Nevyžádané duševní obnažování

Poddůstojníci české politiky

18. 3. 2021 / Bohumil Kartous


Miroslav Kalousek odešel z poslanecké sněmovny a stala se z něj postavička nejhloupější televizní stanice v Česku. Místo, na němž dříve šaškoval současný prezident Zeman, obsadí politický rutinér, kterého jeho příznivci vnímali takřka jako Zemanův antipod. Sám Zeman se ponořil hluboko pod hladinu elementární důstojnosti už dávno a setkává tam bez dechu v rekordním čase, mocně podporován bizarními individui prezidentské kanceláře. Bývalý prezident Klaus škemrá o pozornost na demonstracích hospodských vlastenců a "vrací" se do politiky. Narcistní porucha nedá dušičce klidu. Bývalý předseda zelených Stropnický se potřebuje zviditelnit tak, že se svým partnerem absolvují "výměnu manželek". Vedle toho další zoufalci, které politika vyplivla do "běžných" životů, typicky Topolánek nebo Paroubek. Důstojnost buď nikdy neměli, nebo ji ztratili cestou a ani si nevšimli. Naopak, některým je blaze a cítí se pravděpodobně mnohem svobodnější, když je přestalo trápit plazit se nízko při zemi.
Vzpomínám na své relativně nedávné rozhovory s Petrem Pithartem a Vladimírem Špidlou. Oba dva byli dlouhou dobu vrcholovými politiky, oba dva by mohli degenerovat na nižší evoluční stádium, jako se stalo mnoha jejich souputníkům. Nestalo se.

Na jejich příkladech je možné jako na kontrolním vzorku tohoto rychlého výzkumu politické toxicity ukázat, že dlouhodobé působení v politice nutně nemusí vést k prodejnosti, ke ztrátě důstojnosti a soudnosti. Pithart i Špidla ukazují, jak by měl působit politik, jehož dlouholetá kariéra se naplnila. Ukazují, jaké osobnosti by bylo vhodné hledat, jelikož to, kým jsou dnes, dokazuje i to, kým byli během svých aktivních let. 

Zdá se ale, že jde o výjimky, jejichž poměr vůči "poddůstojníkům" české politiky zůstává stále více méně stejný. Jsem zvědav na další sběr, který vyplodí současná generace aktivních politiků. Babiš? Hamáček? Okamura? Filip? Většinou se plazí už nyní, a dlouho. Většinou se do politiky už doplazili.

Znovu se tak objevují výstižné případové studie o tom, jaké osobnosti vzlínají českou politikou a jak tito lidé následně českou politiku ovlivňují. Není to zrovna optimistická výpověď. Česká politika stojí do značné míry na lidech, kteří vnímají politiku jako scénu určenou pro ně, jako hru, ve které jde primárně o ukojení ega, ne o věc samu. Politiku tak realizují špatní herci, kteří touží stát na jevišti, bez ohledu na úroveň dramatu. Chtějí mít svou roli, aby se cítili dobře. Politika se pro ně stane heroinem, který následně nahrazují jakýmkoliv metadonem, pokud se projeví abstinenční příznaky.

Dotírání závislosti na důležitosti je v nepřímé úměře s důstojností. Stále nová překvapení ze selhání těch, které bychom přirozeně rádi vnímali jako etalon důstojnosti, následně vede ke kompromitaci standardu: jestliže reprezentanti veřejného zájmu snižují standard, nelze očekávat, že ho samotná společnost, ti, které reprezentují, bude zvyšovat. Bylo by to nelogické, vždyť jde o výběr nás samotných. Jde o naši volbu. Na jejím pozadí prolamujeme vlastní hranice přípustného a smiřujeme se s tím, že "reálpolitika" je prostě taková. Smiřujeme se s tím, že je bizarní i ve svých transparentních projevech.

Tento degenerativní proces je možné zvrátit pouze tehdy, dokáže-li si ho rozhodná část společnosti uvědomit a rozhodne se volit jinak. Je možné, že krize, kterou způsobil covid, k tomu povede. Prozatímní trend ukazuje, že v krizi poznáš obhájce veřejného zájmu. Nebo spíše - v realitě současného Česka - poznáš kverulanty, diletanty a hochštaplery. Je to svého druhu příležitost, která může, ale nemusí být využita. Záleží na tom, jak hluboko, nebo jak povrchně čtete realitu. Uvidíme u voleb v říjnu..

1
Vytisknout
4455

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2021