Čtyřicátiny slavného koncertu

20. 9. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 5 minut

V sobotu 19. září 1981 se během podvečerních hodin newyorský Central Park zaplnil obecenstvem. Po více než deseti letech samostatného účinkování a nahrávání se na pódiu sešli Paul Simon a Art Garfunkel. A mezi posluchači se objevila spousta mladých lidí, z nichž mnozí dobu jejich největší společné slávy už nepamatovali.

Oba hlavní aktéři zpočátku váhali, každý z trochu jiných důvodů. Klady však nakonec převážily. Městští zastupitelé reagovali na tehdejší bídný stav parků obecně. Na koncert všem umožnili volný vstup, očekávali tedy výtěžek z propagačního materiálu: z triček, odznaků, později také z výsledného alba, nahraného naživo.

 

Tehdejší starosta New Yorku – Ed Koch – věděl, že jej veřejnost přijímá rozporně. Nejspíš i proto celou událost zahájil jedinou větou, která zároveň dodnes vypovídá o obrovském významu folkrockové dvojice a o šíři jejího poselství. ("Ladies and gentlemen, Simon and Garfunkel!") Na přání Paula Simona se společného vystoupení zúčastnili hudebníci, kteří podtrhli žánrovou rozmanitost písní. Vynikli mezi nimi skvělí Afroameričané – pianista Richard Tee a bubeník Grady Tate.

Pro hlavní část bylo naplánováno 17 písní, a samozřejmě se očekávaly přídavky. Hned úvodní tři skladby ze šedesátých let potvrdily, že oba vokalisté (jimž se tehdy blížily čtyřicáté narozeniny) umění harmonie nejen nezapomněli, ale ještě vytříbili. Také opakující se vzájemná nevraživost prokazatelně ustoupila velkému společnému počinu; videozáznam několikrát ukazuje, že se oba cítili nanejvýš dobře jak za mikrofony, tak i ve vzájemné blízkosti.

Jeden i druhý zařadili sólová vystoupení. Paul začal na rozhraní mezi nostalgií a sebeujišťováním (Still Crazy After All These Years). Později uvedl zbrusu novou píseň – vzpomínku na atentáty v hudebním světě i v americké politice (The Late Great Johnny Ace). Ironií osudu se právě v jejím průběhu odehrál jediný rušivý okamžik, když na pódium vtrhl mladík a dožadoval se „slyšení;" tělesní strážci jej však doslova vynesli. Autorovi a interpretovi v jedné osobě (vzpomínajícímu i na Johna Lennona, od jehož smrti tehdy uplynulo pouhých devět měsíců) patří obrovské uznání za profesionální soustředěnost, s níž plynule pokračoval. Trochu kuriózně se pak ve své třetí sólové písni (50 Ways To Leave Your Lover) posunul k negativismu v končících milostných vztazích; text ale lze vnímat i jako ironii, mířenou do vlastních řad.

Art svou první sólovou písní přitlumeně reagoval na dva roky starou osobní tragédii (April Come She Will). Jeho samostatná vystoupení se naopak posouvala směrem pozitivním, přes vyznání rodnému městu a chvalozpěv na návraty (A Heart in New York) až ke všeobecně očekávanému hymnu něžného porozumění a trvající podpory (Bridge Over Troubled Water).

Před vystoupením se musel naučit některé nové písně. Mezi nimi dodnes vyniká společná interpretace skladby naplněné vědoucí únavou, v jejímž průběhu pochybnostmi nepatrně prosvítá i trocha uznání (American Tune). Paul ji napsal jako odpověď na aféru Watergate, od té doby však svůj prostor a čas výrazně přesáhla. Skvělá zhuštěná reflexe amerických symbolů ve třetí a čtvrté části, kde jako by vznikla pohyblivá surrealistická koláž z filmových smyček, tuto píseň a toto její podání v současnosti dokonce předurčuje k připomínkám jedenáctého září.

Teprve mezi přídavky zazněl evergreen, jenž v polovině šedesátých let oběma protagonistům změnil život (The Sound of Silence). Přitom rozdíl mezi chladným neonovým pozadím – tak, jak se o něm mluví v textu – a vzájemnou blízkostí naslouchajících příznivců dodnes tvoří jedno z nejjímavějších podání této písně vůbec. Dvojice přidávala celkem čtyři skladby, z nichž jednu zazpívala podruhé.

Oba toho večera odcházeli s pocity spíše rozpačitými. Jeden i druhý si význam celé události uvědomil až zpětně. Koncert nebyl tou úplně největší událostí svého druhu a na daném místě, přišlo však na něj půl miliónu lidí. V prvním sledu vydělal asi 51 tisíc dolarů, z velké části využitých ve prospěch Central Parku. Zájem o živou nahrávku dodnes neopadl; ta s každým dalším (nejen) kulatým výročím znovu připomíná, jak nesmírně lidem prospívají okamžiky souznění

Zpracováno s přihlédnutím ke knize: Victoria Kingston: Simon and Garfunkel: The Definitive Biography



2
Vytisknout
1753

Diskuse

Obsah vydání | 23. 9. 2021