Michal Berg: Nejbezpečnější energie je z obnovitelných zdrojů

30. 11. 2020 / Albín Sybera, Natálie Valdišová, Tomáš Bouška


Interview se spolupředsedou Zelených v souvislosti s  chystaným rozšířením jaderné elektrárny Dukovany.


Debata o dostavbě Dukovan se z velké části točí okolo potenciálních dodavatelů. Dodejme, že s ohledem na skutečnost, že česká vláda otevřeně deklaruje úmysl oslovovat i uchazeče z Ruska a Číny, kteří se zodpovídají autoritářským vládám ve svých zemích a pomáhají šířit politiku svých vlád prostřednictvím energetiky, je účast takových uchazečů v budoucím tendru oprávněně kontroverzní a z bezpečnostního pohledu vysoce riziková. Nicméně, vraťme se na začátek, ještě před samotné zahájení příprav tendru na rozšíření Dukovan. Je skutečně rozšiřování jaderných kapacit ČR jedinou cestou, jak dosáhnout uhlíkové neutrality?

 

Samozřejmě že není. Předně, abychom dosáhli dostatečného snížení emisí dle našich závazků podle Pařížské dohody, potřebujeme ukončit spalování uhlí do roku 2030. Jakákoli jaderná elektrárna nebude v provozu ještě ale minimálně v roce 2040. Z hlediska bezemisní energetiky toho jaderná elektrárna moc neřeší.

I kdybychom pak jako Česko neměli sami vůli přestat uhlí spalovat, donutí nás k tomu trh. Je totiž velmi pravděpodobné, že cena emisních povolenek stoupne natolik, že energie z uhlí už nebude schopná konkurovat jiným zdrojům.

Jakou roli v tom hrají Dukovany?

Čas a peníze, které ztrácíme debatou o jádru, nám budou chybět při rozšiřování produkce elektrické energie z jiných zdrojů, zejména tedy obnovitelných, plus další kroky, jako je řešení její akumulace a posilování sítí. 

Jak prokázalo několik studií, například poslední od think tanku Ember, Česko může bez problémů a bez nových jaderných zdrojů vypnout uhelné elektrárny do roku 2030. Bude to vyžadovat značné, ale nikoli nereálné nárůsty produkce energie z obnovitelných zdrojů. Jejich studie přidává 3,7 GW kapacity větrné energii a 7,9 GW solární energie, do roku 2030 tak dosáhneme kapacity 4 GW u větru a 10 GW u slunce. K dosažení těchto úrovní musí Česko stavět rychle, ale ostatní země EU s podobným potenciálem již takové tempo využívání energie z větru a slunce dosahují.

Naši západní sousedé Německo a Rakousko jadernou energetiku opouštějí nebo nevyužívají a se stupňujícími se klimatickými změnami nepanuje vůbec shoda na tom, zda je jádro vhodnou cestou k dosažení uhlíkové neutrality, souhlasíte?

Rakousko nikdy jádro nevyužívalo a jde zde značný společenský konsensus na tom, že jádro je škodlivé. A to zprava, zleva, i konzervativní kancléř Kurz jádro odmítá.

V Německu také panuje shoda na tom, že jádro není dobrou cestou k uhlíkové neutralitě. Ostatně, shoda na tom je v drtivé většině vědecké komunity a i ty země, které jádro využívají a směřují k bezemisní energetice, chtějí pouze využít existující elektrárny, nikoli stavět nové. Je to mimo jiné i cenově nejdražší způsob, jak získat bezemisní energii – jakékoli nové jaderné zdroje, včetně Dukovan, už nyní jsou v podstatě nejdražším možným zdrojem a v době, kdy by měly být uvedeny do provozu, bude ten rozdíl ještě mnohem vyšší. Zatímco například náklady na produkci energie ze slunce za posledních 10 let klesly o 82 %, u jádra náklady pouze stoupají. Takže i pokud by někdo nebral v úvahu bezpečnostní nebo ekologická rizika jádra, nerozumím tomu, proč chce vlastní ekonomiku a občany poškodit tím, že je zatíží největšími možnými náklady na energie.

Proč vlastně Česko potřebuje jít jadernou cestou, jak ústy ministra Havlíčka deklaruje česká vláda?

Protože zde panuje padesátiletý nuclearwashing, tedy nekritická propagace jaderné energie bez ohledu na realitu. Začalo to už v sedmdesátých letech se spuštěním první elektrárny, pokračovalo i po Černobylu, dále při prosazování Temelína a pokračuje to nyní.

Je v pořádku, že energetický regulačního úřad, tedy z podstaty nezávislá instituce, propaguje jadernou energetiku, namísto toho, aby na prvním místě upozorňoval na rizika?

V prostředí, kdy všichni relevantní hráči, včetně všech sněmovních stran, jadernou energetiku podporují, je pak jednoduché prosazovat jaderný tunel, jak jej představuje aktuální podoba prosazování Dukovan. Havlíček a spol. si mohou být jisti, že jim nikdo z opozice nebude zásadně házet klacky pod nohy v celém záměru, pouze v dílčích částech. Takové nastavení většiny společnosti pak umožňuje prosazovat i projekty, které mají značné nedostatky.

Domníváte se, že současný mainstreamový diskurs v Česku na rozdíl od 90. let ovládla skepse vůči změně klimatu a nekritický pohled na uhlíkové zdroje energie? Pokud ano, tak jak je možné, že v zemi, kde byl disent proti minulému režimu často provázaný s environmentálními otázkami a obecně špatným stavem životního prostředí v Československu 80. let, je dnes tato linie disentu v podstatě upozaděna?

Nekritický pohled máme nikoli na uhlíkové, ale na jaderné zdroje. Okolo uhelných elektráren se situace mění a lidé stále více vnímají, že jsou problém.

Ohledně disentu se dá říct, že právě vztah k jádru je jedna z věcí, která se u nás nezměnila od sedmdesátých let, v tomto je zde jasná návaznost na inženýrský optimismus normalizačních budovatelů. I v tom, jak je ministr Havlíček optimistický vzhledem k termínům výstavby. Myslím, že by se se svým přístupem neztratil v nějaké vládě československého premiéra Štrougala. Každopádně český disent je už mimo velkou politiku, nastupují další a další generace a tahle stopa odporu proti negativním stránkám současné společnosti, mezi které ekologické, ale i sociální problémy patří, zde vyrůstá úplně znovu.

Přestalo být životní prostředí téma pro mladší generace? Ztratilo rozhořčení mladé generace přelomu 80. a 90. let (zachycená například v nedávném dokumentu Ivo Bystřičana „Ekostory“ či v tehdejších vystoupeních skupiny Slobodná Európa) na autentičnosti? Nemají na tom podíl média, politici, celebrity, které poslední dekádu utvářejí veřejný diskurs v Česku?

Část mladé generace je dnes rozhořčená zase z jiných důvodů. Mládežnické klimatické hnutí zde ale není tak silné jako jinde i proto, že u nás stále panuje obecná nedůvěra v to, když se lidé angažují nebo vyjadřují k veřejným tématům. Mladí lidé nejsou podporováni v tom, že by měli veřejně vystupovat a hájit své zájmy, existuje zde jen velmi slabá výuka k aktivnímu občanství a obecně podpora těchto lidí. Pro to, aby byl mladý člověk slyšet, potřebuje překonat mnohem více překážek než třeba ve Skandinávii nebo v Německu, kde jsou tato hnutí masová. Souvisí to ale i s nastavením společnosti jako celku – pokud se neangažují dospělí a například členská základna politických stran je početně mizivá, nedá se čekat, že mladí budou zásadně jiní. Člověk může být jen tím, co vidí, a pokud vedle sebe mladí veřejné angažmá nevidí, jen málokdo o něm bude přemýšlet.

Díváte se na možnou účast Rosatomu se znepokojením? Jinými slovy, je vůbec možné považovat státní agenturu, jejíž dlouholetý šéf Sergej Kirijenko dostal vysoké státní vyznamenání za přínos v oblasti jaderné energetiky ruské armádě (která disponuje rozsáhlým jaderným arzenálem) a dnes je na sankčním seznamu EU v souvislosti s otravou ruského opozičního předáka, a v jejímž vedení jsou lidé zodpovědní za „výkon státní moci“ a která zaměstnává ve své zbrojní divizi 91 tisíc lidí (výroční zpráva Rosatomu), tedy více, než třetinu zaměstnanců, je vůbec možné takovouto státní agenturu považovat za standardního obchodního uchazeče do jakéhokoliv veřejného tendru? Nebo je to jen válečný nástroj Kremlu k politickému a ekonomickému ovládnutí prostoru, ve kterém dostane možnost působit?

Rosatom je samozřejmě problém, ale myslím že o tom už bylo popsáno mnoho stran. Je potřeba si pohlídat, aby se do projektu nesnažil dostat formou nějakého konsorcia z jiné strany, protože jaderný průmysl je obecně v zásadních problémech a chytá se každé naděje, byť by to měla být spolupráce s ideovým odpůrcem.

Kromě toho je ale dobré zaměřit pozornost i na jiné potenciální dodavatele, kteří jsou bráni jako bezproblémoví. Korejská firma KNHP, která u nás aktuálně investuje do své propagandy velké prostředky, má také svoje problémy, například s protahováním výstavby reaktoru Barakah v Spojených arabských emirátech. Také je potřeba říct, že Korejcům se nepodařilo získat zatím žádný jiný zahraniční kontrakt mimo toho arabského, přes snahu v dalších zemích jako je Litva, Vietnam, Turecko nebo Velká Británie.

Proč myslíte, že ve velké části českého politického spektra převládl diskurs, kterým je státní agentura jako Rosatom popisována jako především obchodní subjekt? Může to mít něco společného i s tím, jakým způsobem bylo v poslední dekádě upozaděno environmentální povědomí a potřeba reagovat na klimatickou změnu? Anebo je to jen ukázka toho, jak velký má ruský stát vliv v Česku?

Nejsem si jist, zda se takové povědomí u nás usadilo, bezpečnostní problémy spojené s Rosatomem velká část společnosti vnímá, možné ale už nejdou natolik do hloubky, v čem přesně by měly spočívat. Je to zkrátka názor založený na pocitech: jádro je pocitově “dobré”, ale Rusové jsou pocitově “špatní”. Na konkrétní argumenty už prostor nezbývá, protože bychom se museli dobrat k tomu, že ani jádro není “dobré”.

Jsem ale přesvědčen, že pokud budeme kritiku jádra směřovat pouze a jedině k tomu, že je to bezpečnostní riziko spojené s Ruskem (resp. Čínou), tak to nebude stačit, protože si tito hráči najdou i tak cesty, jak naši závislost na nich zvýšit.

Pokud bychom totiž argumenty závislosti na dalších zemích (ať už z pohledu paliva nebo technologií) brali opravdu vážně, tak z porovnání možných alternativ, jak získávat energii, jasně vyplyne, že to je pouze energie vyrobená z obnovitelných zdrojů, která splňuje parametry jak ekologické, tak ekonomické i bezpečnostní. Mělo by tedy být i v zájmu české bezpečnostní komunity, aby prosazovala energetiku založenou na obnovitelných zdrojích a rychlý ústup od fosilních paliv, včetně plynu a ropy.

Albín Sybera, Natálie Vaidišová, Tomáš Bouška

(Vyšlo na serveru Novinářský inkubátor)
0
Vytisknout
3489

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2020