Stalo se Ježíšovo ukřižování hned nadějným symbolem?

27. 3. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut
(Zůstaly nám následně poznatky o tomto stěží adekvátně popsatelném způsobu popravy?)

Pro některé lidi jako kdyby nošení křížku zavěšeného na zlatém náhrdelníku bylo pouze jakousi „ozdobou zevnějšku“. I když by zároveň snad doprovodně mohlo být taky příznakem příslušnosti takto jako šperkem ozdobeného člověka, že je asi křesťanem. Zároveň by se takto též pravděpodobně mělo naznačit, že ten křížek je symbolem naděje v posmrtný život. Kdopak by hned uvažoval o tom, jak stěží popsatelně krutým trestem ukřižování bylo. A že se takto smrtí trestalo ještě několik století po Ježíšově popravě. I když tento trest byl třeba navíc již v předcísařském Římě (tj. před rokem 27 před naším letopočtem) vynášen především pro otroky, piráty, anebo vrahy.

A i když se takto trestalo na území kolem Středozemního moře nejen nemalou řádku století, až do začátku druhé půle toho „20., n. l.“ ani naši nedávní předkové vůbec netušili, jak „technicky“ takové ukřižování vypadalo a jak hrozným trestem doopravdy bylo. Archeologické nálezy pozůstatků po ukřižování jsou stále zcela nečekanou vzácností; je jich méně než prstů na jedné ruce.

Připomíná se pak s údivem, že vůbec k takovému nálezu došlo a co nečekaného se potom takto zjistilo. Prakticky všechna historicky dochovaná zobrazení „krucifixu“ nám třeba zanechala hned umístěním hřebů do Ježíšových dlaní bezděky pak stále setrvačně udržovaný údaj, který takto vůbec nemohl odpovídat skutečnosti. Do dlaní přibité tělo odsouzencovo by se s kříže utrhlo, protože hřeby jen do masa vetknutými by nebylo se svou hmotností spolehlivě zafixováno. (Pokud paže nebyly k příčnému břevnu připevněny nějakým provazovým vinutím, hřeby do nich musely být vbity až v kostním zápěstí.

Teď nebudeme dále popisovat, co všechno dávná realita vymezovala od těch pozdějších „zobrazení“ krucifixu odlišně. Ačkoliv k posledním pronásledováním křesťanů v Římské říši docházelo ještě za císaře Diokleciána [284-305], popravy ukřižováním se praktikovaly ještě za císaře Konstantina, který mj. svolal první křesťanský koncil do Nikaje, konavší se roku 325; se zmíněným typem poprav se v jeho říši skončilo teprve o 12 let později, roku 337.)

Teď, těsně před Velikonocemi, nebudu se v souvislosti s popravami ukřižováním dále rozpisovat o technické stránce a jejích fyziologických důsledcích na tělo odsouzence, ač jsem to měl původně v úmyslu. Raději jen připomenu, že v souvislosti s Ježíšovou smrtí na kříži vůbec nevíme nic historicky bližšího (ne-li „konkrétního“) o časoprostoru konce jeho pozemské životní pouti. Nedokážu si představit, že by někdo z jeho blízkých měl dokonce v úmyslu být svědkem Ježíšova utrpení před tím jeho smutným a nepředstavitelně bolestivým životním koncem. Pak je tu problém, jak by se třeba jeho učedníci dověděli o jeho skonu, aby zajistili aspoň jeho důstojný pohřeb.

Pokud navíc – třeba z lisu apoštola Pavla Galatským – víme, že předák Ježíšových „sirotků“, apoštol Petr, stále udržoval základní židovské zvyklosti (především s obřízkou jako praktikovaným symbolem příslušnosti k vlastní „apoštolské“ družině pro Nežidy), nemáme hned pro výchozí čas po Ježíšově popravě žádný dostatečně informačně spolehlivý ideový „bod“ k ujištění, že můžeme okamžitě a bez sebemenších rozpaků předpokládat mesiášské (tj. „kristovské“) vyústění předchozí Ježíšovy tragédie. Z 1. Pavlova listu ke Korintským zase víme, že se tamní stoupenci Ježíšova odkazu (již jako „kristovci“) sice pravidelně jednou týdně scházeli, ale ještě bez eucharistie (tj. bez obřadného svátostného díkuvzdání; takže jako kdyby tu od počátku naléhavě nebyla uchovávána tradice „poslední večeře“ jako případně příslibného konání předjímajícího už čas prorocky vítězící nad smrtí).

Již v minulém svém příspěvku pro Britské listy k letošním Velikonocům (z 26. 3. 2021, Velikonoční týden — jakpak se mohl odehrávat zhruba před 2000 lety? ), jsem se zmiňoval o tom, že s odstupem času písemné relace o nějakých událostech nemusí být zrovna spolehlivé; a byl-li o ně specifický zájem, mohly být třeba nakonec textově doplňovány odhadem, z následně nějak domýšlených souvislostí, myslitelných představ nebo naléhavých okamžitých potřeb navazující doby. (Markovo evangelium se poměrně nedávno pro širší publikum objevilo v kratší verzi, v některých starých rukopisech končící již nynějším „veršem“ Mk 16:8, bez radostné zprávy apoštolům o Ježíšově vzkříšení z mrtvých; tj. bez problematicky navazujícího Mk 16:9-20, které běžně bývají v tištěných Biblích a jejichž autorem nebyl přímo „Marek“.)

Nezapomeňme, že pokud měla nějaká zpráva zůstat v povědomí potomků, nejdřív existovala jen v jednom – rukopisném – exempláři. Když vznikaly kopie, mohl v tom mezičase význam některých výrazů nabýt nového uplatnění; anebo vložením nějaké další věty mohla celá větná pasáž („interpolace“) získat větší naléhavost. Ne že bychom zároveň automaticky disponovali nějakým „klíčem“ k určování významu či autentické podoby starých textů.

Zatím vše, co mohlo mít souvislost s Ježíšovým životem, automaticky v doložitelném historickém sledu hned nenavazuje „kristovskou“ rolí. K tomuto obratu došlo teprve zřejmě až s jistým odstupem času; prostřednictvím – v řeckém znění – prorockého textu Izajáše. Z Ježíšova nového přívlastku řeckým výrazem „christos“ (též vinou všeobecné negramotnosti a díky živelně vnímanému odposlechu) bylo pak poměrně rychle nové vlastní řecké jméno „Christos“, později též latinsky „Kristus“…

(Třeba zrovna v mnou napsané knize „Kristus Ježíš, anebo Ježíš Kristus?“ najdete další informace. I když prostřednictvím DATABAZE KNIH nebo MUNISHOPu Masarykovy univerzity [ač publikace má copyright MU] se knihu kupodivu – pro mě nepochopitelně – nedaří objednat. Byl jsem ale před časem taky informován, že knihu lze snad získat na adrese: https://is.muni.cz/obchod/baleni/144613.)

Můžeme nějak nebrat v úvahu, že tzv. „evropská civilizace“ nakonec vzešla z křesťanské tradice, která nejdřív musela odolat třem stoletím pronásledování, aby se posléze koncem 4. století stala výlučným vyznáním Římské říše?


0
Vytisknout
2583

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021