O rasismu naruby

19. 3. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Foto: Pixabay.

Sbírku básnířky Amandy Gormanové, která jednu ze svých skladeb přečetla během inaugurace prezidenta Joea Bidena, měla původně do nizozemštiny překládat spisovatelka Marieke Lucas Rijneveld. Rychle se však objevily protesty, které žádaly, aby dílo černé autorky převedla mladá holandská heterosexuální černoška. Rijneveld ihned bez námitek překladu zanechala, nicméně během následné kontroverze vyšlo ještě najevo, že Gormanová si původně sama vybrala svého nizozemského překladatele. Spontánní davový rasismus jí tuto volbu upřel.


Zkuste si představit, co by znamenalo řídit se důsledně rasistickými pravidly, jaká jsou teď svévolně vynucována během překladu poezie Amandy Gormanové. Sapfó by z řečtiny nesměl překládat nikdo jiný než bílé homosexuálky, zatímco v zemích, které nemají výraznější černé menšiny, by Gormanovou nebylo možno přeložit vůbec. Mathesius se svými Zpěvy staré Číny by šel rovnou do stoupy, jelikož nebyl dost žlutý. Běloši by nesměli překládat ani dělat coververze Jimmyho Hendrixe - a z černochů pak pouze ti, jejichž babička byla aspoň z jedné čtvrtiny Čerokí...

Že to nedává smysl a znamenalo by to cílenou likvidaci kultury jako sdíleného prostoru, který překračuje třídní, národní, rasové a další hranice? Ti, jimž tolik vadilo, že si Gormanová vybrala právě Rijneveld, zřejmě právě tohle chtějí.

Přejí si, abychom ve veřejném prostoru především na první pohled signalizovali své banální charakteristiky související s příslušností ke skupině, zatímco vrstevnatá osobnost jednotlivého autora musí ustoupit agresívní ideologii.

***

Část současných "uvědomělých" černých studentů v USA už se odmítá jakkoliv zabývat vysokou kulturou, "protože je bílá".

Snaží se například tvrdit, že prý tradiční africké postavy jako griot (+- obdoba keltského barda) tvořily dějiny africké filozofie. Jenže tak jako keltská tradice sama o sobě, bez písemných záznamů, nepředala potomkům nějakou filozofickou komponentu (na rozdíl od některých momentů keltizovaného křesťanství), ani grioti po sobě žádnou nezanechali.

To ovšem nezabránilo zpěváku, skladateli a klávesistovi Mighty Mo Rodgersovi napsat skvělou diplomovou práci o filozofii blues.

Tím, že ji obhájil, přestal být griotem a zařadil se se svým blues definitivně po bok vysoké kultury, kterou nikdy v životě zapškle neodmítal.

Afroameričan Rodgersovy generace se ještě prosadil jedině tehdy, pokud byl v něčem mnohem a mnohem lepší než většina bělochů. Nestačilo by se vztekat, ukazovat na barvu kůže a pokřikovat "diskriminace".

Nikam by se nedostal, pokud by kvůli mindráku škrtl celou tradici vysoké kultury.

Přitom nikdo příčetný při poslechu jeho hudby nemůže předpokládat nic jiného, než že ji napsal černoch. Tuto informaci ale dostanete implicitně, vedle řady jiných, a nikdo vám nemlátí o hlavu ideologickými transparenty.

Pokud byste v americké kultuře hledali nejvýstižnější pomyslný protipól Donalda Trumpa, mohl by jím nejspíše být právě Migthy Mo Rodgers. Marně byste googlovali jakoukoliv jinou než čistě hudební biografii, v jeho tvorbě jde totiž o blues, nikoliv o osobu autora. A blues samo? Je jaké chce - nezáleží mu ani za mák na tom, jestli ho schvalujete, natož kolik lajků na Twitteru mu je publikum ochotno přidělit. Nepodbízí se masovému vkusu. Prostě je.

Bude napříště ještě někdo bílý moci překládat Rodgerse do češtiny? Nebo nás čeká povinné "fuj" nad veškerými podobnými pokusy, které musíme nechat na dobu, kdy se zbytková kubánská a angolská komunita v českém kráteru konečně chopí iniciativy?

A tenhle Rodgers si klidně bere do huby bílého Picassa a dokonce modré období... No řekněte, co si to vůbec ten černoch dovoluje?

1
Vytisknout
5905

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2021