Prioritou číslo jedna všech sdělovacích prostředků by měla být klimatická krize

8. 7. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous 

- Co to mají Češi v hlavě, že se - sebevražedně - pořád tváří, že se jich klimatická katastrofa netýká a že nemusejí vlastně skoro nic dělat...?

Veškeré problémy a výzvy, před kterými dnes Česká republika a další země stojí, povážlivě blednou před klimatickou krizí. Té se vyrovná pouze hrozba jaderného konfliktu, jenže na případné jaderné odzbrojení nemá ČR prakticky žádný vliv. Jestliže řádění přírodních živlů na Moravě a v Čechách vzalo klimaskeptikům vítr z plachet a nikdo soudný se nyní neodváží tvrdit, že se lidská činnost na ohřívání planety nepodepisuje, stále se ještě tváříme, jako by naše civilizace nestála na kraji propasti. 

Pokud se začteme do komentářových textů v českých médiích, nemohou nám uniknout nesmělé výzvy volající po transformaci energetiky, dopravy, průmyslu i zemědělství. Dokonce i někteří mainstreamoví komentátoři si – jak se zdá – uvědomují, že Česká republika není nedotknutelným ostrovem uprostřed moře nikoho, ale že je součástí ohrožené civilizace. Urgentní přechod na obnovitelné zdroje už není zhusta karikován jako hamižnost a mazanost solárních baronů a dalších šíbrů, nýbrž jako nezbytné opatření. Pokud k tomuto opožděnému prozření přispělo běsnění přírodní živlů v české kotlině, je to jedině dobře.


Avšak zdá se, jako bychom si stále neuvědomovali obludné kontury krize, jež ohrožuje přežití lidské civilizace. České sdělovací prostředky k postupnému klimatickému rozkladu v lepším případě přistupují jako k technickému problému, k jehož řešení chybí politická vůle. V horším případě pak i nadále dochází k trestuhodné bagatelizaci problému, což neplatí jen pro uhlobarony vydržovaná média, ale i pro liberální tiskoviny. Klimatická krize je natolik velkým soustem, že se jí v předvolební kampani raději žádná politická strana nevěnuje, snad ze strachu, aby nebyla označena za „ekoteroristickou“ formaci. A nebudeme si nic nalhávat: tento strach a z něj plynoucí politická odpovědnost je do značné míry způsoben právě mizernou novinářskou prací, neboť s termíny „environmentalismus“, „globální oteplování“ či „ekologie“ bylo dlouhá léta zacházeno jako se sprostými slovy.

Jen málokdo je natolik odvážný, aby v samotných základech zpochybnil stávající politicko-ekonomický status quo, který je neudržitelný, zatímco jsou vznešené klimatické cíle předních světových hráčů podkopávány pokračující podporou fosilních projektů na domácí půdě. Přední světoví aktivisté – kupříkladu tolik opovrhovaná Greta Thunberg – nemají o skutečných záměrech světových lídrů žádné iluze: vládnou nám pokrytci, kteří si účelově hrají se slovíčky a kteří předstírají zájem o naši budoucnost. Společná zemědělská politika EU, miliardové investice do fosilní infrastruktury či nové licence na fosilní projekty; to jsou jen ve zkratce reálné zločiny proti klimatu, které jsou veřejnosti předkládány v úhledném balení vznešených frází a příslibů o boji proti klimatickému rozkladu, zatímco dům – metaforicky řečeno – hoří.

Přitom prioritou všech sdělovacích prostředků by měla být klimatická krize. Pro začátek by snad stačilo, kdyby se tuzemská mediální scéna inspirovala věcnými a vědeckými fakty podloženými texty, které běžně vycházejí v předních světových listech, jako jsou Guardian, New York Times nebo Washington Post. Bylo by však značně naivní očekávat od zoligarchizované mediální scény, aby klimatickou krizi přestala eufemisticky rámcovat jako „klimatické změny“ či lapidárně jako „klima“, natož aby ji začala líčit jako existenciální hrozbu pro planetu. To by však nemělo platit v případě veřejnoprávních médií.

Pokud chceme, aby Česká televize a Český rozhlas plnily svou základní funkci, je záhodno, aby se adekvátně a systematicky začaly věnovat celosvětové hrozbě číslo jedna. Ostatní témata – ač se nám to líbí, či nelíbí – jsou v jejím světle zcela podružná.

3
Vytisknout
5581

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2021