Kissinger postavený z nohou na hlavu, aneb Pozdrav z "mezizemě"

28. 7. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut
Foto: John Mathew Smith/Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution 2.0 Generic.
  • Kroky Bidenovy administrativy vůči Rusku začínají nasvědčovat tomu, že se Washington snaží rozdělit čínsko-ruský tandem a uzavřít s Kremlem přinejmenším cosi jako separátní mír. 
  • Současný pokus napodobit Kissingerův husarský kousek ze 70. let, který naopak postavil Peking proti Moskvě, však musí selhat na ideologicky podbudovaných zatvrzele protizápadních postojích Putinova eurasianistického Kremlu.  
  • Než to Washingtonu dojde, jím ignorovaná oblast Střední a Východní Evropy zaznamená výrazné posílení protizápadně či rovnou prorusky orientovaných politických sil. 

Na počátku 70. let minulého století prosadil tehdejší americký poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger politiku, která měla podkopat postavení SSSR v Eurasii. Jejím jádrem se stalo systematické zlepšování vztahů s komunistickou Čínou, která se k Moskvě tehdy stavěla značně nepřátelsky a do střetu s Kremlem ji vedly jak ideologické a územní rozmíšky, tak nárok na vedoucí postavení v "mezinárodním dělnickém hnutí" a dekolonizačním procesu.


Z omezeného vojenskostrategického hlediska, které ale zdaleka nevyčerpává kissingerovské úvahy, šlo o to přinutit Sověty, aby v Asii udržovali značnou část svých vojenských kapacit a přišli tak o možnost nasadit je proti Západní Evropě. Takovou situaci ještě plně nezaručoval ani čínsko-sovětský pohraniční konflikt v roce 1969, který zaostalí Číňané na celé čáře prohráli; postupné sbližování Pekingu se Západem, které umožnilo technologickou modernizaci Čínské lidové osvobozenecké armády, nicméně vedlo ke vzniku mnohem závažnější vojenské hrozby.

Nemáme pochopitelně přístup k interním americkým strategickým dokumentům, avšak na základě toho, co Bidenovy USA v posledních měsících podnikly směrem k Putinovu Rusku, je plně namístě obava, že se Blinkenův State Department tváří v tvář složitým výzvám nezmohl na nic více, než na postavení Kissingera z nohou na hlavu.

Pokud se ale Washington tentokrát rozhodl pro změnu nabídnout smířlivost vůči Moskvě, aby ji jako slabšího partnera v "eurasijské alianci" oddělil od Pekingu, s největší pravděpodobností jeho pokus nebude fungovat. A to z celé řady důvodů.

Za prvé, nějaký protipól zahraničněpolitického pragmatismu čínského vedení z doby Čou En-laje a Tenga Siao-pchinga v dnešním putinském Rusku neexistuje. Čína na zlomu 60. a 70. let vlastně už dlouho toužila vystoupit ze sovětského stínu a zbavit se moskevského poručníkování, které jí lezlo na nervy. Čekala jen na správnou příležitost prakticky již od Stalinovy smrti v roce 1953. Naproti tomu Putinův Kreml se spíše smíří se ztrátou rozsáhlých ruských území v Asii, než by - jak to sám vidí - "kapituloval před Západem".

Čína, s níž jednal Kissinger, se v zásadě řídila "marxleninismem (ve svém národním pojetí) a Maovým učením". Marx v politické taktice vždy zdůrazňovat ochotu uzavřít spojenectví "třeba s čertem", jen když si komunisté mohou být jisti, že je "čert" nepřeveze. Avšak ruské postsovětské elity již během zániku impéria plně propadly jiné, konzervativní a protizápadní ideologii - eurasianismu. V jejím rámci pak leccos vyhlíží docela odlišně než v perspektivě eurocentrického humanisty 19. století.

Veškeré eurasianistické žvanění o "prospěšnosti tatarského jha" či vyzvedávání Alexandra Něvského má především v Rusech upevnit přesvědčení, že se všichni ruští zapadnici naprosto zmýlili. S podlou Evropou a v jejích stopách kráčející Amerikou usilující o zničení unikátní ruské identity se prý vůbec nedá normálně spolupracovat. V krizi musí Rusko vždy raději hledět na Východ, protože ten ho nepodrazí. Když budu parafrázovat Marxe v eurasianistickém duchu, při výběru ze dvou stejných čertů si Rusko vždy musí vybrat toho, který sídlí na východ od Moskvy. Někdejší spojenectví se Západem v rámci protihitlerovské koalice už bylo také vyretušováno. Putin na letošních oslavách Dne vítězství prohlásil, že SSSR porazil nacismus "sám".

Pak je tu ještě i demografický argument. Asijské državy Kremlu se, pokud jde o ruské obyvatelstvo, už delší dobu rapidně vylidňují - a představa, že je bude možno dlouhodobě udržet, není v Moskvě rozhodně příliš rozšířena. Naproti tomu v evropské části Ruska, byť i tam je to s demografií mizerné, zhoršování zatím ještě nezašlo až tak daleko. To opět činí představu, že Moskva jednoho dne výměnou za alianci Pekingu přenechá Sibiř, o něco přijatelnější. A popravdě řečeno, kroky v uvedeném směru již probíhají.

Čouova Čína, s níž jednal Kissinger, se také vyznačovala ohromným modernizačním potenciálem, čemuž mohlo zlepšení vztahů se Západem jen napomoci. To ale rozhodně není případ současného Ruska. V mnohem větší míře než SSSR upadlo do pasti fosilní ekonomiky, veškeré ambiciózní modernizační plány nikam nevedou. I konzervativní Saúdská Arábie zaznamenala relativně výraznější úspěchy při modernizaci a diverzifikaci své ekonomiky než Ruská federace. Té se daří jedno jediné: Za každou cenu a bez ohledu na jakékoliv ostatní priority horečně zbrojit.

***

Americko-německý kompromis ve věci kontroverzního ruského plynovodu Nord Stream 2, který obchází Ukrajinu a zvyšuje závislost Evropy na ruském zemním plynu, chápou Varšava a Kyjev jako plnokrevnou zradu Západu. V Polsku byl už Nord Stream 2 označen za "plynovod Molotov-Ribbentrop" dokonce ještě překonávající dlouholetou skepsi vládní PiS vůči spojenectví s Německem. Na Ukrajině pak vládne hořký pocit, že došlo k zaprodání jejich země ze strany Joea Bidena, kterému přece prezident Zelenskij během volební kampaně pomohl odrazit zákeřný Trumpův útok směřující na jeho syna.

Zatímco v nabubřelé verzi německé geopolitiky, která evidentně nyní převládla, není mnoho místa pro názory a obavy znějící z Zwischenländer ve Střední a Východní Evropě, jimž se tradičně ani nepřiznával plný nárok na státnost, americké kalkulace stojí ještě někde jinde.

Vycházejí z tradiční potřeby anglosaské geopolitiky získat spojence v Eurasii a zabránit spojení všech zdrojů "superkontinentu" pod jedinou vlajkou. Současné Německo je však sice ekonomickou a v jistém smyslu i politickou velmocí, která dokáže podstatným způsobem ovlivňovat zejména kurz EU - jako vojenský spojenec nicméně nestojí za mnoho, a to z více než jen jednoho důvodu (a "jedním důvodem" tu rozhodně nemyslím objem vynakládaných peněz).

Abych přímo citoval Svena Ortmanna:

"Koneckonců, pouhý pohled na organizaci a kvantitu podpůrných zbraní pro nepřímou palbu v armádě stačí, abychom prohlásili vedení naší armády za katastrofálně neschopné, pokud ne rovnou podezřelé z promořenosti FSB. Tento problém se táhne mnoho let nazpět."

Armáda, která ještě i po poslední válce v Náhorním Karabachu odmítá vyvíjet a zavádět vyzbrojené bezpilotní vzdušné prostředky, přičemž sama dávno zdevastovala teritoriální i vojskovou PVO, ovšem nemůže aspirovat na nějaké úspěchy na současném bojišti.

Co do velikosti pozemních ozbrojených sil, samotné Polsko s necelou polovinou obyvatel bude za pár let vojensky silnější než německý soused. Již nyní dosáhlo přibližné parity.

Západoevropské mocnosti mohou sice možná pomoci Bidenovi nějakými těmi vojenskými plavidly v Jihočínském moři proti Číně, jako zdroj dalších vojenských kapacit jsou však spíše irelevantní.

Což nás přivádí k otázce marginálních neshod mezi Pekingem a Moskvou v Asii, s nimiž možná Washington počítá.

Kreml udržuje velmi dobré vojenské vztahy s Indií a Vietnamem, které hrají důležitou roli také v americké strategii zadržování Číny. Jestli ale tohle stačí na skutečnou rusko-čínskou roztržku, z níž by USA vyšly se strategickou dohodou kissingerovského významu uzavřenou v Moskvě, tím bych si ani zdaleka nebyl jist.

Veškeré třecí plochy mezi Putinovým Kremlem a Pekingem jsou přinejmenším v tuto chvíli mnohonásobně méně významné než spory a konflikty, které Putin svým eurasianistickým neoimperialismem vyvolal ve vztazích se Západem.

Pokud tedy Bidenova administrativa opravdu doufá, že se jí podaří přinutit osmadevadesátiletého Henryho Kissingera, aby se postavil na hlavu v rámci americko-ruské protičínské dohody, nejspíše hořce spláče nad výdělkem.

Mezitím ovšem, patrně aniž si toho vůbec všimne, mimořádně posílí všechny nacionalistické protizápadní síly v prostoru Střední a Východní Evropy.

0
Vytisknout
5958

Diskuse

Obsah vydání | 3. 8. 2021