USA a Čína by tváří v tvář klimatickému armageddonu měly spolupracovat, ne vést studenou válku

21. 10. 2021

čas čtení 15 minut

Letos v létě jsme se s brutální jasností stali svědky začátku konce: konce Země, jak ji známe - světa bujných lesů, úrodné půdy, obyvatelných měst a pobřeží, kde se dá přežít. Místo toho jsme viděli první projevy ničivého klimatu, se spálenými lesy, vyprahlými poli, spálenými městy a pobřežím, které bičují bouře. V zoufalé snaze zabránit ještě horšímu stavu se brzy sejdou vedoucí představitelé z celého světa ve skotském Glasgow na klimatickém summitu OSN. Můžete se však spolehnout na jednu věc: všechny jejich plány zdaleka nedosáhnou toho, co je potřeba, pokud nebudou podpořeny jedinou strategií, která může planetu zachránit: klimatickou aliancí USA a Číny, píše Michael Klare.

Politici, vědecké organizace a ekologická uskupení budou samozřejmě v Glasgow nabízet nejrůznější plány na snížení globálních emisí uhlíku a zpomalení procesu spalování planety. Zástupci prezidenta Bidena se budou ohánět slibem podporovat obnovitelné zdroje energie a instalovat po celé zemi dobíjecí stanice pro elektromobily, zatímco francouzský prezident Macron nabídne své vlastní ambiciózní návrhy, stejně jako řada dalších lídrů. Žádná z těchto kombinací, i kdyby se uskutečnila, však nebude stačit k tomu, aby zabránila globální katastrofě - ne dokud Čína a USA budou upřednostňovat obchodní soutěž a přípravy na válku před přežitím planety.

Pokud obě "velké" mocnosti planety odmítnou smysluplně spolupracovat při řešení klimatické hrozby, je s námi konec.

Tato krutá realita se jasně ukázala v září. Organizace spojených národů tehdy vydala zprávu o pravděpodobném dopadu závazků, které již přijaly státy, jež podepsaly pařížskou dohodu o klimatu z roku 2015 (od níž prezident Trump v roce 2017 odstoupil a k níž se USA teprve nedávno znovu připojily). Analýza OSN říká, že i kdyby všech 200 signatářů dodrželo své závazky - a téměř nikdo z nich je nedodržel -, globální teplota do konce století pravděpodobně vzroste o 2,7 stupně Celsia nad úroveň před průmyslovou revolucí. A to je podle většiny vědců recept na katastrofální a nevratné změny v planetární ekosféře, včetně takového zvýšení hladiny moří, které zaplaví většinu amerických pobřežních měst (a mnoho dalších po celém světě), a takového horka, požárů a sucha, které promění americký západ v neobyvatelnou pustinu.

Vědci se obecně shodují na tom, že k odvrácení těchto katastrofických následků nesmí globální oteplování překročit v nejhorším případě 2 stupně Celsia oproti předindustriální úrovni - a nejlépe ne více než 1,5 stupně Celsia. Připomeňme, že planeta se již oteplila o 1 stupeň Celsia a teprve nedávno jsme se přesvědčili, jaké škody může způsobit i toto množství přidaného tepla. Aby se oteplení do roku 2030 omezilo na 2 stupně Celsia, musely by se podle vědců globální emise oxidu uhličitého (CO2) snížit o 25 % oproti roku 2018; aby se oteplení omezilo na 1,5 stupně, muselo by se snížit o 55 %. Přesto tyto emise - poháněné silným hospodářským růstem v Číně, Indii a dalších rychle se industrializujících zemích - ve skutečnosti rostou a v letech 2009 až 2019 se zvyšovaly v průměru o 1,8 % ročně.

Několik evropských zemí, včetně Dánska, Norska a Nizozemska, zahájilo heroické úsilí o snížení emisí, aby dosáhlo cíle 1,5 stupně, a dalo tak příklad zemím s mnohem většími ekonomikami. Ale jakkoli jsou tyto snahy obdivuhodné, ve velkém měřítku prostě nebudou mít dostatečný význam pro záchranu planety. Pouze Spojené státy a Čína - dva zdaleka největší světoví emitenti uhlíku - to mohou dokázat.

Aby USA a Čína zachránily lidskou civilizaci, musí dramaticky snížit své emise CO2 a zároveň se společně snažit přesvědčit ostatní země, které jsou největšími producenty uhlíku, počínaje rychle rostoucí Indií, aby je následovaly. To by samozřejmě znamenalo odložení jejich současných antagonismů, jakkoli se dnes mohou zdát americkým a čínským představitelům důležité, a místo toho učinit přežití klimatu politickým cílem číslo jedna. Jinak je, jednoduše řečeno, vše ztraceno.

Abychom plně pochopili, jak zásadní roli hrají Čína a Spojené státy (největší producent uhlíku v historii) v rovnici globální změny klimatu, je třeba si uvědomit jejich současnou roli jak ve spotřebě uhlíku, tak v emisích CO2.

Podle statistického přehledu společnosti BP o světové energetice za rok 2021 byla Čína v roce 2020 největším světovým uživatelem uhlí, které je ze všech tří fosilních paliv nejvíce náročné na emise uhlíku. Tato země se na celkové světové spotřebě podílela neuvěřitelnými 54,3 %, na druhém místě byla Indie s 11,6 % a na třetím USA s 6,1 %. Pokud jde o spotřebu ropy, první místo obsadily USA s 19,9 % světové spotřeby a druhé místo Čína s 15,7 %. USA byly na prvním místě také v případě spotřeby zemního plynu, následovaly Rusko a Čína.

Čína a USA se v roce 2020 společně podílely na celkové světové spotřebě fosilních paliv ze 42 %. Žádná jiná země se k nim ani vzdáleně nepřiblížila. Rychle rostoucí Indie se na celosvětové spotřebě fosilních paliv podílela 6,2 % a Evropská unie 8,5 %, což by nám mělo dát určitou představu o tom, jak tyto dvě země dominují globální energetické rovnici.

Vzhledem k tomu, že se každoročně podílejí na tak velké spotřebě fosilních paliv a že spalování těchto paliv je zodpovědné za drtivou většinu celosvětových emisí uhlíku, mají Čína a Spojené státy také srovnatelně velký podíl na těchto emisích. Podle společnosti BP byla Čína v roce 2020 hlavním světovým zdrojem emisí CO2 a byla zodpovědná za 30,7 % celkového světového objemu, zatímco Spojené státy byly s 13,8 % na druhém místě. Žádná další země nedosáhla ani dvouciferného čísla a na Evropskou unii jako celek připadalo pouze 7,9 %.

Jednoduše řečeno, ohřívání planety nelze zpomalit a nakonec ani zastavit, pokud USA a Čína v příštích desetiletích drasticky nesníží své emise uhlíku a nebudou masivně investovat - v měřítku srovnatelném s přípravou na světovou válku - do alternativních energetických systémů. Mluvíme o budoucích výdajích v řádu bilionů dolarů. Ale ve skutečnosti nemáme na výběr, ne pokud chceme zachránit naši civilizaci.

Jakákoli strategie, která má výrazně snížit globální emise CO2 a zabránit tomu, aby globální oteplování překročilo 2 stupně (natož 1,5 stupně) Celsia nad předindustriální úroveň, musí čelit největší překážce úspěchu v okolí: Čína je stále závislá na uhlí, které zajišťuje lví podíl jejích dodávek energie. Jestliže Čína v tomto roce zodpovídala za 26 % celkové světové spotřeby energie, pak jen její spalování uhlí představovalo 15 % celosvětové spotřeby energie - což je větší podíl než podíl Evropy ze všech zdrojů energie dohromady.

Pokud by Čína v tomto desetiletí postupně ukončila provoz svých uhelných elektráren a ostatní země by dodržely své pařížské závazky, bylo by zabránění klimatickému armageddonu přinejmenším možné. Čína se však tímto směrem nevydala. Ani v nejmenším. Podle některých zpráv se očekává, že tato země v tomto desetiletí zvýší (ano, zvýší!) spotřebu uhlí a přidá 88 gigawattů uhelné kapacity. A co hůř, její představitelé uvažují o plánech postavit dříve či později dalších 159 gigawattů. Jelikož je uhlí ze všech fosilních paliv nejnáročnější na emise uhlíku, výstavba a provoz tolika nových uhelných elektráren obludně zvýší čínské emise CO2, což znemožní výrazné snížení globálních emisí.

Čínský prezident Si Ťin-pching skutečně hovořil o budování "ekologické civilizace" a také slíbil, že do roku 2030 zastaví nárůst emisí uhlíku v Číně. Jednu dobu se dokonce zdálo, že je připraven přijmout přísná opatření k zastavení růstu spotřeby uhlí v Číně. Slíbil totiž, že jeho země dosáhne do roku 2025 vrcholu spotřeby ropy a zastaví financování výstavby uhelných elektráren v zahraničí v rámci své globalizační iniciativy "pásmo a cesta", což byl zásadní posun v politice. Zdá se však, že jeho vláda jinak přivírá oči nad snahami provinčních vlád a mocných státních energetických firem uspíšit výstavbu nových uhelných elektráren doma.

Západní analytici se domnívají, že čínští představitelé se zoufale snaží podpořit hospodářskou expanzi v důsledku pandemie. Nabídka levné energie z uhlí je jedním ze zřejmých způsobů, jak usnadnit investice do nových infrastrukturních projektů, což je standardní taktika na podporu růstu. Někteří analytici mají také podezření, že Peking umožnil zvýšení produkce uhlí v reakci na obchodní sankce USA a další projevy nepřátelství USA. "Nedávná americko-čínská obchodní válka opět zvýšila čínské obavy o energetickou bezpečnost, vzhledem k tomu, že země dováží zhruba 70 % své spotřeby ropy a 40 % své spotřeby plynu," upozornil Daniel Gardner z Princetonské skupiny High Meadow Environmental Group v deníku Los Angeles Times.

Proč je nutné uzavřít alianci mezi USA a Čínou kvůli přežití klimatické krize?

Washington pod vedením prezidenta Bidena ještě intenzivněji než během posledních Trumpových let vyjadřuje podporu Tchaj-wanu, který Peking považuje za odpadlickou provincii, a zároveň se snaží obklopit Čínu stále více militarizovanou sítí protičínských aliancí. Patří k nim i nově vytvořený pakt "AUKUS", jehož součástí je i příslib prodeje amerických ponorek s jaderným pohonem Australanům. Čínští představitelé rozzlobeně reagovali, že jakýkoli pokrok v oblasti změny klimatu musí počkat na zlepšení kritičtějších aspektů vztahů s Amerikou.

"Čínsko-americkou spolupráci v oblasti změny klimatu nelze oddělit od celkové situace čínsko-amerických vztahů," řekl Kerrymu ministr zahraničí Wang I během jeho zářijové návštěvy Číny. "Americká strana chce, aby spolupráce v oblasti změny klimatu byla "oázou" čínsko-amerických vztahů. Pokud je však celá oáza obklopena pouští, pak se dříve či později 'oáza' stane pouští."

Teoreticky by obě země mohly cíl radikální dekarbonizace sledovat samy - každá z nich by mohla nezávisle vynaložit potřebné biliony dolarů na domácí energetickou transformaci. V dnešním světě zostřující se vojenské a hospodářské konkurence je však v podstatě nemožné si takový výsledek představit. Například v březnu Čína oznámila zvýšení vojenských výdajů na rok 2021 o 6,8 %, čímž se oficiální rozpočet její armády zvýšil na 209 miliard dolarů (Mnozí analytici se domnívají, že skutečná částka je mnohem vyšší). 23. září schválila Sněmovna reprezentantů USA výdaje na obranu ve výši 740 miliard dolarů pro fiskální rok 2022, což je o 24 miliard dolarů více než závratná částka požadovaná Bidenovou administrativou. Obě země rovněž směřují k "oddělení" svých kritických dodavatelských linek a zároveň investují obrovské částky do závodu o ovládnutí technologií, jako je umělá inteligence, robotika a mikroelektronika, o nichž se předpokládá, že budou mít zásadní význam pro budoucí úspěch, ať už v obchodních válkách, nebo ve válkách skutečných. Ani jedna z nich neplánuje investovat srovnatelnou částku do úsilí o zpomalení tempa globálního oteplování, a tím do záchrany planety.

Teprve až Čína a Spojené státy povýší hrozbu klimatických změn nad své geopolitické soupeření, bude možné si představit opatření, která by odvrátila budoucí spálení této planety a kolaps lidské civilizace. To by nemělo být nemožné ani z politického, ani z intelektuálního hlediska. Prezident Biden 27. ledna v exekutivním příkazu o řešení klimatické krize skutečně nařídil, že "klimatické ohledy budou základním prvkem zahraniční politiky a národní bezpečnosti Spojených států". Téhož dne vydal ministr obrany Lloyd Austin doprovodné prohlášení, v němž uvedl, že jeho "ministerstvo okamžitě přijme příslušná politická opatření, aby v našich aktivitách a hodnoceních rizik upřednostnilo úvahy o klimatických změnách a zmírnilo tak tuto příčinu nejistoty" (V tuto chvíli si však nelze představit, že by republikáni v Kongresu takové postoje podpořili, natož financovali).

Každopádně takové komentáře již byly zastíněny fixací Bidenovy administrativy na globální dominanci Číny, stejně jako jakékoliv srovnatelné podněty ze strany čínského vedení. Přesto si uvědomujeme, že klimatické změny představují pro americkou i čínskou "bezpečnost" ohromnou existenční hrozbu, která bude s přibývajícím množstvím skleníkových plynů v atmosféře jen narůstat. Obě strany budou nuceny věnovat stále více finančních prostředků a zdrojů na ochranu před povodněmi, pomoc při katastrofách, hašení požárů, výstavbu mořských zdí, výměnu infrastruktury, přesídlování obyvatelstva a další ohromně nákladné akce související s klimatem, aby ubránily své domovy nikoliv proti sobě, ale proti přírodě. V určitém okamžiku budou tyto náklady daleko vyšší než částky potřebné na vedení války mezi námi.

Jakmile si to uvědomí, možná začnou vytvářet alianci zaměřenou na obranu svých zemí a světa před nadcházejícími ničivými důsledky klimatických změn. Kdyby se John Kerry vrátil do Číny a řekl jejímu vedení: "Postupně ukončujeme provoz všech našich uhelných elektráren, pracujeme na odstranění naší závislosti na ropě a jsme připraveni jednat o vzájemném snížení námořních a raketových sil v Tichomoří," pak by mohl svým čínským protějškům také říci: "Musíte začít postupně omezovat využívání uhlí hned teď - a tady je návod, jak to podle nás můžete udělat."

Jakmile by bylo takové dohody dosaženo, mohli by se prezidenti Biden a Si obrátit na indického premiéra Naréndru Módího a říct mu: "Musíte jít v našich stopách a odstranit svou závislost na fosilních palivech". A pak by to společně mohli říct vedoucím představitelům všech ostatních zemí: "Dělejte to, co děláme my, a my vás podpoříme. Postavte se nám na odpor a budete odříznuti od světové ekonomiky a zaniknete."

To je způsob, jak zachránit tuto planetu před klimatickým armageddonem. Jiná cesta skutečně neexistuje.

 

Celý článek v angličtině ZDE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-1
Vytisknout
1884

Diskuse

Obsah vydání | 26. 10. 2021