Měl by vůbec zdravý člověk proti virové pandemii absolvovat očkování?

26. 7. 2021 / Miloš Dokulil

čas čtení 7 minut
 

Je tu možná opatrná relativizace, či navíc snad i absolutizace shora formulovaného požadavku? Není-li to dokonce „úkol dne“? Dokonce třeba taky úkol problematický, protože nejednou v posledních měsících v ČR ne zrovna prakticky únosně zvládaný, a pak i adekvátně zvládnutý? A bez řady odpovědnými orgány realizovaných „ututlaností“ politického (i osobními odbornými a organizačními kvalitami funkcionářů stíněného) dosahu? Tím formulováním v nadpisu se ovšem stává taky citovaný problém předem zakalkulovanou výzvou vůči kompetentním autoritám (aniž se tu teď bude tvrdit, jak si mají pragmaticky počínat, když jsou přede dveřmi parlamentní volby).

 

Ne že by se takto mělo vzbudit doprovodné podezření, že je automaticky možná diskutabilní, co má či nemá být v ČR uskutečňováno povinně a co jen dobrovolně. Vždyť málem hned po narození každý náš nový občan dostane povinně výchozí dávku injekčně podaných látek, aby se bez rizik vyhnul smrtonosným infekcím.

Když v posledních několika desetiletích začala být chřipka pojímána jen jako sezónní „nachlazení“ a ta „španělská“ chřipka z časů před sto lety byla jako kdyby jen lekcí z dějepisu, ne že by již bylo pravidlem nechat se každoročně očkovat proti chřipce. Až „Covid-19“ se představil ve své epidemické hrůze. Koronavirus („SARS-CoV-2“) byl najednou pandemií. (I když tuto virovou nákazu mnozí politikové nepochopitelně někdy podceňovali. A jako kdyby nebylo třeba brát v úvahu jak možný závažnější průběh nákazy, včetně smrtelného jejího někdy vyústění, tak další – předem ne odhadnutelné – varianty tohoto onemocnění; zrovna teď jsme konfrontováni se čtyřmi jeho poměrně novými verzemi. Ještě že tak nezvykle a zcela nečekaně brzy se objevila zhruba nakonec desítka možných prostředků k zablokování té pandemie a k ochraně lidského těla před nákazou.)

Jenže kromě výchozího možného uspokojení nad snížením nemocnosti z té virózy cíleným očkováním proti koronaviru už dřív se v elektronických zdrojích začaly objevovat rovněž starostlivé informace o kvalitě a spolehlivosti vakcinace. Ty statě – ještě před reflexí o jejich obsahu – málem předem jako kdyby mohly vzbudit taky důvěru, že jejich autoři mají k dispozici důvěryhodné zdroje (majíce svým kategorickým vyjadřováním automaticky hned od prvních řádků textu jakoby na pravdu patent). Ne že by se vždycky všechno všude uskutečňovalo podle korektních principů nebo se závěry nepřipouštějícími pochybnosti; jenže pokud někdo míní nějaké možná prospěšné opatření zpochybňovat, své závěry kupodivu zpravidla absolutizuje. To se pak moc dobře poslouchá nebo čte. Potom může hodně snadno uniknout, že vakcinace tak, jak ji známe, byla a je funkční již déle jak dvě století. (Třeba na pravé neštovice onemocnělo ještě roku 1967 15 milionů lidí, z nichž každý sedmý navíc na nákazu zemřel. Díky injekční prevenci se podařilo během pár dalších let /do roku 1980/ zcela pravé neštovice vymýtit.)

Potom by mělo překvapovat, že si můžeme teď prostřednictvím CVVM (v iROZHLAS, 25. 7.) přečíst, že 10 % statisticky sledovaného souboru osob rozhodně se nehodlá nechat očkovat, a 13 % spíše k tomu nepřistoupí, takže zhruba 1/4 občanů ČR míní zůstat mimo očkovací štít! Spíše se nechá očkovat dalších 16 %, takže spolu s tím třetím údajem celkem 2/5 buďto to hážou za hlavu nebo nemají v tom přijatelně – aspoň „podvědomým“ postojem – jasno; statistika automaticky nesdělí, co je či není v hlavách těch lidí „rozumné“ (a „žádoucí“, ne-li „nutné“).

Takže když ne injekci, aspoň věcně přijatelnou informaci o injekcích by si mělo těch zhruba 40 % našich lidí v ČR obstarat. A potom to znamená neomezit se hned na první zdroj informací o vakcinaci, na který člověk náhodou narazil (i když ten pramen vypadá jako důvěryhodný a spolehlivý, nikoli dezinformační).

Vůbec v ta poslední léta moc nebereme v úvahu, kolik jen lidí mezi námi si jen „kliká“ a přehazuje jenom „výhybky“, když má spuštěný počítač či obdobné elektronické zařízení. Jako kdyby nám již vesměs stačilo „evidovat“, že něco nějak možná „je“. Ne že bychom také hledali nějaké potenciální konfrontace s výchozími údaji, jimiž disponujeme. A ne, že bychom nutně exponovali nějaký interpretační „klíč“ pro výrazy, s nimiž zrovna pracujeme. Ne že pak musíme dospět k relevantním a žádoucím závěrům.

Kdo vůbec byl takovým výše zmíněným výzkumem CVVM osloven? Kde je náš „inteligenční průměr“ citovaného vzorku? Není tu v těch statisticky dodaných výsledcích možný – a evidentní – deficit nejen právní (pokud by šlo problematiku potenciálně povinného očkování proti koronavíru), ale i věcný (pokud jde o samotnou očkovací proceduru)?

Může být a má být sebevědomým rozhodčím „ve věci“ čtenář, který zrovna netuší, čeho v případě koronaviru dosáhla věda těmi různými řešeními, jak se bránit stávající nákaze málem celého lidstva, když tak rychle a tak účinně našla funkční vakcíny?

Je vůbec „kvalifikované“ ptát se třeba, zda chráníme děti hned po jejich narození jejich očkováním? Je odpovědné psát traktáty proti vakcinaci? (I když pochopitelně nejsme všichni zcela stejně disponování svou genetickou výbavou ke stejné reakci na případnou infekci?)

*****

Kupodivu i lékař naší olympijské výpravy zůstal neočkován. Takto, když nebyl proti nákaze nikterak předběžně chráněn, byl zároveň potenciálně možným nositelem obávané pandemické virózy. (Před odletem do Tokia, pokud již byl nakažen koronavirem, v omezeném prostoru letadla by byl neblaze účinným zdrojem k snadnému nakažení dalších členů této sportovně elitní – a původně bezinfekční – výpravy.) A byli tu k víkendu hlášeni již 4 čeští sportovci, kteří měli nečekaně přímo až v Tokiu pozitivní test na koronavirus. (Pokud by místo pouhého testu na koronavirus měli tito zmínění sportovci pár týdnů před odletem na olympiádu za sebou přímo absolvovanou vakcinaci, zřejmě by k jejich infekci až v Tokiu nedošlo.) Takže je tu přinejmenším dvojí předpoklad, že ani odborník si nemusí vždy počínat „zodpovědně“ (tj. v souladu se zkušenostmi své profese; včetně nedostatečné evidence testování na koronavirus kontrolními orgány ještě před odletem výpravy z Prahy); a nebývá vždy předem jasné, co všechno se může „vyvrbit“, když nejsou v čase pandemie respektována vyžadovaná hygienická pravidla (mj. nemožnost účasti v mezinárodní prestižní soutěži už na místě samém pro další sportovce nečekaně tím zákeřným virem postižené).






0
Vytisknout
2327

Diskuse

Obsah vydání | 29. 7. 2021