Osvícená „demokracie“ = „škatule“, hejbejte se?!

16. 4. 2021 / Miloš Dokulil

Vesměs nemíváme nutkavý pocit, že za „vším“ je „něco“, co to způsobilo či – možná potutelně – zapříčinilo; takže jaksi nemusíme hned taky před nosem mít nějaké doprovodné předpoklady možná aktuálně překvapivého dění. Když je na scéně pandemie, už není nutně na pořadu dne třeba klimatická krize; a pokud byla na programu klimatická krize, nutně nemusela být navíc spojována třeba s populační explozí nebo s možným odumíráním korálových útesů v mořích (o mnohem svou intenzitou dramatičtějším znečišťování ovzduší metanem rovněž nemluvě). V lecčems je dárcem či hlavním pachatelem příroda, v mnohém naopak zvláště lidstvo a jeho některé okamžitě nečekané negativně působící aktivity.

 

Abychom to nezamluvili. Teprve s koncem 18. století začala být více zjevná politická aktivita širokých vrstev obyvatelstva (ve Velké francouzské revoluci). O víc jak půl století později nechaly se slyšet také vyšší střední vrstvy v rakouské monarchii (kolem revolučního roku 1848). Ještě ale též za tzv. První republiky v ČSR ten stát byl – bez ohledu na poměrně rozvinutý průmysl – stále jen „agrárně-průmyslovým“; takže i pro politické stranictví preferenčně zohledňující, čím se živí občané státu, právě agrárníci profilovali státní politiku a její preference. Když brzy po druhé světové válce převzali moc v ČSR komunisté, tak jako kdyby takto mělo se jednat o převzetí těch vládních opratí z rukou „sedláků“ do dlaní průmyslového dělnictva. A jen jako módní doplněk k celkové komunistické režii zůstaly ještě z válečných exilových časů tolerovány některé politické strany; v celém státě zvlášť pro slovenské a české křesťany, a v českých zemích navíc jakoby taky sociálně pro více „národně“ („ČSNS“) nebo „tradičně nekomunisticky“ („ČSSD“) zaměřené občany. V tom období 1948-1989 sociálně-politicky v posléze „socialistické“ ČSSR byli tu stranicky privilegovaně komunisté, a pak všichni ostatní na jedné tolerované a komunisty kontrolované hromadě.

Po režimních změnách navozených „demokratizací“ komunisticky totalitního režimu po roce 1989 bylo obtížné navazovat na nějaké ideově a sociálně-politicky „demokratické“ tradice z doby před únorovým komunistickým převratem z roku 1948. Ani vznikající nová politická hnutí neměla dlouhé trvání; spíše stála a padala na osobnostech, které byly dočasně jejich čelnými mluvčími; ne že by se profilovala ať již na ideově nebo materiálně vytčených cílech, anebo na profesionálních preferencích. (Už tu nebyli masově ani drobní zemědělci, ani jen obecně „dělníci“. A stranická příslušnost – spolu se „schůzováním“ – přestala mít svou přitažlivost, když se nenápadně, ale masově, začala zvyšovat počítačová gramotnost.)

Takže dnes nemáme v rozdílných „hromádkách“ třeba zemědělce, dělníky a tzv. pracující inteligenci, ale – zrovna třeba teď již zhruba rok – lidí pracující „on line“ a ty, kteří nesou zvýšené riziko možné nákazy koronavirem. A neměli bychom se divit, že občané věnují více pozornosti tomu, zda jim za domem nevznikne přinejmenším „dálnicový obchvat“, než aby měli třeba pocit potřeby zvýraznit pro život křesťanské hodnoty, když se nezdá, že by jejich ochrana byla ohrožena.

Čili? Potom tu máme v ČR zhruba nejmíň víc jak dvě stovky různých „hnutí“ („hnutí“ spíše než „stran“!), s rozmanitými místními – až „okresními“ – problémy, které již nikterak nereflektují dřívější – často „celostátně“ adresné – zájmy… Takže potom nemůže moc překvapovat, že tu najednou máme (když se přiblíží takový čas) problém ať již kolem zdravotně spolehlivých injekcí nebo odkud je objednat. Anebo kdo se tím vůbec má kvalifikovaně zabývat! (Aniž jsme museli zatím – ze svého i-netového soukromí – moc brát v úvahu, jaká zatím máme pravidla k uplatnění nějakých léčiv, když by měla předcházet možným zdravotním komplikacím při jejich uplatňování.)

Kdo by teď zrovna myslel na to, že stávající český prezident má vůči svým předchůdcům jednu významnou přednost: byl nakonec zvolen všemi oprávněnými voliči. Aniž ovšem byly jeho pravomoce nějak ústavně rozšířeny. Takže formálně jmenuje i odvolává ministry, aniž by ovšem měl dávat podnět k tomu, kdo má takto být do funkce zahrnut nebo z ní odvolán. Vždyť nenese za výkon takového úřadu žádnou zodpovědnost. Takže nějaká diskuse s možným novým kandidátem na funkci ministra (v jakémkoli „rezortu“) by neměla být výchozím dobrozdáním o jeho/její kvalifikaci. (Kampak se nám poděl pan premiér, když zafoukal vítr k těm personálně restrukturalizačním změnám?)

Potom tu máme ještě jeden doprovodný problém. Když tu hrozí pád vlády, neměla by mít lepší záruky ke svému vládnutí nějakými šikovnými „klíči“ k přepočítávání hlasů na mandáty? Právě to možná mínil nedávno umožnit Ústavní soud. (Proč ale zrovna teď máme aktuálně několik – ne-li globálně nemálo – politických stran a hnutí, které by se jinak obtížně dostaly nad 5-procentní hranici, kdyby v koaliční verzi nebyla ne tak náročná alternativa ke zvolitelnosti, a tedy k mandátům?)


A potom nevytypovávejte nové možné kandidáty do čelných funkcí, zvláště když nemusí pokaždé být dost známí jak doma, tak v zahraničí, jedná-li se zrovna třeba taky navíc o jmenování do prestižního postavení ministra zahraničí… (tím ošidněji, pakliže někdo se takto dostane do pozice až jakéhosi „náhradníka“…)

A nejsou-li zatím některá farmaka standardně schválená nebo mohou-li sekundárně vykazovat nějaká závažnější rizika, má přesto hned někam významný vládní funkcionář cestovat, aby takto bylo dáno najevo, že „ti nahoře se o nás přece spolehlivě starají“?

(Ne že by tu zároveň nešlo o šíře pojatou „východní“ směrovku, která již s předstihem exponuje, že některá stávající provizoria nezůstanou takto natrvalo, až již jde o západní hranice Ruska, anebo o tichomořské předpolí Číny.)

(A ne že by se mělo zapomínat na to, že stále někde teče nevinná krev… A na výzbroj států – ale i teroristů – stále se najdou prostředky. Už pro ty různé mocenské hrozby. Ne že by nebyly náklady na potírání koronoaviru menší, kdyby se vždy postupovalo na úrovni té zákeřné výzvy.)

Skutečně žijeme v „informačním století“? (Je tu taky kvalifikace, vnímaná zároveň jako dlouhodobá, věcně zaštítěná koncepce? Ne jen nějaká improvizace, řekněme že… do příštích voleb?)

0
Vytisknout
1548

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2021