Daj-li medaili, aneb Bramborová pro Miloše

15. 10. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
  • Miloš Zeman v rankingu nejhorších prezidentů od roku 1918 s těsnou ztrátou na Edvarda Beneše v jedné z disciplín uzurpátorského dvojboje končí na pěkné čtvrté pozici. 

Se zjevnou naléhavostí vychází najevo, že se právě uzavírá politický život Miloše Zemana. Ačkoliv není taktní psát předčasné nekrology, na shrnutí a zhodnocení politického působení v prezidentské funkci s odchodem Babišovy vlády čas už pomalu nastává.


Předběžně se zaměřím na dva hlavní parametry: Postoj k politickému vraždění a postoj k ústavě. Jakkoliv je nyní především předmětem veřejné debaty Zemanův děsivý zdravotní stav, který rozhodně nevznikl v posledních týdnech - což mimochodem znamená nesmírnou ironii, vzpomeneme-li si, že v souboji s prvním prezidentským protikandidátem zněl kromě jiného "zásadní argument", podle nějž MZ je na rozdíl od Karla Schwarzenberga "zdráv" - bohužel se Zemanovo odcházení nijak zvlášť neodchyluje od zavedené tradice dožívání bezmocných seniorů s vážnými poruchami intelektu i chování v čele státu, zejména pak během krizových fází jeho historie.

Vymezená měřítka bohužel nejsou tak extrémní, jak by se mohlo zdát. Tři ze Zemanových předchůdců ve funkci československého a později českého prezidenta, Edvard Beneš, Klement Gottwald a Antonín Zápotocký, měli osobně na rukou krev.

Případ Benešův je ovšem nejkomplikovanější. V době, kdy osobně rozdmýchával tzv. divoký odsun Němců a pak pachatele politických vražd zpětně dekrety přikrýval, vlastně ani prezidentem nebyl, ačkoliv byl za něj všeobecně uznáván. Během mnichovské krize na podzim roku 1938 se sám prezidentské funkce vzdal a ponechal okleštěnou bezbrannou republiku na odpovědnost svému nástupci Emilu Háchovi. Podle mého názoru neexistuje věrohodná právní klička, jak obejít fakt, že Beneš z funkce v krizovém okamžiku utekl, aby se za několik let v zahraničí, když se mu to hodilo, bez jakékoliv legitimity domáhal uznání coby hlavy státu.

Připomeňme pro větší srozumitelnost, jak velký problém nastal letos v létě s mezinárodním uznáním "zbytkové" afghánské vlády. Zatímco prezident Ghání uprchl z funkce i z Afghánistánu a vzápětí se snaží dosáhnout z exilu smíru s talibánskými teroristy, viceprezident Amrulláh Sálih zůstal v zemi, osobně se účastnil posledního beznadějného ozbrojeného odporu Tádžiků a zbytků afghánské armády v Pandžšírském údolí a poté teprve opustil zemi. Přesto se kromě Tádžikistánu nenašel na mezinárodní scéně žádný aktér, který by v současnosti vážně pomýšlel na Sálihovo uznání za faktickou hlavu státu - za osobu, na niž by z titulu funkce, do které byl řádně jmenován, měly formálně přejít Gháního pravomoci. Přestože stojí v čele odporu po porážce pravidelných sil a zhanobení hrobky Ahmada Šáha Masúda Talibánem pokračujícího formou guerillové války. Jeho nárok na mezinárodní uznání je podstatně silnější, než byl kdy ten Benešův.

Ale zpět k českým záležitostem. Zatímco Beneš uznávaný za prezidenta podněcoval politické vraždění a pak je zpětně prohlásil beztrestným, jeho nástupci Gottwald a Zápotocký měli osobně na rukou krev politických odpůrců a dokonce i kolegů, které na nátlak Moskvy zradili, falešně obvinili a nechali popravit. S podpisy na usneseních a dokonce rozsudcích.

Miloš Zeman, třebaže se veřejně netajil přáním zbavit se kritiků "krátkým procesem" a např. veřejně, v přítomnosti jiné hlavy státu, obhajoval fyzickou likvidaci novinářů či stalinské represe, neměl sám příležitost podepsat žádné rozsudky - také ale proto, že český právní řád dnes trest smrti nezná a soudy zůstaly i během Zemanova vládnutí stále víceméně nezávislé.

Řekněme tedy, že se Miloš Zeman ve vztahu k politickému vraždění umístil mezi čs. a českými prezidenty na pěkném čtvrtém místě, hned za vítěznou trojicí Gottwald, Zápotocký a Beneš. Jeho veřejně pronesené výroky obhajující vraždění novinářů, politických odpůrců, přející smrt abstinentům a vegetariánům atd., atd. můžeme brát jako indikativní ve vztahu k možnému záměru, který však tentokrát nebyl ani náznakem realizován. (Na rozdíl od Zemanova premiérování, které přineslo kauzu objednání vraždy Sabiny Slonkové jeho spolupracovníkem Karlem Srbou.)

Co se týče postoje k ústavnímu pořádku, vypadá to se Zemanem velmi podobně. Edvard Beneš roztrhal ústavu první čs. republiky přistoupením na tzv. Mnichovskou dohodu, k němuž jako prezident bez schválení parlamentem neměl pravomoc, a následníci se už s nějakou ústavností vůbec nezatěžovali. Po komunistickém puči až do 9. května 1948 zůstávala formálně v platnosti ústava z roku 1920, poté komunisty protlačená stalinistická tzv. Ústava 9. května zůstala Benešem nepodepsána - a až do července 1960, kdy došlo ke schválení nového, také problematického ústavního dokumentu, se faktický výkon moci vyhlášenou ústavou prakticky neřídil.

Miloš Zeman se po celou dobu výkonu funkce prezidenta opíral o mimořádně "kreativní" výklad platné české ústavy, která je ústavou parlamentní republiky s víceméně ceremoniálními pravomocemi symbolické hlavy státu. Připomeňme, že např. v Británii stále formálně ozbrojeným silám velí monarcha (dokonce tyto ozbrojené síly nesou jeho jméno!), ačkoliv všichni vědí, že skutečné rozhodovací pravomoci leží na vládních politicích a královna jen podepisuje, co rozhodli.

Zeman se snažil tvrdit, že platná ústava údajně umožňuje "poloprezidentský" systém. Oháněl se přitom francouzským precedentem, samozřejmě ale naprostým neprávem. Charles de Gaulle v roce 1959 založil pátou francouzskou republiku s novou ústavou, aby svůj "poloprezidentský" systém postavil do jednoznačného protikladu s poměry parlamentní čtvrté republiky. Tvůrci české ústavy platné od roku 1993 ("ústavodárci") rozhodně neměli v úmyslu otevírat žádná "zadní vrátka", nicméně za jakékoliv nejednoznačnosti konkrétních pasáží upravujících postavení a roli prezidenta nese primární odpovědnost jejich autor Cyril Svoboda.

K případné změně ústavy je třeba souhlasu třípětinových většin v Poslanecké sněmovně i Senátu České republiky. Avšak Miloš Zeman jako prezident jednal mimoústavně minimálně od 10. července 2013, kdy svévolně jmenoval "úřednickou" vládu svých kamarádů v čele s Jiřím Rusnokem, bez jakékoliv podpory parlamentních politických stran. Za dobu svého úřadování si pak obdobným způsobem uzurpoval jemu nepříslušející pravomoci ještě mnohokrát. Zavedl tak neslýchaný ústavní stav "platí to, co si dovolím udělat".

V disciplíně pohrdání ústavou se tedy Miloš Zeman mezi nejhoršími československými/českými prezidenty umístil na mimořádně pěkné třetí pozici. Sdílí ji společně s Benešem, který také ústavu porušoval, ale ponechal ji formálně v platnosti. Oba jmenovaní výrazně zaostávají za Gottwaldem a Zápotockým, kteří si účelově schválili vlastní ústavu, ale nedodržovali pak dokonce ani tento dokument.

V pomyslném závodě o nejhoršího prezidenta od roku 1918 se tedy Miloš Zeman těsně, ale přesvědčivě umisťuje na pěkné čtvrté pozici, v závěsu za Edvardem Benešem. Rozhodl jeho sice mnohokrát zřetelně formulovaný, nicméně nedotažený postoj k vraždění politických oponentů. Beneš byl jinší sekáč, který se s "vylikvidováním" nepohodlných tolik nežinýroval.

Pokud ovšem zhrzení babišisté zvolí svůj idol Zemanovým nástupcem, může se také snadno stát, že se jezevec z Vysočiny v panoptiku nejpříšernějších hlav státu ještě o jedno místo propadne.

3
Vytisknout
5798

Diskuse

Obsah vydání | 19. 10. 2021