Osmdesátá léta drží Česko pod krkem, čili Státní podnik jako firma a naopak

6. 8. 2021 / Albín Sybera

čas čtení 4 minuty
 - Česko je zacykleno ve vlivu generace 50. a 60. let

- Ty prosazují představu Česka jako uzavřeného národnostního státu

- Představou národnostního státu tato generace ochraňuje také svou moc

V diskusi ke komentáři „V jádru stejná politika“ se průběžně vyskytuje narativ, který jadernou energetiku v České republice prezentuje především prizmatem reálií v České republice. Nedá se vyloženě redukovat na konkrétní diskutující, protože na tento narativ někteří reagují, jiní ho přebírají, ale podstatné je, že jádro je skloňováno či kritizováno ve vztahu k České republice.

Podobně je zakleta i velká část veřejná diskuse okolo jaderné energetiky - a právě na jednu její část předchozí text reagoval. Premiér Babiš se vyjadřuje o jádru jako o národním zájmu - „my [Česko] jsme utratili miliardy“ za přípravu rozšíření JE Temelín, „my [Česko] musíme bojovat za jádro“ (viz ZDE).

Reálně česká politická reprezentace neuvažuje z pohledu EU, ale z pohledu středně-malého Česka (to není myšleno jako kritika Česka, ale jako konstatování významu ČR v rámci EU, kde se s ČR ostatní země ještě baví).

Andrej Babiš a velká část jeho vlády běžně hovoří o energetice, jako by Česko existovalo jaksi samo o sobě, případně v duchu druhé půle 19. století, či první půle 20. století, kdy bylo hospodářství a využívání energetických zdrojů mnohem více orientované na území rodících se jednotlivých národnostních států.

V tom je, zdá se, Andrej Babiš za jedno s klíčovými „titány“ českého průmyslu a energetiky. Česko je v tomto pojetí národnostní stát nejenom jako politická myšlenka, ale především jako reálný mocenský nástroj.

Česko hlouběji integrované do legislativy Evropské unie možná znamená stabilnější prostředí s prediktivnějšími podmínkami pro střední a malé podniky, snazší podmínky pro nemovité rodiny s dětmi či větší sociální ochranu. Ruku v ruce s tím to ovšem obnáší větší transparentnost státních institucí (EU delegovaní prokurátoři) či reformu místních legislativních anomálií (například legislativy v oblasti exekucí).

Jinými slovy, hlubší integrita s EU obnáší větší „pozápadnění“ Česka a tím i větší tlak na neformální vztahy v českém „byznysu“ a politice, ze kterých poslední tři dekády těžily a těží významné soukromé podniky jako PPF či EPH, anebo i méně významný Agrofert.

Ty v podstatě v Česku do velké míry ukotvily klientelistickou mentalitu 80. let, kdy o přístupu do státních podniků rozhodovaly kontakty na úzký okruh vysoce postavených úředníků s dobrým postavením ve straně.

Dnes drží klíčové pozice v průmyslu, energetice a politice generace 50. a 60. let a jejich učňové (případně lokajové), navyklí prosazovat zájmy těžkého průmyslu a jaderné energetiky. Oni jsou těmi, kdo žijí ve světě včerejška a v rámci bránění svých dobytých pozic jsou ochotni Česko natlačit východním směrem, pokud si vyhodnotí, že unijní směřování je příliš rizikové pro výnosnost jejich ekosystému.

Tato polistopadová „firemní kultura“ (za samostatný komentář by v této souvislosti stály paralely s Babišovým sloganem „řídit stát jako firmu“ – jenom ve zkratce ta nejzajímavější, kultura státních podniků se svým způsobem přetavila ve „firmu“) se svou vlastní mezifiremní hierarchií si v Česku vybudovala natolik významné postavení, že je málokdo ochoten se tomuto mocenskému nexu jakkoliv stavět do cesty.

Jak poznamenal v jednomu dialogu jeden z protagonistů kultovního filmu 90. let Kolja, tak „oni [StB] jsou jako boží mlejny. Melou pomalu, ale spolehlivě“.

Při tomhle masokombinátovém válcování Česka dochází k soustavnému zhoršování kvality mediálního obsahu, ničení prediktability obchodních vztahů a celkovému konzervování společnosti v kontextu minulého století.

Nebudou-li se nakonec jaderné elektrárny realizovat, celé politické dění posledních dvou let se dá shrnout jako naprostý cynismus shora popisovaného politicko-obchodního nexu srovnatelný právě snad jenom s osmdesátými lety.

V rámci přípravy infrastruktury a logistických podmínek pro jaderné elektrárny v Dukovanech a Temelíně budou utraceny stovky a stovky milionů korun za stavby nových obchvatů, modernizaci příslušných silnic, případně v rámci dalších investic do liniových staveb v okolí.

Na tyto investice navázaná ekonomika (či „byznys“) si bude moci další roky žít svým nepřirozeným životem založeným na neformálních vztazích na hony vzdálených představám o trhu promulgovaným bizarními politickými figurkami české „firemní kultury“, jako je Václav Klaus či Miloš Zeman.

1
Vytisknout
7655

Diskuse

Obsah vydání | 12. 8. 2021