoli se tedy na domácí scéně nechává Trump živit studenoválečným strachem ze socialismu, na úrovni zahraniční politiky představuje prvního amerického prezidenta po konci studené války, jehož jednání konečně odpovídá vědění, že studená válka patří minulosti. Je nesmyslné, aby Amerika dál vůči svým spojencům sehrávala roli užitečného idiota, který odvede všechnu černou práci, zatímco ostatní se povezou a budou ji kritizovat z pohodlí domova. Tak předveďte svou suverenitu a schopnost soustavného geopolitického jednání, vyzývá svou politikou izolacionismu Trump ostatní země. Jste na řadě.

Oproti Trumpovi, což není ostatně těžké viděti, se všichni předchozí američtí prezidenti chovali více méně, jako by vůbec nezaznamenali fakt, že studená válka skončila. Válkou proti terorismu v Afghánistánu, Iráku, Sýrii a Libyi a rozšiřováním NATO na východ se Amerika mezinárodně chovala tak, jako by chtěla dál pokračovat ve studené válce, ale pomocí jiných prostředků, totiž pomocí boje proti terorismu či Putinovu Rusku. Před Trumpem všichni američtí prezidenti jen dál živili studenoválečný strach a vykrmovali jej potravou zvnějšku, vytvářením vnějšího nepřítele.

Co se však dříve či později stát muselo, je to, že tento strach z komunismu začne požírat své vlastní instituce. Tento strach, který do nástupu Trumpa byl orientován navenek (na teroristy, Putina a vůbec na všechny nepřátele liberální demokracie ve světě), se obrátil dovnitř a reflexivně zaměřil svou pozornost na samotný Washington a americký establishment. S Trumpem začal strach ze socialismu požírat samu washingtonskou liberální demokracii jakožto příliš socialistickou. Zde se ukazuje, kdo s čím zachází, s tím také schází. Byla to liberální demokracie a obecně takzvaný Západ, který si studenoválečným bojem proti Sovětskému svazu vypěstoval silné antikomunistické návyky. A nyní k velkému překvapení všech začal tento strach z komunismu rozkládat liberální demokracii samotnou. Rozkládá ji zevnitř, protože antikomunismus je jejím vlastním návykem, který si sama po léta pěstovala a na nějž nyní doplácí. Tady se nejedná o konec světa, nýbrž jen o konec jeho liberálně‑demokratické podoby, tj. té podoby světa poznamenané bojem proti komunismu.

Podobnou rozluku se starým světem vyobrazil Tolkien ve známém díle Pán prstenů: po vítězném tažení Západu proti zlému (rozuměj komunistickému) Mordoru, museli elfové, Gandalf, Frodo, Bilbo i všichni ostatní, kteří byli svázáni se starou podobou světa, opustit Středozem a přenechat ji dalšímu věku. Takto vypadá Tolkienovo vyvrácení Fukuyamy, který ve svém pomýleném výkladu Hegelova konce dějin zapomněl na to, že vítěz vždy musí zaplatit daň za svou výhru. Jak říká Frodo na rozloučenou: „Vydali jsme se zachránit Kraj, Same. A zachráněn byl. Ale ne pro mne.“ To, co pochopil Frodo, liberální demokraté nechápou, neumí odejít včas a dál oslňují znuděné davy svými gerontologickými problémy. Hesly „anti‑Trump“ pak připomínají poslední dny komunistických režimů, které se ke konci ospravedlňovaly už jen tím, že v nich nevládne kapitalismus.

Teprve s Trumpem se tak konečně dostalo znovu na pořad dne jedno tajné přání Václava Havla, který v revoluční euforii stihl prohlásit, že po zrušení Varšavské smlouvy, by mělo být rozpuštěno rovněž i NATO. Nakolik by Havel chtěl zůstat věrný tomuto svému snu a potažmo i odkazu Sametové revoluce 1989, musel by chtě nechtě volit Trumpa, který rozpuštění Severoatlantické aliance přiblížil.

Když se vrátíme k úvodnímu sporu mezi dcerou – podporovatelkou Bidena – a jejím otcem – voličem Trumpa -, kteří si nedokáží představit, že by vyhrál kandidát toho druhého, ukazuje se, nakolik je jejich vzájemné neporozumění pomýlené. Oba si totiž nejsou vědomi té skutečnosti, že Trump již dávno vyhrál, a jen proto klidně může přenechat Bílý dům Bidenovi. Jak otec, tak dcera nevidí, že rozhodující okamžik již proběhl, a proto se hádají, totiž kvůli své zatvrzelé orientaci do budoucna. Oba se domnívají, že ten osudový okamžik bezmála celých amerických dějin teprve přijde, ale mýlí se, neboť ten se již uskutečnil, když s Trumpem začal antikomunismus požírat liberální demokracii. Biden se jeví jako ten poslední, který s tím dokáže něco udělat.

-1
Vytisknout
5534

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2020