Náhlá láska Borise Johnsona k fotbalu nepřesvědčuje

13. 7. 2021

čas čtení 3 minuty


- Tichá důstojnost anglického fotbalového týmu byla ve výrazném kontrastu k cynickému oportunismu Borisem Johnsona, argumentuje Simon Jenkins.

- Hysterické národovectví spojené s fotbalem je nepřijatelné - vždyť je to jenom fotbal.

 

Podle všech normálních standardů byl výkon anglického týmu v evropském mistrovství vynikající. Tým dosáhl něčeho, čeho nedosáhl přes půl století - a jeho chování mimo hřiště bylo důstojné a sportovní, díky jeho porozuhodnému manažeru Garethi Southgatovi. Při poslední píšťalce zápas skončil nerozhodně. To, co následovalo pak, byla tragédie, vyžadoval se "výsledek" trestného kopu. To vyžadovalo rituální harakiri emocí mladých hráčů na oltáři televizní zábavy.

Trestný kop je inscenovaná krutost, která by měla být nepřijatelná pro důstojný sportovní tým. Degraduje to vznešenou hru na hod kostkou. Pokud je zapotřebí více gólů, tak rozšířte branky. Jinak potvrďte výsledek: sport, který nedokáže přijmout nerozhodný výsledek není sport, ale showbyznys.

Mezinárodní fotbal je identitární politika redukovaná ad absurdum. Je dohnán až k hysterii sdělovacími prostředky, poháněnými reklamou, a údajně tak vytváří celonárodní euforii. Úspěch prý přináší psychologické štěstí, které je o to silnější v důsledku stejně hystericky hlubokého zoufalství v případě porážky. Takové veřejné emoce se prý nesmějí kritizovat, protože nás v době pandemie stmelují.

Jenže nelze ani ignorovat konfliktnost, která celou věc doprovází. Xenofobie, bučení proti zahraničním týmům a hymnám, rasistické útoky na tři hráče, kteří se pokusili o ty trestné kopy, Marcuse Rashforda, Jadona Sancha and Bukayo Saku. Fotbal krmí zanonymizovanou vládu chátry na sociálních sítích. Nestačí to jen odsoudit jako něco politováníhodného. Je to přímou součástí fotbalové sportovní hysterie.

A to, zda sportovní úspěchy vedou k dlouhodobějšímu politickému prospěchu, je pochybné. Sportovní nacionalismus velmi zneužívaly totalitní režimy po dobu celého dvacátého století, od meziválečného Německa až po poválečný komunismus. Konsensus je, že posílení morálky společnosti, nemá dlouhodobější dopad. Ano, lidé mají dobrý pocit, když jdou věci dobře. Po olympijských hrách v Londýně r. 2012 jsme měli všichni být sportovnější. To se nestalo. Elitní sport glorifikuje sportovce, ne politiky.

To, že Boris Johnson začal zneužívat anglického nacionalismu, je stejně pochybné. Má to být premiér Spojeného království. To, že zabalil Downing Street do anglické vlajky sv. Jiří jaksi neodpovídalo jeho nedávnému hněvivému zdůrazňování Emmanueli Macronovi, že se věnuje celému Spojenému království. Žádná skotská vlajka sv. Ondřeje ani vešlský drak během tohoto mistrovství v Downing Street nevlály.

Politikové, kteří si ukradnou sport pro svůj osobní prospěch, musejí nést následky. Británie vždycky trvala na tom, že v mezinárodním fotbale musí mít čtyři národní týmy. Ale co kdyby teď Španělsko soutěžilo s Katalánskem, nebo Německo s Bavorskem, obojí to jsou daleko decentralizovanější země než Wales nebo Skotsko? Letos v létě se otevřeně anglocentrická Downing Street prezentovala jako jediný vládnoucí národ. Kdyby bývala Británie soutěžila s jediným týmem, reprezentujícím Spojené království, nejenže by to posílilo rozpadávající se britskou unii - ale možná, že by i bývala vyhrála.

Kompletní článek v angličtině ZDE
 

0
Vytisknout
1859

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2021