Myslím, že je dobře, že Anglie ten fotbal prohrála

12. 7. 2021 / Jan Čulík

čas čtení 6 minut
Foto: Vydání skotského deníku The National: Zachraň nás, Roberto, jsi naše poslední naděje. (Nepřežijeme dalších 55 let, kdy by oni o tom pořád blábolili.)

Aktualizace: Bukayo Saka, Jadon Sancho a Marcus Rashford jsou nyní terčem neuvěřitelných rasistických útoků na sociálních sítích ("Negři prohráli." "Obnovte otroctví, ty negři nepracujou dost tvrdě!" "Zasranej negře!" "Ty zasranej blbej negře. Moje stará teta by uměla ten gól dát!") )
 




Nepřeju to tomu anglickému  fotbalovému týmu, to jsou neobyčejně schopní hráči a hlavně slušní lidé, stejně jako jejich manažer. Po porážce od Itálie byli naprosto zdrceni.

Jenže porážka Anglie je pro Angličany z politického a sociálního hlediska velmi zdravá. Vítězství anglického týmu po pětapadesáti letech v semifinále vedlo v posledních několika dnech v Anglii k neuvěřitelně šovinistickým excesům ve sdělovacích prostředcích. Je přehnané, že politické zpravodajství v rozhlase a v televizi bylo více než z poloviny v posledních dnech věnováno v první řadě tomuto fotbalovému zápasu.

Proč získal pouhý fotbal tak obrovský politický a sociální význam?



V neděli v poledne byl v britském rozhlase interviewován známý americký výzkumník Frank Luntz, který prováděl průzkum veřejného mínění prostřednictvím tzv. focus groups pro Centre of Policy Studies ohledně nálad v dnešní Británii. Zjistil, a to je velmi varovné, že většina Britů je v současnosti neuvěřitelně frustrována. 61 procent Britů vzkazuje všem politikům, ať jdou všichni do háje.  50 procent Britů má tentýž postoj vůči podnikatelům. Lidé mají pocit, že jsou zapomenuti a zrazeni. Vědí, že jejich děti se budou mít hůře, než jak se měli oni. Není to tak zlé jako v USA, konstatoval Frank Luntz, ale je to přesto i v Británii hodně špatné. Takže lidé v Británii neměli nic jiného než ten fotbal a upínali se k možnému fotbalovému vítězství v neděli večer. To fotbalové utkání Anglie-Itálie získalo tak ve všeobecně destabilizované situaci obrovský politický význam. A ten, kdo je si sám sebou nejistý, daleko více arogantně křičí. Myslím, že právě ta nejistota vedla k přehnaně zdůrazňovanému významu něčeho, co byl proboha jen pouhý fotbalový zápas.

Tohoto fotbalového zápasu se pokusili zneužít Johnsonovi vládnoucí ultrapravičáci, kteří nejprve odmítali pokleknutí těchto slušných, kosmopolitních, mezinárodních fotbalových hráčů, jejich gesto proti rasismu, ale když to vypadalo, že anglický tým v Euro 2020 zvítězí, Boris Johnson nechal vyzdobit celou Downing Street anglickými vlajkami a začal se objevovat na veřejnosti ve fotbalovém tričku, stejně jako další jeho populističtí politici.

Právem k tomu napsal komentátor Andrew Rawnsley: 

Mnoho dalších toryů, kteří dosud byli zuřivými odpůrci 'přinášení politiky do fotbalu', začalo bombardovat sociální sítě  fotografiemi sebe samotných v rychle zakoupených fotbalových dresech Anglie. Jestliže Anglie v neděli večer zvítězí (psal Rawnsley v neděli ráno), bude to díky talentovaným hráčům vedeným kvalitním manažerem. Jestliže nezvítězí, bude to proto, že nebyli dost dobří, aby zvítězili nad Itálií. Nebude to mít nic společného s politiky snažícími se fotbal zneužít ve svůj prospěch. Jenže většina anglických fotbalových hráčů nemá nic společného s dnešním ultrapravicovým toryovským populismem. Pocházejí ze skromných nebo dokonce problematických rodinných poměrů, kde vyrůstali. Někteří členové anglického fotbalového týmu jsou účinní sociální aktivisté pro pokrokové kauzy, Marcus Rashford vedl vlivnou kampaň za ukončení hladovění anglických školních dětí a dvakrát donutil vládu, aby ustoupila a poskytla financování pro školní obědy zadarmo. Raheem Sterling projevil morální aktivismus  v boji proti rasismu. Harry Kane měl duhovou pásku na podporu měsíce pochodů homosexuální hrdosti během zápasu s Německem. Manažer týmu, Gareth Southgate, zveřejnil výborně napsaný dopis "Milá Anglie," těsně před šampionátem. V něm výmluvně vyjádři svou víru, že Anglie by se měla sjednotit nikoliv v rozhněvaném a ošklivém národovectví, ale v pozitivním vlastenectví, které aktivně přijme a je obohaceno kosmpolitní rozrůzněností Británie. "Naši hráči jsou vzorem," napsal. "Je jejich povinností vstupovat do interakce s veřejností v otázkách rovnosti, inkluzivity a rasové nerovnosti a používat moc svého hlasu k zvýrazňování debat na toto téma, zvyšovat o nich povědomí a vzdělávat." Oslavil myšlenku, že "směřujeme k daleko tolerantnější a daleko více chápavé společnosti".

Johnson chtěl jejich případné fotbalové vítězství ukrást jako "dividendu brexitu", jako "potenciál Anglie, osvobozený únikem z okovů Evropy". Avšak složení anglického fotbalového týmu ukazuje, že je to nesmysl. Anglický tým není projevem triumfu anglické výlučnosti, je projevem prospěchu plynoucího ze spojení domácích anglických kvalit a tradic s talentem a poučením odjinud. Tento fotbalový tým se naučil to, co umí, hraním v Evropě anebo v anglických klubech pod vedením elitních zahraničních manažerů. Tým pochází z různých míst. Kapitán Harry Kane má irského otce. Raheem Sterling se narodil na Jamajce. Rodiče Bukayoa Saky, hvězdy šampionátu, pocházejí z Nigérie,. A 13 z těchto 26 fotbalistů si mohlo zvolit hraní v jiném národním týmu. To, co tato skupina fotbalistů vypovídá o současné Anglii, neodpovídá pojetí Anglie, jaké ovládlo velkou část mysli Konzervativní strany.

Šílenství šovinismu, stejně jako ulice ve středu Londýna zahlcené odpadky od fotbalových fanoušků, se snad už nebudou opakovat.

0
Vytisknout
5678

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2021