Na stabilizaci válečným konfliktem zničeného Afghánistánu by se měly podílet sousední země, případně OSN

12. 7. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

- Nářky nad stahováním okupačních vojsk z Afghánistánu poněkud zamlžuje fakt, že jejich dlouholeté působení ideologicky povzbudilo Tálibán k úspěšným vojenským ofenzívám.

- Západní země ani za 20 let nedokázaly Afghánistán stabilizovat, a není důvod věřit tomu, že by se jim to někdy povedlo.

- Dobytí celé země táliby představuje hrozbu pro spoustu Afghánců, nicméně okolní státy se nyní snaží vyplnit diplomatické a vojenské vakuum.

-Kdyby hrozilo masivní krveprolití, v zemi by měl působit vojenský kontingent pod hlavičkou OSN.


Karel Dolejší ve svém textu Afghánistán: Proč nevěřit v mýtus technologie líčí kriminální americké výboje v Koreji, Vietnamu a Afghánistánu čistě z vojenského hlediska, jako by za sebou nezanechaly miliony mrtvých a rozvrácené země. Nynější zděšení liberálů pramenící z překotného stahování vojsk USA/NATO z Afghánistánu a šermování krvelačným Tálibánem je v jádru rasistickým gestem: proč by se na stabilizaci dlouholetým válečným konfliktem zničené země měly primárně podílet západní státy, když to nedokázaly za 20 let; notabene když invaze a okupace prohloubila korupci na oficiálních místech a poskytla Tálibánu ideologickou munici?

A můžeme se ptát dále: proč Bushova administrativa vlastně zahájila bombardování Afghánistánu, když byla prakticky celá protitálibánská opozice proti? Proč jakkoliv svízelnou diplomacii nahradila masivní hrubá síla, přestože v zemi hrozila obrovská humanitární tragédie? Kde byli dnešní zastánci nekonečného válčení, když byl Tálibán na jaře 2002 de facto poražen, aniž by se Američané ze země stáhli? A jak ukazují interní americké dokumenty, situace v Afghánistánu se nevyvíjela příznivě už před dlouhými lety.

Stoupence zahraničních intervencí ani příliš nezajímá obrovská cena, již obyčejní Afghánci po roce 2001 museli zaplatit. Podle projektu Cost of War zaštítěného Brownovou univerzitou si afghánský konflikt vyžádal zhruba 170 tisíc lidských životů, přičemž do tohoto počtu nejsou zahrnuta úmrtí způsobená nemocemi, nedostatkem lékařské péče či pitné vody. Boje vyhnaly více než 5 milionů osob z domovů. Americké vlády v černé afghánské díře utopily téměř 2,3 bilionu dolarů, aniž by jakkoli bylo realizováno proklamované „budování národa“. Afghánistán se loni, tedy v 19. roce západní okupace, umístil na 169. místě Indexu lidského rozvoje (kupříkladu Sýrie obsadila 151. příčku), který zohledňuje přístup ke vzdělání, životní standard nebo celkovou vyspělost státních institucí.

A v záplavě úpěnlivých proseb, aby Američané a jejich spojenci Afghánistán neopouštěli, úplně zaniká hlas samotných Afghánců. Podle loňského průzkumu veřejného mínění zveřejněného Institute of War and Peace se 80 procent Afghánců domnívá, že míru může být dosaženo pouze diplomatickou cestou, a nikoliv vojenskou. Zhruba 46 procent respondentů si přeje, aby USA a NATO zemi opustily po podepsání mírové dohody, zatímco 33 procent je proti. A třebaže nebylo dosaženo definitivní mírové dohody, spousta Afghánců si na svém území časově neomezenou přítomnost cizích vojsk jednoduše nepřeje.  

Mezitím Tálibán svádí jednu úspěšnou ofenzivu za druhou a nyní údajně kontroluje zhruba 85 procent afghánského území, v čemž mnozí pozorovatelé spatřují předehru ke krvavému zúčtování, jakmile prozápadní kábulská vláda padne. Ačkoli tyto obavy nelze brát na lehkou váhu, podle některých zasvěcenců si tálibánští předáci dobře uvědomují, že pro politické přežití potřebují interakci s okolním světem a spolupráci se sousedními zeměmi. Diplomatické a vojenské vakuum nyní vyplňují právě okolní země, jmenovitě Írán, Rusko, Turecko a Pákistán. Zda budou tato jednání úspěšná, je samozřejmě velkou neznámou.

Sečteno a podtrženo: Tálibán coby domácí guerilla jednoznačně okupační vojska a jejich spojence porazila. Spojené státy mají morální povinnost ochránit své lokální spolupracovníky a jejich rodiny. Západní vojska měla spoustu času na to, aby táliby zpacifikovala; nicméně protahované vojenské operace vlily Tálibánu do žil novou krev. Nastal čas na jejich definitivní odchod. K tomu však nedojde, neboť v Afghánistánu bude po stažení okupačních armád patrně působit CIA, přičemž Bidenova vláda si vymínila právo zemi i nadále bombardovat. 

Pokud by se v Afghánistánu nakonec schylovalo k masivnímu krveprolití, brutálnímu pronásledování žen apod., mezinárodní společenství by do země mohlo vyslat vojenský kontingent pod hlavičkou OSN. Zároveň by bylo nutné vyvinout účinný tlak na Pákistán – konkrétně na jeho zpravodajskou službu ISI, která táliby podporuje, a postavit se za sousední státy, jež mají eminentní zájem na existenci stabilizovaného Afghánistánu. Existuje tedy vícero řešení, jak katastrofickému scénáři zabránit.

0
Vytisknout
2977

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2021