Provokatér Zeman a mim Havel

29. 3. 2021 / Fabiano Golgo


V roce 1999 se konal celý týden s různými akcemi připomínajícími výročí deseti let od sametové revoluce. Václav Havel pozval Margaret Thatcherovou, George Bushe seniora, Michaila Gorbačova, Helmuta Kohla, Lecha Walesu a vdovu po Françoisovi Mitterrandovi, aby převzali medaile na slavnostním ceremoniálu ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Igor Chaun, Jan Bubeník, Josef Brož, Monika Pajerová, Šimon Pánek a Martin Mejstřík uspořádali ve Hard Rock Café na Národní třídě večírek k vydání knihy 100 studentských revolucí.
 
Česká televize dala Janu Gogolovi za úkol natočit o těchto akcích dokument. K tomu si Gogola vybral mladého filmaře, čerstvého absolventa FAMU, Janka Růžičku. Dokumentarista přišel s konceptem, který by to celé ukázal v komediálním světle, a já jsem v tom měl hrát sama sebe, brazilského novináře, který o těch akcích bude dělat reportáže. Cílem bylo porovnat to, co já jako cizinec natáčím ruční kamerou, s místním vnímáním toho, co se v ČR nazývá mnohem méně poeticky jednoduše „listopadová“ revoluce.
 
Ve filmovém dokumentu také vystupuji jako součást  turistické akce zvané Prague Revolution, kde jako průvodce turistů fungoval muž, který improvizoval některé nepřesnosti ohledně celého příběhu a účtoval za tu prohlídku neinformovaným turistům něco dolarů. Film chtěl zdůraznit, jak se revoluce stala levným komerčním produktem, prodávaným nejen starým průvodcem turistů, ale i studenty, kteří revoluci zahájili, a dokonce i Havlem, který rozdával medaile zahraničním politikům nevím za co vlastně.

To, že měl při pádu komunismu rozhodující roli Michail Gorbačov, je pravda. Lech Walesa vytvořil ve světě za železnou oponou, poddaném Moskvě, naprosto zásadní díru, a Mitterrand během své návštěvy za komunistického režimu, jak je dobře známo, navštívil Havla, ale ohledně Thatcherové (která za zavřenými dveřmi vyjádřila obavu, že by pro Británii bylo sjednocené Německo hrozbou) a Bushe jsem si nebyl tak jistý. A když jsem se bývalých studentů zeptal, jak to, že oni sami žádné medaile nedostali,  byl jsem informován, že nejen to, ale že je Hrad i zapomněl na slavnostní předávání medailí pozvat.  Na poslední chvíli na tu akci Hrad pustil ty studenty, kteří při listopadové revoluci riskovali život. Dovolili jim stát v zadní části místnosti. I já jsem měl lepší místo, seděl jsem hned vedle Barbary Bushové.

Před ceremonií se konalo to, čemu se v novinářském žargonu říká „prostor pro kameramany a fotografy“. To znamená, že reportéři mohou filmovat a fotografovat, ale neočekává se žádná interakce. Fotografové a kameramani z více než 50 médií z celého světa se tlačili společně v přední síni, která vedla do Havlovy prezidentské kanceláře na Pražském hradě. Spolu s nimi i štáb našeho  dokumentu, včetně mě.

Každý ze zmíněných světových vůdců vstoupil do místnosti z vysokých dveří na jedné straně, zatímco Havel vyšel ze své kanceláře na opačné straně a šel do středu místnosti, kde vždy spolu s jedním zahraničním politikem zapředstírali,  že si vyměňují pár slov a při tom si podali ruce. Pak se obrátili ke kamerám, několik sekund se na ně s úsměvem divali a pak společně odcházeli k Havlově pracovně, kde předstirali, že si pár minut povídají. Celé představení se tak opakovalo se všemi přítomnými zahraničními politiky.

Stál jsem v koutě téměř u Havlových dveří, takže když přicházel s Bushem, došlo k zmatku s pracovníky CIA, kteří „čistili“ kancelář českého prezidenta poté, co ji opustila madame Mitterrandová. Z toho důvodu oba prezidenti, Bush a Havel,  uvízli asi po dobu 20 sekund asi 50 cm ode mne. Tato blízkost a celá ta doby mi umožnily si všimnout, že Havel má na obličeji makeup.

Myslel jsem, že to je velmi zvláštní, a snažil jsem se natočit Havlův obličej opravdu zblízka. Kamerou, kterou mi dal dokumentarista (měla modře zabarvený záznam, aby divák mohl identifikovat, kdy uvidí záběry, které pořídil brazilský novinář, ve srovnání se záběry českého televizního štábu). Ale než jsem tu kameru na Havla zaměřil, ten už  vstupoval do své kanceláře.

Bez ohledu na to ke mně přišel Ladislav Špaček, Havlův tiskový tajemník, podíval se na mou jmenovku, prudce mi ji strhl  a rukou dal příkaz ochrance, která mě jednoduše vytáhla jako kus odpadu a vyhodila mě z Hradu jako opilého kovboje ze saloonu v hollywoodských filmech.

Absolutně jsem zuřil. Byl jsem vyhozen z Pražského hradu bez vysvětlení. Televizní štáb zjistil, že jsem byl také vyškrtnut ze seznamu hostů toho večera té akce udílení těch medailí.  

Když se o tom dozvěděl reportér Martin Mrnka, trval na tom, že tam stejně mám jít. Když jsme stáli u vchodu do Vladislavského sálu, zasáhl Špaček a řekl, že mě tam nepustí.  Mrnka pohrozil, že zapne kamery, aby ukázal budoucímu panu Etiketa, že nechce zahraničního novináře, který pracuje na dokumentu České televize, na akci, o níž informuje, vpustit.  Špaček se snažil hájit tím, že mě prý přistihli, že "natáčím ostrahu"  že to je z bezpečnostních důvodů zakázáno. Mrnka mu sdělil, aby to řekl na kameru. Potom Špaček kývl na dámu u vchodu a řekl, že by mě měla pustit dovnitř.

Dokumentární film Sametová revoluční procházka, který měl trvat jednu hodinu, byl zkrácen na půl hodiny a jeho vysílání bylo odloženo o více než rok.  Hrad si stěžoval u vedení České televize, kteří nechtěli riskovat konflikt  s pracovníky Václava Havla. Když byl film konečně odvysílán, moje účast byla omezena na minimum a původní myšlenka byla  rozkazy shora znásilněna.

O tři roky později, když jsem řídil časopis Nový Prostor, který prodávají bezdomovci a slouží jako nástroj k jejich opětovnému začlenění do pracovního procesu, měl Havel pozval na akci týkající se problematiky bezdomovectví. Využil jsem této příležitosti, abych mu řekl o tom, co se před lety na Hradě stalo. Řekl, že o tom neslyšel, ale nabídl svou omluvu a upozornil, že na této konkrétní akci byla bezpečnostní opatření pod velkým tlakem kvůli Bushově přítomnosti  a pracovníci z CIA jim ztěžovali práci. Přesto řekl, že si zasloužím vysvětlení ohledně make-upu (řekl jsem mu, že mým záměrem bylo natočit zblízka jeho, ne ochranku).

Havel mě poučil, že jako politický vůdce dokáže oslovit svými projevy, rozhovory a činy jen pár stovek tisíc lidí. Jde o víceméně pořád tytéž lidi, kteří si v té době kupovali seriózní deníky (ne bulvár). Zdůraznil, že tyto osoby staví své názory na tom, co čtou a sledují, a mají velké množství informací, z nichž mohou vycházet.  Na druhé straně je podle něj drtivá většina populace zaneprázdněna vlastními problémy, je příliš unavená z práce nebo z dětí a o politiku se nestará. Tito lidé se rozhodují čistě emocionálně, a to většinou na základě videozáběrů.  Rychlých videozáběrů. Jde o dojmy získané rychlým pohledem na televizní obrazovku nebo na obálky časopisů. Gesto, drby, cokoli snadno vnímatelného. Zejména pokud fotografie nebo záběr mají výrazný emocionální dopad.

Účelem veškerého tohoto vysvětlování bylo, že mi Havel řekl,  že musí být jakýmsi mimem. Hercem, který komunikuje gesty a mimikou. Poznamenal, že je důležité, jak je nastavena scéna, je to totéž jako ve filmu.  Stejně jako ve filmu jsou zdrojem informací světla a  barvy, každý detail statické fotografie, kterou vidí veřejnost, je zdrojem informací. Některé prvky jsou důležitější než jiné, avšak aranžmá takových situací, jako byla ta, z níž jsem byl vyloučen, situace, je toho všeho součástí. Nakonec mi vysvětlil, že důvod, proč měl na obličeji make-up, byl ten,  že díky obrovským oknům ve Vladislavském sále tam vypadal Havel jako  duch a obával se, že záběry a fotografie, na nichž stojí se světovými politiky, se budou objevovat ve stovkách či tisících médií po celé Zemi lidem kteří nemají o Havlovi téměř žádné informace, takže bylo rozumné dát mu do tváří trochu červeně a něco, díky čemu by jeho oči vypadaly větší. „Byl jsem dramatik, nyní jsem herec,“ vtipkoval Havel.

Všechno to se mi vybavilo, když jsem viděl Miloše Zemana, jak v roce 2016 vstupuje do místa konání olympijských her v Riu de Janeiru v Deodoru. Řídil jsem tam oddělení zahraničních reportérů a český prezident vstoupil do našeho „stanu“ v rámci prohlídky sekce vodních sportů. Problém byl v tom, že Zeman kouřil. Nejenže jse v Brázilii mimo váš vlastní domov prostě vůbec nesmí kouřit,  ale nadto jsme ještě byli  ve sportovním prostředí. Celá řada bezpečnostních zřízenců a zaměstnanců  se Zemanovi opakovaně snažila říci, že musí cigaretu uhasil, ale on  předstíral, že nerozumí anglicky, zatímco jeho doprovod stále opakoval „To je český prezident“, jako by mu jeho postavení dávalo  zvláštní pravomoc ten stan podpálit.

Prošel jsem davem, který ho obklopoval, s úmyslem říct mu jasnou češtinou, že tam nemůže kouřit. Když jsem se k němu přiblížil, slyšel jsem, jak říká lidem, kteří s ním byli, „dobře, teď to ukážou mně, a ne Aldrinovi“. Neměl jsem čas mu cokoliv říct, právě dokouřil. Ale ta věta mě zaujala.

Pak jsem si vzpomněl na Havla. Samozřejmě, Zeman je génius sebepropagace. Určité tušení jsem o tom už měl, když jsem si uvědomil, že má ve svém domě na Vysočině pokoj vybavený  jako typický obývací pokoj z normalizačního bytu ze sedmdesátých let. Jedině v tom pokoji se nechával Zeman natáčet, fotografovat a dělat rozhovory, zatímco ostatní místnosti v domě (skrývané před veřejností) měly luxusní zařízení.  Obrázek je důležitější než slova.

To, co stálo za Zemanovým působivým vstupem do novinářského centra, bylo jeho rozhodnutí být fotografován  a natáčen a objevit se ve zpravodajství. Toho by se bývalo nedosáhlo, protože byl na témže místě v tutéž dobu amerických astronaut Buzz Aldrin.  Zeman tedy záměrně a důsledně kouřil všude, kde to bylo možné, a proto ho reportéři neustále sledovali a amerického astronauta, který jako druhý přistál na Měsíci, zcela ignorovali.  
 
Média, přesně jak to Zeman zosnoval, se o Aldrinovi sotva zmínila a zaměřila  se na Zemanovo politicky nekorektní chování. A protože obyčejný lid miluje politika, který porušuje pravidla a jedná tak, jak by jednal lid, Zemanovi se podařilo dosáhnout svého cíle. Čímž bylo: vytvořit jasné, srozumitelné záběry, jimiž oslovil masy.

Jak Zeman, tak Havel, používali mimiky.  
2
Vytisknout
2725

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021