Odpustit neznamená zapomenout

30. 12. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V článku Jonathana V. Lasta "Republikánská strana jako totalitní stát" nalezneme citace pasáží Havlovy "Moci bezmocných" (pdf) věnovaných příslovečnému zelináři. Podobně jako Havlův tupě konformní prodavač, také typický příznivec Donalda Trumpa v Republikánské straně nikterak neřeší smysl či hypotetickou pravdivostní hodnotu výroku, který bez výhrad bezmyšlenkovitě podporuje ("Proletáři všech zemí, spojte se!", "Tyhle volby jsou zfalšované!"). Jediným důvodem přihlášení se k oficiálnímu heslu je nikoliv snad stav světa, ale fakt, že s výrokem přišla nezpochybňovaná a nekritizovatelná "autorita".


Analýza současného populismu, pokud je vedena vážným záměrem, nakonec nevyhnutelně spěje k paralelám s minulými autoritářskými a totalitárními režimy. Tyto paralely vzhledem k nízkému stupni institucionalizace zatím plynou především z děsivého kultu "osobnosti" populistických vůdců, potenciálně však mohou vytvořit i podstatně složitější a trvanlivější struktury. To už koneckonců vidíme u maďarských a polských sousedů, kde tlak na podřízení médií a soudů vládní manipulaci dosáhl podstatně dále, než kam byl zatím doveden v USA nebo České republice.

Odmítat analytický aparát vyvinutý v souvislosti s historickou zkušeností autoritářství a totality, jak to dělá celá jedna sorta epigonů postsovětského historického revizionismu křepčící v rituálním tanci kolem totemů "obyčejného aktéra" a "každodennosti", ovšem znamená zůstat zcela nepřipraven na návrat "překonaných a zastaralých" jevů spojených s politickými kulty kříšenými pomocí zcela současných metod PR a nejnovějšími (dez)informačními technologiemi.

Jakmile místo chápání homo sovietica běloruské spisovatelky Svjatlany Alexijevičové, démona súhlasu Dominika Tatarky či replikátora Antoniho Kepińského (=člověka, který podobně jako buňka napadená virem slouží svou existencí především k opakování a šíření vládní propagandy) začneme předstírat, že člověk přizpůsobený fungování v hluboce patologických mocenských poměrech představuje jakousi historickou normu a dokonce prý spolehlivý zdroj informací, přišli jsme o poslední zbytky protilátek vůči naprosto současným formám politické nesvobody - která zůstává formám "mrtvým a dávno překonaným" v zásadních rysech neuvěřitelně podobná.

Přitom je zřejmé, že podobnými metodami, jakými revizionisté kastrují kritiku komunistické totality, by bylo možno zpětně ospravedlnit prakticky jakýkoliv represívní režim. Starostlivě vypreparovanými memoáry "obyčejných nacistů" počínaje a výmluvami "obyčejných polpotovců" konče, libovolný zločinný režim vypadá vždycky mnohem lépe, jakmile jej začneme místo z perspektivy obětí popisovat z pohledu ochotných napomahačů či dokonce nadšených aktivistů, které rozhodně nikdo nemusel osobně nutit, aby posílali Židy do plynu nebo mlátili intelektuály motykou do týla.

Přeochotné poslouchání rozkazů shora, třeba sebezločinnějších, ale ani ten nejvynalézavější revizionista zcela nezbaví potupné pachuti sebeponižování a obětovaných zbytků lidské důstojnosti.

To že některé lidi není třeba nutit k poslušnosti, jelikož samozvané nařizovatele poslouchají sami od sebe - nehledě na racionálně chápaný vlastní zájem či cokoliv jiného - nepředstavuje žádné vysvětlení historických patologií. Jde naopak o jednu z hlavních příčin tragédie nesvobody. Abnormalitu, s níž musíme nadále ze všech sil bojovat.

Proti koronavirové pandemii se již ve světě začíná očkovat. Proti pandemii autoritářství a vznikajícího novodobého totalitarismu ruského nebo čínského střihu však žádná jednoduše aplikovatelná vakcína neexistuje.

K mání je pouze historicky daná behaviorální imunita vůči svodům demagogů, která vznikala třeba tím, že autor "Souostroví GULAG" Alexandr Solženicyn na akci největší americké odborové ústředny AFL-CIO vysvětlil své nové vlasti, jak je to vlastně v SSSR s reálnými právy "vládnoucích" dělníků.

Odmítnutím tohoto dědictví ve jménu "rozchodu s iluzí historické viny" za zpackané emancipační snahy se levicoví aktivisté či strany jako ČSSD připravili o odolnost vůči současným svodům nesvobody - a v mnoha případech dokonce můžeme konstatovat otevřenou kolaboraci s babišovským populismem, opentlenou výmluvami, že je tento populismus "vlastně levicový" a že "lid" prý už téma zneužívání moci v politice nezajímá.

Což o to, "lid vůbec" zneužívání moci autoritáři či aparáty totalitních režimů často příliš nezajímalo. Francouzští sedláci zbožňovali Napoleona, který vedl jejich syny na jatka. "Za Hitlera byl pořádek a všichni měli práci" a "Pol Pot se přece inspiroval radikalizovanou Maovou kulturní revolucí vedenou ve jménu lidu". Abychom porozuměli tomu, co se v podobných režimech dělo, vždycky budeme muset vyprávět jejich příběhy v prvé řadě z perspektivy obětí - nikoliv z pohledu katů a jejich poslušných poskoků zpětně si nárokujících údajnou nevinnost pod jho poslušně vcházejícího nevědomého dobytčete.

Nehledě na obojetné plky historických revizionistů či nedomyšlené šermování "osvobozujícími" technologiemi a blíže nespecifikovaným "historickým pokrokem" nadále platí Santayanův výrok, že kdo zapomene, je odsouzen k opakování.

1
Vytisknout
5828

Diskuse

Obsah vydání | 5. 1. 2021