Zombie puč, aneb Únorové "vítězství" v dubnu

12. 4. 2021 / Karel Dolejší

V roce 1942 v londýnském exilu dokončil zneuznaný bývalý československý prezident, který sám a o své vůli z úřadu odstoupil, knihu "Demokracie dnes a zítra". Stal se v ní předchůdcem pozdějších (též vyvrácených) teorií konvergence, když tvrdil, že se po válce Stalinův SSSR prý bude muset mnohem více podobat evropským demokraciím. Chybná Benešova proroctví ale dnes už nejsou tak důležitá jako předložená koncepce "řízené demokracie", v níž byl mj. výrazně omezen počet povolených politických stran.

Kvazidemokracie let 1945-1948 se ve skutečnosti příliš nelišila od období tzv. druhé republiky, o němž si ovšem nikdo žádné iluze dávno nedělá. A politické strany, které byly ještě tehdy povoleny, do značné míry sdílely agendu s KSČ. Dokonce i dnes antikomunisty oslavovaná Milada Horáková po válce jakoby především soupeřila o post nejzuřivějšího němcobijce - a dá se říci, že v této pochybné disciplíně opravdu vyhrála, než se sama stala obětí justiční vraždy.

Pomineme-li výjimečné příklady přesvědčených demokratů jako Jan Masaryk, většina čs. politické třídy počínaje samotným (nelegitimním) prezidentem Benešem se demokracie vzdala dávno předtím, než ji definitivně zardousily Gottwaldovy kádry. Přijali Benešovu "řízenou demokracii" bez mrknutí oka jako katolík svátost oltářní, aniž by je napadlo, že se zasetá nesvoboda v krátké době obrátí i proti nim samotným.

A něco podobného vidíme v Česku probíhat po roce 2013. V přímé prezidentské volbě zvítězil Miloš Zeman s nenávistnou protiněmeckou kampaní, aby se ve funkci v dalších letech stále více přibližoval politickému extrémismu a stále otevřeněji prosazoval ruské a čínské zájmy na úkor českých. Avšak velká část politické třídy i veřejnosti přijala jako svátost oltářní, že zákony a ústava už nic neznamenají, že šířit nenávist a lhát od rána do večera je "novou normalitou" a že prezident (a později premiér) se tu chovají jako na dobytém území.

Ve veřejnosti aktuálně převládá názor, že v bezprecedentní pandemické krizi se relativně dobře osvědčil exministr zdravotnictví Blatný, kdežto zcela propadli Zeman s Babišem. Je ovšem v logice mocenské svévole, na kterou Češi přistoupili přijetím Zemanovy směšné "poloprezidentské" ideologie, že Blatný byl právě Zemanem sesazen. Protože vláda mocenské svévole kromě jiných věcí také znamená, že nesesaditelní neschopní rozhodují o osudu schopnějších.

Kauza rozhodnutí Petříčkova ministerstva zahraničí, podle nějž filmaři nesmějí kritizovat "iliberálního" maďarského premiéra Orbána, ukazuje na hloubku úpadku, do nějž jsme se plíživým tempem dostali, ještě než krize české demokracie minulý týden pro všechny viditelně eskalovala. Žádný skutečný demokrat a opravdu "prozápadní" ministr zahraničí by si totiž nedovolil zastřešit zákaz kritiky autoritářského premiéra. Jenže v Česku je dnes shnilé, na co sáhnete. Mezi slepými už abyste hledali jednookého krále o polednách s lucernou. A ne, Petříček jím rozhodně není.

Únor 48 a duben 21 vykazují jeden společný rys: Velká část těch, kdo údajně bojovali za demokracii, ji ve skutečnosti už předem sama zradila.

Český stát tak má po dvaatřiceti letech od získání svobody na dosah patrně poslední šanci dosáhnout ještě záchrany: Pokud podzimní parlamentní volby vyhrají obě opoziční koalice a naleznou v sobě dostatek odpovědnosti na to, aby se dohodly na kompromisním středovém programu.

V opačném případě čeká ČR zrychlený sesuv směrem k "hybridním" režimům maďarského a polského typu, které se za "demokracii" dají označit zhruba stejným právem, jako Benešova "řízená demokracie", Putinova "suverénní demokracie" či Stalinova "lidová demokracie".

4
Vytisknout
5667

Diskuse

Obsah vydání | 15. 4. 2021