Malý velký hladový duch

19. 3. 2021 / Kateřina Paříková

Autorka ilustrace: Natálie Paříková

Všichni potřebujeme lásku. Všichni potřebujeme podporu. Všichni potřebujeme přijetí. Náš vnitřní hladovějící duch je však omezen. A jsou duchové, kteří jsou omezeni příliš...

Jak můžeme potřebovat podporu od někoho, či dokonce chtít s ním cítit naplňující lásku, když ji on sám nemá z čeho dávat. Má sotva sám pro sebe. Nebo přesněji, nemá dost ani sám pro sebe. Neumí a ani nemůže být skutečnou oporou druhým, ani milovat druhé, neboť nedokáže podpořit ani milovat sám sebe. Je jako nikdy "nedospělé miminko" - beroucí si, potřebující, přijímající, neschopné kohokoliv podporovat ani dávat, avšak až krutě trestající neutichajícím pláčem, pokud nedostane, co potřebuje - malý hladový duch zcela závislý na dávání se ostatních, zejména matky. Plná závislost a velmi omezené schopnosti miminka jsou však dopředu předpokládané, pochopitelné, přirozeně očekávané. Nemohou však trvat věčně, neboť miminko potřebuje vyrůst.

Jenže řada malých hladových duchů nikdy nedokáže vyrůst - vnitřně dospět. Zůstanou příliš závislí, beroucí si, neschopní dávat, neschopní podpořit, neschopní milovat. Tento velký hladový duch se stane emočním upírem. Ale malé miminko se od velkého hladového ducha liší. Malé miminko upíná veškerou svou bytostnou přítomnost k matce, lační po tom učit se dávat, nejen přijímat, upíná k matce ze všech svých, zatím příliš omezených sil, svou pozornost. A touto svou plnou, absolutní, vysílanou přítomností dokáže svou matku plnit extatickým štěstím, pokud je ona matka schopna ho přijímat. A funguje to - naplňující, rostoucí láska proudící oběma směry.

Láska není směna

Láska není něco za něco. Láska není "ty mně a já tobě". Láska je sdílené kontinuum vzájemné přítomnosti mohoucí dosahovat nejvyšší extáze "bytí duše". Bytí propojených, vzájemně se plnících bytostí.

Ale velký hladový duch neumí být propojený. Velký hladový duch upíná veškerou svou bytostnou přítomnost jen sám k sobě, přesto ani tu nedokáže plně cítit. Potřeby jeho malého ducha nebyly nikdy naplněny. A tak je ztracen sám v sobě stejně jako v celém světě. Jeho vztahy nefungují správně, protože nemohou. A on bloudí světem hledajíc svou spásu v druhých. Ta ale nepřijde. Nepřijde, dokud velký hladový duch neporozumí tragédii svého osudu, kdy jako malý hladový duch nedostal plnící lásku a podporu svých blízkých, zejména a hlavně matky. A tak ji stále hledá ve své bytostné nepřítomnosti v druhých. A pokud mu druzí nevyhoví dle jeho zkreslených představ, bude je za to ve své zoufalosti obviňovat, vydírat i týrat. Bude slepý k nabízené pomoci milujících bytostí, která nikdy, už ze své podstaty, nedokáže být samospásná. Velký hladový duch bude proto hledat náhražky v podobě mrtvých závislostí na čemkoliv. Ale mrtvé závislosti ho nikdy nemohou skutečně nasytit. Vytváří jen falešnou iluzi chvilkové extáze blížící se naplňující, avšak skutečně nikdy nepoznané náruči matky. Věčně strádající hladový duch žije "život mrtvé duše", až nakonec sám sebe zničí. Umírá prázdný, kdy smrt často považuje za vysvobození. Anebo se smrti naopak až panicky děsí ve svém strachu z nenaplněné vnitřní prázdnoty, nekonečně lačnící po naplnění nenaplnitelného. A aniž by vědomě chtěl, ničí ve své vlastní slepotě i druhé, a nejvíce ty, kteří ho milují.

Vysvobození hladového ducha

Je důležité si to přiznat. Všichni jsme v nějaké míře hladoví duchové. Hledající, často bloudící, často ztracení. Ne všichni se dokážeme sytit, a nasytit se je schopna jen hrstka z nás. Oním nasycením je nalezení vnitřního klidu. Oné tišiny duše. Lásky. Lásky proudící v kontinuu bytostné přítomnosti vzájemně provázaných duší. Lásky, která nikdy nemůže být parazitem na druhých, ani směnným obchodem "ty mně a za to já tobě", ani vězením či vlastněním druhého, ani podmíněně zaslouženou odměnou za splněná cizí očekávání.

Pokud však nedokážeme pohlédnout zpříma, otevřeně a s odvahou do sebe sama, není našemu hladovému duchovi pomoci. Nedokážeme si vybudovat zdravou sebelásku, nedokážeme si uvědomit vlastní sebehodnotu, zřít plně naše vnitřní zranění a léčit je, a proto ani budovat zdravé vztahy.

A ano, pohlédnout zpříma do sebe sama je patrně ta nejsložitější věc v životě.


Inspirováno Gaborem Maté, psychoterapeutem věnujícím se závislostem, a dále Annou Hogenovou, českou filosofkou, a také mými milovanými spřízněnými dušemi, které se mnou sdílí své radosti i starosti - děkuji těmto úžasným duším schopným plnit sebe i ostatní.


1
Vytisknout
3147

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2021