Jaké to bylo za komunismu - osobní svědectví Jana Čulíka - v kontextu dneška

23. 10. 2021 / Jan Čulík, Albín Sybera, Karel Dolejší

čas čtení 46 minut

Aktualizace, sobota večer: Do svědectví o životě v Československu v sedmdesátých letech jsem doplnil ještě několik dalších podrobností a obrázky, konstatuje Jan Čulík.

Výrok politologa Balíka o Babišovi na stránkách Aktuálně.cz vedl Karla Dolejšího k reminiscencím o normalizaci a k rozsáhlejší redakční diskusi. Karel Dolejší je ovlivněn zkušeností z Třebíče, kde prožil své mládí, z malého města, na jakých byl zřejmě teror komunistických funkcionářů na středních příčkách hierarchie režimu značně intenzivní. Podle svědectví Jana Čulíka, který prožil svá náctiletá a dvacátá léta v Praze, tam byla situace zcela jiná. A na vysoké škole měl v sedmdesátých letech i kolegy studenty z mnoha mimopražských měst, kteří absolutně nebyli komunisty. Tak těžko říct.

Karel Dolejší k tomu v závěru diskuse píše:

 

Jasně že na menším městě bylo na člověka líp vidět, existovala větší míra sociální kontroly. Vždycky to tak bude.

Feudální charakter starého režimu vedoucího složky na každého jednotlivce se tam mohl projevit v plné kráse, v milionové Praze to bylo horší. Zvládli by to všechno vysledovat až s dnešními čínskými špehovacími technologiemi, nebo by ten stát musel být prošpiclován jako DDR. 

Ale v roce 1972 ještě normalizace v mnoha částech společnosti příliš nepokročila, dobíhaly třeba ediční plány nakladatelství schválené před invazí. Počátkem 70. let vyšly knihy, o které jsme se ještě po roce 1989 rvali v antikvariátech. 

Někdy po roce 1975 to teprve měli komplet "pevně v ruce", nastalo úplné bezčasí. A v perifernějších částech země kolikrát vydrželo až do konce. 

Nicméně, níže uvedená diskuse vedla Jana Čulíka k sepsání svědectví o tom, jak se jemu žilo v Praze v sedmdesátých letech. Zdá se, že to přesně odpovídá výsledkům výzkumu Muriel Blaive, která zjistila, že občané československého komunistického režimu s ním “vyjednávali”, v tom smyslu, že prosazovali své zájmy systémem “něco za něco”, součástí toho režimu byli, takže i když ho třeba nenáviděli, podíleli se na něm.

Níže nejprve uvádíme zmíněnou diskusi a pak svědectví Jana Čulíka o jeho studentských letech a o tom, jak je možné, že ač antikomunista a nečlen Socialistického svazu mládeže, se vůbec na studium na tehdy nesmírně prestižní pražské filozofické fakultě Karlovy univerzity vůbec dostal. Možná je jeho případ netypický, třeba měl prostě jen neuvěřitelné štěstí.

Redakční diskuse:

Karel Dolejší: "Říct o Babišovi, že je prototypem normalizačního komunisty, přitom rozhodně neznamená, že je přesvědčený marxista, ale naopak že je esencí technicistního a bezideového normalizačního autoritářství."

Balík: KSČM se asi nevrátí. Prototyp normalizačního soudruha ale reprezentuje Babiš - Aktuálně.cz (aktualne.cz)

Zajímavý příspěvek o tom, co nakonec v dnešní ČR znamená být komunistou. 

Mimochodem Balík, jeden z levicově zaměřených politologů, který mohl zůstat na Fialově katedře v dobách, kdy se jiní členové ODS chovali k levičákům skoro jako stalinští sekerníci v 50. letech a třeba Kellerovi chodili programově narušovat přednášky... 

Jan Čulík: No, vždyť jo! Vy to nikdo už nepamatujete, ale v normalizaci nikdo marxismu či komunismu nevěřil. Jen toho zneužívali pro svou kariéru. Byl to tvrdě konzervativní režim.

Karel Dolejší: Ale pamatujeme, ještě jsem zažil, jak náš "lidový" ředitel průmyslovky na hodinu vyrazil studenta po telefonátu z okresního výboru, který se týkal politických postojů jeho rodičů. Už za Gorbačova. 

Osobně byl ředitel naprostý cynik, nevěřil ničemu, ale nechtěl mít problémy s fanatickými důchodci v OV KSČ. 

Jde o to, že po linii, kterou reprezentuje Babiš, jedeme v naprosté kontinuitě se starým režimem. A nic jiného z něj nezbylo. Emancipační potenciál komunistické tradice se u nás limitně blíží nule. 

Jan Čulík: Doufám, že ho student po roce 1989 žaloval.

Karel Dolejší: Netuším. Už jsem toho kluka nikdy neviděl. Stejně jako začínajícího učitele občanky, kterého ředitel vyhodil, když nás vzal do kina na Abuladzeho film Pokání - a taky se to probíralo někde na OV. 

V Třebíči se ještě v polovině 80. let na OV KSČ řešilo i to, že studenti průmyslovky cestou na oběd skáčou z přízemních oken bývalého sirotčince, nebo že hvězdárna má kvůli astronomickému časopisu lihový rozmnožovací přístroj schopný vyrobit 80 kopií. Musel se za něj stranicky zaručit pozdější ředitel nemocnice Háva. A musel být zamčený v trezoru. 

Ředitelem průmyslovky se po revoluci stal učitel odborných elektrotechnických předmětů, který speciálně s exředitelem ihned rozvázal pracovní poměr. 

Nemusel do toho tahat politiku, ten chlap v pracovní době neustále nasával v hospodě U pošty. Když měl učit, přišel na každou čtvrtou hodinu. Věděl, že dokud soudruhům vyhoví, zrovna jemu se nic nestane. 

Nový ředitel nechal nicméně ve stavu opravdu fanatickou komunistku, která po jedné písemce chtěla vyhodit ze školy celou naši "protistátní" třídu. Prohlásil, že je jenom blbá a nevěděla co činí. 

Tehdy to neprošlo, seděli jsme totiž v té třídě dva s maminkami prověřenými komunistkami. Jediní dva z celé třídy jsme se pak taky na jaře 1989 dostali po příjimačkách na VUT do Brna. V matematice a fyzice byli ve třídě minimálně další dva lepší než my, ale ti měli jaksi smůlu. Sice disponovali průkazkami SSM, ale bez tlačenky to hned na začátku kariéry nedali. A nikdo s nimi o tom rozhodně nijak nevyjednával... Pro prostý lid platilo, že co bylo nastaveno, bylo nastaveno, šmytec. 

Na tyhle radosti občas vzpomínám, když čtu produkci Muriel Blaive. 

Jan Čulík: Ale vždyť ona to vysvětluje úplně jasně. Například zde od minuty 8.21.

https://www.youtube.com/watch?v=ZLkETMWkPRE

Poukazuje na to, že všichni byli nucení se na tom režimu podílet. Stejně jako za nacistické okupace Francie. To je postatou diktatur:

Karel Dolejší: Nejde o to, jestli lidi museli do průvodu s lampióny, nebo do SSM, ale že když jejich rodiny nepatřily do privilegované skupiny, už to samo kolikrát stačilo, aby nedosáhli na vysokoškolské vzdělání. I kdyby se oni sami stavěli na hlavu. 

Neexistovalo nic, co by s tím samotný uchazeč o studium mohl udělat. 

A to píšu o technikách, kde ideologické síto přece jen bylo velmi rámcové. 

Na humanitní obory se lidé bez tlačenky často nedostali z principu, protože "špatný třídní původ". Viz teta, která nesměla nikdy studovat angličtinu, jak si přála.

A to byla později stranickou funkcionářkou... K tomu vzdělání nepotřebovala. 

K tomu Albín Sybera:

Možná nepamatujeme do detailů, ale skrz zkušenost ve státní správě bych argumentoval, že ta konzervativní normalizace nejenomže přežila, ale ještě se dokázala projevit ve vlastní polistopadové formě. Úřednící z mladé ODS byli z velké části “svazáci” - mladí lidi, co chtěli posty a byli připraveni opakovat sebevětší nesmysl jenom, aby ten post získali. A takhle se neuvěřitelně efektivně šířil třeba euroskepticismus a nechuť ke všemu zelenému už za vlád Topolánka a Nečase. Samozřejmě, že za tím zase stál do velké míry vliv “kmotrů” - Johanesů (pánů z Prahy), Dlouhých (pánů z Hluboké) apod. Ti totiž už tehdy neměli zájem na ozelenění české ekonomiky a když, tak jedině tak, aby se to dělou formou připojení obrovských solárních parků vlastněných těmito lidmi, anebo jejich bílými koni přes firmy v daňových rájích….

Česko na tom nebylo dobře ještě předtím, než se těchto témat chopilo dezinfo, notabene je otázkou ne jestli, ale do jak velké míry pomáhají držet českou dezinfo scénu pohromadě právě tyto lokální zájmy - upření pozornosti na Kreml je vítanou mlhou, byť mezi domácí oligarchií a Kremlem je samozřejmě velká míra shody. 

No, ale právě proto, je, myslím, důležité více hovořit o éře státního socialismu v Česku v jeho různých projevech - 50. léta nevysvětlí normalizaci a bez normalizace se nedá pochopit ovládnutí ODS, ale taky ČSSD normalizačními talenty - Johanes, Ulčák, to bylo to “nejlepší”, co SSM vyprodukovala v 80. letech a tihle lidé, jejich bílí koně a odchovanci jsou dnes klíčovými lidmi v českém průmyslu a politice. 

Ano, výsledek voleb přibrzdil vývoj, který nahrával těmto lidem ve snaze rozdrobit Evropu na národní státy, pokud možno s lokálními ozbrojenými konflikty, tedy docílit situace kdy kremelská oligarchie bude opět "mocností rozhádaného a slabého kontinentu”. Ale oni mají podobně velký vliv na ODS, TOP  09, KDU, Starosty a určitě tahají za nos i Piráty - viz. to, jak dopadli. Udělají pár kosmetických změn, aby navenek byl DC ukolíbán, posadí Koláře na MZV, který tam bude dál válčit o pomníky a peníze a moc těchto lidí zůstane nenarušena. Za čtyři roky, možná dříve, možná později, budou lidi v Česku tak mediálně a dezinformačně zpitomělí, že si klidně zvolí stranu, která do ústavy napíše, že Češi nechcou a nebudou mít nárok na minimální mzdu a jádro musí tvořit vždy alespoň 60% energetickeho mixu apod. 

Ale souhlasím, že s ANO a SPD většinou by jim to šlo rychleji…je paradoxně dobře, že volby dopadly takhle, protože Babiš jim slouží jako ten špatný, který ale může maďarský scénář v místních podmínkách umožnit rychleji. Takhle, protože přece Křetínský je demokrat fanaticky milující Británii, svobodu, USA, Paříž a já nevím co ještě, bdue muset všechno stihnout pomilovat při nákupech strategických odvětví na Západě, a tihle lidi přece otevřeně nepodporují Orbána. Budou tedy Česko v rámci ochrany svých obchodních zájmů muset rozklížit od okolí pomaleji a tak, aby oni nebyli ti špatní, ale to neznamenám, že na tom přestanou pracovat. A navíc normalizační komunista Babiš jim zůstal na hraní... marxisti jsme ale možná my všichni, co českou politiku interpretujeme pohledem na finanční zájmy, které za ní stojí...


Svědectví Jana Čulíka o jeho studentských letech v normalizaci sedmdesátých let


Jak jsem se dostal na vysokou školu, ač jsem nebyl ani v SSM


Asi to všechno strašně záviselo na okolnostech a taky, jestli člověk byl v Praze. Já jsem se dostal na filozofickou fakultu v roce 1972, v době zuřící normalizace, nebyl jsem ani členem SSM.

Vykládal jsem vám někdy, jak k tomu došlo? Později nám říkala naše profesorka anglistiky a známá překladatelka, dr. Jarmila Emmerová, blízká kamarádka Josefa Škvoreckého (jedna z jeho "Iren"), že si povšimla, že jsem udělal přijímací zkoušky na angličtinu velmi dobře, ale byl tam problém - nebyl jsem členem SSM.

Tak do té mé přihlášky napsala velkým červeným písmem JE ČLENEM SVAZARMU.

A jak jsem se stal členem Svazarmu? (Svazu pro spolupráci s armádou?) Tou dobou jsem byl nadšeným posluchačem Svobodné Evropy na krátkých vlnách. A na těch krátkých vlnách bylo tehdy hodně slyšet morseovku. Chtěl jsem tomu rozumět, tak jsem se přihlásil do kurzu morseovky. A ten byl k dispozici jen ve Svazarmu. Tím, že jsem se přihlásil do kursu morseovky, jsem se automaticky stal členem Svazarmu.

Takže mě na filozofickou fakultu v roce 1972 nepřímo dostal můj nadšený poslech Svobodné Evropy.

Mimochodem, v našem studijním kruhu nebyl ani jediný komunista, naopak to všichni byli antikomunisté a pravidelně jsme se scházeli v tzv. "šicím kroužku" paní Emmerové, kde jsme hovořili zcela otevřeně. A spousta lidí v tomto studijním kroužku nebyla z Prahy.

V tom režimu nesmírně silně pomáhaly osobní vazby. Podle hesla "Musíme si pomáhat".

Jo a chodili jsme na americké velvyslanectví na promítání filmů. Na škole jsme měli fulbrightového lecturera, profesora z USA,  který nás učil americkou literaturu. Na ty filmy na to americké velvyslanectvi chodil s námi i student, který byl předsedou fakultní organizace SSM.

Já jsem tou dobou chodil po Praze s tranzistorovým rádiem sovětské výroby a když jsem například u fakulty čekal na stanici autobusu, pouštěl jsem si na něm na plné pecky v angličtině na ulici zahraniční vysílání BBC.

A vůbec jsem se choval nesmírně drze.

O prázdninách v třetím ročníku (1975)  jsem byl na Letní škole slovanských studií studentským průvodcem pro britské a americké studenty češtiny. Občas se jezdilo na výlety nebo na turistické jízdy po Praze a já jsem seděl vpředu a říkal do mikrofonu osazenstvu autobusu, co kde je. Anglicky, teda,

A jednou jsme jeli autobusem po ulici Na Poříčí a říkám do mikrofonu přítomným: "Podívejte se tady napravo, tady mají komunisti redakci toho svého deníku Rudé právo."

Jeden můj český studentský kolega se na mě docela podivně podíval, ale nestalo se nic.

Josef Škvorecký, Jarmila Emmerová, Vladimír Elznic a komunistické plakáty


Ještě k té paní profesorce Jarmile Emmerové. Pochlubila se nám v našem studijním kroužku, že slavný román Josefa Škvoreckého Tankový prapor, který tehdy vyšel v exilovém vydání v jeho nakladatelství 68 Publishers v Torontu, obsahoval věnování jí a jejímu manželovi:

Paní profesorku Emmerovou jsem jednou potkal na filozofické fakultě na chodbě v třetím patře, před velkou posluchárnou, měla plnou náruč jakýchsi komunistických plakátů, buď k výročí ruské revoluce, anebo k výročí komunistického převratu v Československu. Řekla mi: "Honzo, Elznic mi nařídil, abych tady na okna vylepila tyto plakáty. Já tam nevylezu, pomohl byste mi s tím?" Co jsem měl dělat. Tak jsem poprvé a naposledy v životě pomáhal antikomunistické profesorce vylepovat na okna v průčelí pražské filozofické fakulty komunistické plakáty.

Vladimír Elznic, ani neměl doktorát, byl šéfem začátkem normalizace nově sloučené katedry germanistiky a anglistiky (komunisté jaksi doufali, že němčina ze socialistické NDR jaksi neutralizuje tu zatracenou angličtinu, pro niž "dosud" neexistovala žádná země socialistického tábora).

Ovšem Praha je malá a moji rodiče svědčili, že za protektorátu je Vladimír Elznic vyučoval na střední škole němčině a vždycky při příchodu do třídy na začátku hodiny zdravil nacistickým pozdravem, vztyčenou pravicí.

"Vite, soudružko, jaký máte buržoazní ksicht?" řekl Vladimír Elznic jednou dr. Emmerové.

Studenti tyhle věci o něm věděli.




Antikomunistická rodina


Jo, byl jsem z hrubě antikomunistické rodiny. Mého strýce v padesátých letech komunisti zavraždili ve vězení (byl to katolický intelektuál Rudolf Voříšek, před rokem 1948 vydavatel katolické intelektuální revue Řád). Po roce 1948 ho zavřeli, odsoudili za nevím co a poslali do uranových dolů na Příbrami, kde za pár měsíců zemřel na ozáření. O tom, co to udělá s malými dětmi, když vám tajná policie sebere otce, hovořila moje sestřenice Ludmila Voříšková v tomto Rozhovoru Britských listů. Často nad tímto rozhovorem uvažuji o tom (používám ho při učení na Glasgow University, proto anglické titulky) jak děsivě ztraumatizovány na celý život jsou uprchlické děti ze Sýrie nebo z Afghánistánu, které válka či útlak také připravily o rodiče:


Můj prastrýc, katolický kněz a tajemník pražského arcibiskupa Berana, byl 10 let vězněn na Mírově. Ani moji rodiče, a nikdo z  mých příbuzných NIKDY nebyl v komunistické straně.

Ale přesto existovaly v normalizaci paradoxy. Přesně podle Muriel Blaive.

Otec, nekomunista, překladatel a varhaník


Můj otec, PhDr Jan Čulík, vystudoval koncem čtyřicátých let a v padesátých letech na pražské filozofické fakultě latinu, filozofii a angličtinu a vypracoval doktorskou práci na téma Paradox v moderní anglické literatuře. Když ji na fakultě někdy v roce 1952 předložil, byla mu odmítnuta s tím, že v práci nemá žádné citace z Josifa Vissarionoviče Stalina. (Což mi připomíná, že mě přesvědčila v sedmdesátých letech moje profesorka na FFUK, anglistka docentka Alena Skaličková, odbornice na anglickou fonetiku, abych dělal doktorskou práci z fonetiky, protože, jak pravila, “naštěstí klasikové marxismu-leninismu Lenin a Stalin o fonetice nic nenapsali” [O jazykovědě bohužel ano.] Je to další svědectví, jak otevřeně jsme na fakultě v sedmdesátých letech hovořili se svými profesory. S americkým profesorem Begnalem jsem otevřeně hovořil o emigraci. Ubezpečil mě, že pokud přijedu do Spojených států, pomlůže mi tam najít profesní uplatnění.)

Otec práci o Paradoxu v moderní anglické literatuře tedy uložil do šuplíku a podal ji až za skoro dvacet let, během Pražského jara 1968, kdy svůj doktorát konečně dostal.

Protože můj otec uměl jazyky, němčinu a angličtinu, dostal se do podniku zahraničního obchodu Strojexport a později Technoexport. V šedesátých letech na jednání o mezinárodních kontraktech sjezdil celý svět. Vedl vyjednávání, ale potíž byla, že s ním vždycky jezdil negramotný funkcionář komunistické strany, který jednání přerušoval pravidelnými výkřiky: “Co ŘYKÁ? Co ŘYKÁ?”

V důsledku svých cest do zahraničí měl můj otec v zahraničí množství kontaktů a přátel. Jedním z nich byl Němec, tuším z Mnichova nebo Frankfurtu, pan Hochhaus. Ten naší rodině po invazi r. 1968 nabízel, že pokud chceme emigrovat, zařídí otci v Německu kvalitní zaměstnání a existenci. Rodina vážně uvažovala o emigraci, jenže zabránil tomu hysterický teenager Jan Čulík mladší, jemuž tehdá bylo šestnáct let. Ten totiž prohlásil: “Já nikam odcházet nebudu. Ať odejdou ruská okupační vojska.” Rodina to vyslechla, uznala, a nikam se nejelo. Paradoxem je, že o deset let později se z Československa vystěhoval právě tento tehdejší teenager, zatímco rodina zůstala. Ale oni nechtěli a nemohli odjet. Byli přiliš kulturně vázáni na české prostředí. Bez ohledu na to, že byli antikomunisté a byla to komunistická diktatura. Přesně podle Muriel Blaive.

Jako nestraník byl můj otec v podniku zahraničního obchodu dlouhá léta člověkem druhého až třetího řádu, i když v počátcích normalizace po invazi v srpnu 1968, tedy začátkem roku 1970, svědčil o zajímavé věci. Tou dobou totiž začínaly prověrky, v nichž se zkoumalo, jak se pracovníci chovali během roku 1968, a vyžadovalo se, aby se všichni poplivali a označili invazi za bratrskou pomoc. Otec svědčil o tom, že v tomto období byli terčem útlaku především komunisté a po dobu přibližně jednoho roku byli na tom na počátku normalizace nekomunisté daleko lépe než komunisté, protože těch si nikdo příliš nevšímal.

Jenže začátkem normalizace toho měl můj otec už dost a ze zahraničního obchodu odešel. Přijal nabídku mé tety, aby přešel jako překladatel-odborník do Státního výzkumného ústavu pro stavbu strojů v Praze-Běchovicích. A jako zaměstnanec tohoto podniku strávil celou normalizaci. Byla to neuvěřitelná lehárna.

Můj otec tam byl totiž zaměstnán na plný úvazek, aby byl prostě k ruce, kdyby náhodou nějaký vědec potřeboval do angličtiny přeložit nějaký technický výzkumný článek, což se stalo jen jednou za uherský rok.

V té práci v těch Běchovicích netrávil vůbec žádný čas, s jedinou výjimkou: Protože byl škudlil, nechtěl platit v Praze na Starém Městě za obědy v restauracích, tak vždycky v poledne jel za korunu autobusem do Běchovic do tamější podnikové kantýny na oběd a pak se hned vrátil zase domů.

A jak že můj otec strávil to normalizační dvacetiletí? Na volné noze působil jako profesionální překladatel anglické a americké prózy, která vycházela především v katolickém nakladatelství Vyšehrad, kde pracovala jako redaktorka jeho sestra, Marie Voříšková, manželka toho katolického intelektuála Rudolfa Voříška, kterého komunisté zabili. Jak jednou teta Marie Voříšková řekla: “Ano, je to protekce, ale kdybys nebyl vynikající překladatel, tak bychom tě používat nemohli.” Otec přeložil do češtiny a vydal více než čtyřicet knih, mezi nimi díla Grahama Greena, Gilberta Keithe Chestertona a Williama Goldinga. S Greenem si občas dopisoval, ptal se ho hlavně na různé podrobnosti, které potřeboval osvětlit při překladech, a v roce 1969 během Greenovy návštěvy v Praze ho tam doprovázel.

V osmdesátých letech jsem pro otce vyjednal, že pro exilové nakladatelství Alexandra Tomského, jeho londýnské Rozmluvy, přeloží gigantické dílo pravicového novináře-historika Paula Johnsona Dějiny dvacátého století. Otec na tom rozsáhlém překladu pracoval v komunistické Praze koncem osmdesátých let. Jak nám ten překlad posílal do Británie? Obyčejně: zkopíroval ho na počítačový disk (floppy disk), dal ho do obyčejné obálky a poslal poštou. Vždycky to v pořádku došlo. StB zřejmě tehdy ještě netušila že se na disk o velikosti cca 6x6 centimetrů vejde pět set stránek textu. Pak náhle padnul komunismus a kniha vyšla už v Praze.

Začátkem devadesátých let vydal můj otec monografii Graham Greene: básník trapnosti.


Jan Čulík senior při práci na překladech v Praze

No a co dělal kromě překládání doma na Starém Městě během těch dvaceti let?

Ač katolík, spřátelil se s protestantským duchovním Renátem Schillerem, často spolu v našem bytě zuřivě diskutovali. Renáto Schiller působil v protestantském kostele Salvátora (nikoliv svatého Salvátora, protestanti nemají svaté) u Pařížské ulice na pražském Starém Městě, tedy pět minut chůze od našeho tamějšího bytu. Renáto Schiller dal mému otci klíče od kostela a otec tam trávil u varhan každý den během normalizace až osm hodin hraním na varhany. Nacvičil tam a na magnetofon nahrál celé varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Občas také pořádal veřejné varhanní koncerty. Takže to byl příspěvek socialistickému budování od mého otce.

Jan Čulík junior a děsivá střední škola


Ještě bych se chtěl vrátit ke svým studentským letům na Karlově univerzitě. Přestože jsem předtím měl štěstí studovat na střední škole v Praze 7 Nad štolou, která byla považována za prestižní (když jsem tam v září r. 1968 šel do prvního ročníku, do paralelní třídy v prvním ročníku tam začal chodit I syn Alexandra Dubčeka), to čtyřleté studium na tomto gymnáziu byl naprostý traumatizující teror. Výuka totiž spočívala v tom, že jsme seděli ve třídách a mnoho stovek let po vynálezu knihtisku jsme jako středověcí mniši, kteří v klášterech před vynálezem knihtisku opisovali knihy, si psali do sešitů “přednášky”, které nám diktovali naši vyučující. Ti pak vyžadovali, abychom se je do druhého dne naučili nazpaměť. Naučit se nazpaměť do druhého dne z každého předmětu několik stránek textu bylo naprostým terorem. Zvlášť traumatizující byly hodiny zeměpisu, v nichž jsme museli vyjmenovávat seznam průmyslových odvětví, která existují v různých městech světa, nebo přírodopisu, kde jsme měli tabulku asi padesáti různých kamenů a museli jsme u každého z nich znát asi pět charakteristik. Byli jsme v původně tříletém gymnáziu první, experimentální čtyřletou třídou, a když nám tedy bylo devatenáct, v posledním ročníku této střední školy jsme se vzbouřili a vyžadovali jsme od učitelů, aby přestali používat tento středověký způsob výuky a začali nás učit pořádně. Stál jsem v čele této rebelie. Učitelé ustoupili a začali nás učit pořádně, zavedli projekty, začali s námi o učebních tématech v hodinách diskutovat. Potíž je, jak jsme se později dozvěděli, že když jsme odmaturovali, vrátili se k starému systému, darebáci.

Takže “studium” na střední škole bylo šílené a nesmírně traumatizující. Samozřejmě, veškeré to biflování aktivovalo jen krátkodobou paměť, takže, jak jsme v té studentské rebelii našim středoškolským pedagogům namítali, dlouhodobě si z toho biflování student nic nepamatoval. Vzpomínám jak jeden spolužák, po absolutoriu právník Radovan Hrstka, mě jednoho dne ironicky říkal: Musím spěchat domů. Musím se nabiflovat, jaká byla Babička v knize Boženy Němcové.

Ano, prosím, naše učitelka české literatury nám nadiktovala deset vět o tom, jaká byla Babička Boženy Němcové a my jsme se to museli naučit nazpaměť a při zkoušení to opakovat.

Vynikající studium na filozofické fakultě UK


Naproti tomu studium na filozofické fakultě Karlovy univerzity v letech 1972-1977 bylo naprosto vynikající, především na anglistice, které se proto, že výuka většinou probíhala v angličtině, socialismu vymykala, ale do určité míry i na bohemistice. I když tam tou dobou většinu nejlepších profesorů vyházeli, stále tam ještě zůstávala například vynikající odbornice na českou literaturu devatenáctého století Jaroslava Janáčková. Musím přiznat, že její přednášky v prvním ročníku pro nás byly jako zjevení. Ale v prvních hodinách jsme jí vůbec nerozuměli.

Jak už jsem se výše zmínil, na anglistice vyučoval americkou literaturu fullbrightovský profesor z USA, zažil jsem profesora Begnala, v dalším roce profesora Helda. Ano, bylo to až ve vyšších ročnících, jenže já jsem žádnou hierarchii studentských ročníků nerespektoval a od samého začátku studia jsem na fakultě prostě chodil na ty přednášky z anglistiky v nejrůznějších ročnících, které mě zajímaly, bez ohledu na to, v kterém ročníku jsem byl. Tak jsem zažil oba fullbrightovské učitele, na přednášky jednoho jsem chodil předčasně, na přednášky druhého až tehdy, kdy jsem dospěl do ročníku, kdy jsem na ně měl chodit. Anglickou literaturu tam vyučoval Australan Ian Milner, v anglickém jazyce nás cepovali rodilí angličtí lektoři vyslaní britskou institucí British Council. Kousek od filozofické fakulty, na dnešním Mariánském náměstí, když vejdete průchodem do Klementina, tak v tom průchodu napravo asi v druhém patře byla veřejné přístupná anglická knihovna British Councilu, kde byl volný přístup k anglosaské literatuře bez jakékoliv domácí komunistické cenzury.

Průvodcovství na Letní škole změnilo Janu Čulíkovi život


Jak jsem se výše zmínil o tom, že jsem v roce 1975 dělal studentského průvodce na Letní škole slovanských studií pražské filozofické fakulty pro anglosaské studenty češtiny, tak toto průvodcovství radikálně ovlivnilo celý můj život. Anglosaští účastníci této letní školy se stali mými dlouholetými přáteli. Jedním z nich byl Mark Copplestone, Angličan ze severní Anglie a student bohemistiky u emigranta Igora Hájka, přítele a spolupracovníka Josefa Škvoreckého, který tehdy vyučoval česká studia na univerzitě v Lancasteru. Během svého studia anglistiky na pražské FFUK jsem se dostal na návštěvu Británie třikrát a při jedné této návštěvě Británie jsme s Copplestonem za čtrnácti dní objeli společně stopem celou Británii, od jihu až na sever, tam jsme jeli po východním pobřeží, zpátky zase po západním.

A jak jsem se proboha vlastně dostal do Británie za normalizace, kdy se v podstatě na Západ nesmělo cestovat a já ani nebyl v SSM?

I když moje zážitky ze studia na střední škole v Praze 7 Nad štolou byly otřesné, byla tam jedna světlá výjimka. Velmi přátelský tamější profesor výtvarné výchovy Fortýn, který se svou manželkou bral ty studenty, kteří o to měli zájem, na pěší výlety do hor na Slovensko. Společenskou tendencí za normalizace bylo vytvářet uzavřené spiklenecké skupiny přátel a kromě „šicího kroužku“ paní profesorky Emmerové, skupina lidí, která s manželi Fortýnovy jezdila pravidelně do slovenských hor, byla dalším takovým spikleneckým kroužkem.

K cestě na Západ bylo potřeba, abyste si u banky zažádali o tzv. devizový příslib. Až jeho udělení bylo podmínkou udělení výjezdní doložky k cestě na Západ. Těch devizových příslibů bylo nesmírně málo, takže ho skoro nikdo nedostal.

Jenže paní Fortýnová pracovala v České národní bance a byla schopna mi udělení devizového příslibu zařídit. Takže, neuvěřitelně, v druhé polovině sedmdesátých let jsem byl v Británii třikrát.

Při první cestě do Británie jsem tam jel vlakem a lodí: vlakem z Prahy přes Berlín do Hamburku, kde jsem navštívil Uweho Ladwiga, manžela své českobudějovické tety. Z Prahy do východního Berlína se jelo normálním socialistickým vlakem, ve východním Berlíně jsem pak musel přejít berlínskou zeď a projít na těžce střežené nástupiště, odkud jezdily vlaky na Západ. Byla to tedy pozoruhodná zkušenost.

Po krátké přestávce, kdy jsem přespal u Uweho Ladwiga v Hamburku, nádherném to městě, plném stromů v ulicích, jsem nastoupil na loď, která plula přes noc z Hamburku do anglického přístavního města Harwich.

Na té lodi jsem seděl v noci v restauraci u piva a dal jsem se tam do řeči – anglicky – s nějakými dalšími cestujícími. Šíleně a hlučně jsem tam nadával na komunismus. (Asi je to moc nezajímalo.)

Na lodi byla jednotka britských vojáků z NATO. Když jsem už tam chvíli svými nadávkami na komunismus v Československu hlučel, přišel za mnou jeden ten britský voják a řekl mi: „Podívejte se, kolego, jak vidíte, my tady na této lodi přesunujeme celou britskou vojenskou jednotku. Když se takové přesuny konají, velmi často nás při tom sledují východoevropští špioni. Myslím, že není rozumné, abyste tady tak nahlas kritizoval komunismus, protože nějaký ten špion vás může slyšet, a po návratu do Československa můžete mít problémy.“

Vojenský letec Bill Hall a náboženský aktivista Joe Třetina


Ale zpátky k té Letní škole slovanských studií.

Pozoruhodně, jedním jejím účastníkem byl matematik a pilot amerického vojenského letectva Bill Hall, který bojoval ve Vietnamu a bombardoval tam letecky komunistický Vietkong. Byl to naprosto typický americký voják, s neuvěřitelnou věcností. Bill Hall se neúčastnil jen bohemistické Letní školy, ale i po jejím skončení zůstával v Československu na stáží po dobu dalších několika měsíců. Po Letní škole byl ubytován na studentské koleji pro cizince na Kajetánce v pražském Břevnově, kde mě seznámil s mou budoucí ženou, Lesley Keenovou, která v září 1975 přijela do Prahy z Británie na výměnný nejméně roční studijní pobyt od British Councilu, spolu s celou řadou britských studentů, kteří většinou ale v Praze nic nedělali, jen po hospodách pili. (Možná nejpozoruhodnějším z nich byl alkoholik John Chibnall, který si vůbec v komunistickém režimu nebral servítky. Jednou byl na policii v Bartolomějské ulici, kdy od nich požadoval prodloužení pobytu v Československu, a policisté mu ho nechtěli udělit. Tak on jim řekl: Dobře, tak já odsud nejdu, když mi ten pobyt neprodloužíte. A jestliže mi to prodloužení okamžitě nedáte, tak se vám tady vychčiju do rohu místnosti. A začal si rozpínat poklopec. Estébáci byli zděšeni a povolení mu okamžitě vydali. Britové a vůbec občané ze Západu měli v komunistickém Československu dosti výsadní postavení. Režim se bál záporné publicity. Totéž jsem svým způsobem zažil i já, jakmile jsem začal chodit se svou budoucí britskou ženou. Měl jsem pocit, že se toho režim tak trochu bojí. Viz níže.)

Na rozdíl od Britů alkoholiků, posedávajících v Praze po hospodách, moje žena přišla na Barrandov a umožnili jí tam vyrobit vlastní animovaný film Ondra a sněžný drak, který se dostal do normální filmové distribuce v českých kinech. Barrandov ho také posílal na mezinárodní festivaly a film někde dostal nějakou cenu.

Mimochodem, už jsem tady psal, že na koleji Kajetánka jednou spadl jeden z tisíců komunistických transparentů a moje budoucí žena ho stopila. Na koleji to vyvolalo pozdvižení: úředníci se zuřivě snažili zjistit, kam transparent zmizel, ale bezvýsledně. Máme ho doma v Glasgow. Takovéto transparenty byly vylepeny v sedmdesátých letech všude:

Dalším velmi dobrým a dlouholetým kamarádem se stal kanadský účastník Letní školy Joe Třetina, nadšený člen sekty baháistů, který, jak se nám přiznal, přijel do komunistického Československa založit tu tajně baháistickou organizaci. S kamarády jsme mu pomáhali – Joe Třetina potřeboval k svému misionářství propagandistický materiál, a v Národní knihovně nalezl publikaci v češtině, která vyšla někdy ve třicátých letech dvacátého století, která vysvětlovala principy baháistické víry.

V tom roce 1975 nebyly k dispozici fotokopírovací přístroje, tak jsme panu Třetinovi tuto knížku celou nasnímali fotoaparátem a pak jsme dlouhé hodiny v jeho garsoniéře kdesi na okraji Prahy z negativů dělali fotografické kopie. V jednu chvíli jsme měli až po okraj plnou vanu stovek těchto fotografií stránek této knihy, propírali jsme je tam ve vodě, abychom z nich odstranili ustalovač. Kdyby nás při tom překvapila StB, říkali jsme si, moc příjemné by to nebylo.

Jiným účastníkem té Letní školy v roce 1975 byl mladý americký politolog John Kunstadter.Ten na tu Letní školu v Praze přijel rovnou z Mnichova ze Svobodné Evropy, kde dělal výzkum v tamějším výzkumném oddělení.  Pak jsem se s ním sešel v Londýně, procházeli jsme spolu obrovským londýnským knikupectvím Foyles.

K těm účastníkům Letní školy, Billu Hallovi, Joeu Třetinovi i Johnu Kunstadterovi. Vždycky se mělo za to, že StB je vševědoucí a všemocná. Z výše uvedených příkladů vidíte, že Stb v polovině sedmdesátých let vůbec neměla pod kontrolou, kdo do Prahy na ty bohemistické Letní školy jezdí. Jaktože nevěděli, že Kunstadter přijel rovnou ze Svobodné Evropy, když to Čulíkovi vybalil hned asi na druhém setkání? Mám pocit, že se Stb vůbec neorientovala ve vnějším světě, a tak nebyla schopna ani řádně prokádrovat politology ze Západu, kteří si v Praze na Letní škole chtěli zlepšit češtinu. Samozřejmě, že lidé na Západě studující český jazyk a československé poměry, nebyli komunisti.

Je málo známo, že za komunismu z Británie občas do Prahy drze z Londýna jezdil emigrant Jan Kavan, který v Londýně provozoval vlastní tiskovou kancelář Palach Press a rozšiřoval v angličtině informace o chartistech a jejich dokumenty. To, že ho občas lidi viděli v Praze, vedlo k mylné představě, že Kavan musí být u StB. Jak to provedl?

Je to naprosto jednoduché. V Británii si každý občan má právo oficiálně změnit jméno prostřednictvím tzv. "deed poll". Takže Jan Kavan si nechal oficiálně změnit své jméno na, tuším, jméno "John Edwards" a pak si nechal britskými úřady na toto jméno vystavit cestovní pas. A na komunistickém velvyslanectví v Londýně pak zažádal o turistické vízum. Mezi stovkami žádostí se nějaké jméno John Edwards zcela ztratilo. StB byla mimo..

Bahaistický prorok Joe Třetina dostal Jana Čulíka do anglické redakce pražského komunistického rozhlasu


Tramvajenka Jana Čulíka z roku 1977

Další paradox. Jednoho dne mi Joe Třetina povídá, Hele, Honzo, mluvil jsem s lidmi, kteří pracují v anglickém vysílání pražského rozhlasu a oni tam nemají skoro žádné lidi. Nechceš tam jít pracovat?

Takže tato vznikla moje jediná kolaborace s komunistickým režimem. Způsobil ji náboženský fanatik z Kanady Joe Třetina, který přijel do Československa podvracet režim šířením baháismu.

V anglické redakci pražského rozhlasu mě nadšeně přijali. Začal jsem tam chodit do směn dělat zprávy. Směna byla od šestnácti hodin odpoledne přibližně do půlnoci a rozhlas za to platil velké peníze, což se studentovi hodilo. Tři stovky za směnu, v době, kdy dobrý měsíční plat byl v Československu dva tisíce korun. Takže když člověk pracoval v tom rozhlase celý týden, za ten týden vydělal více, než byl tehdy dobrý měsíční plat.

Páteří anglické redakce Československého rozhlasu byl tehdy starší pán, pan Milouš Suchý. Měl děsivý přízvuk v angličtině a nikdy do vysílání sám nešel. Avšak psát anglicky uměl dokonale, jako rodilý mluvčí.

Anglická redakce si stěžovala u komunistického vedení rádia, že domácí zpravodajství, které je redakci k dispozici, je naprosto pitomé a že v žádném případě nemůže v angličtině konkurovat na mezinárodní scéně.

Potíž totiž byla, že bylo k dispozici jen zpravodajství z ČTK - ovšem ČTK v roce 1975 pouze otrocky překládala moskevský TASS. Bylo to natolik otrocké, že ČTK končila provoz ve 23 hodin. Proč? Protože moskevský TASS končil provoz v 1 hodinu ráno a časový rozdíl mezi Moskvou a Prahou jsou dvě hodiny.

Takže další paradox: Asi čtrnáct dní po příchodu do anglické redakce jsme dostali příruční magnetofon a svolení, abychom si nahrávali zpravodajské bulletiny z anglického vysílání zahraničního programu společnosti BBC – my jsme ty zprávy pak z BBC kradli a dávali jsme je mírně přeformulované do našeho zpravodajství.

Úkolem směnaře v anglické redakci bylo průběžně během večera napsat a aktualizovat zpravodajský bulletin a ve studiu ho pak předtočit pro nejrůznější pořady anglického vysílání Československého rozhlasu, které se během večera vysílaly většinou na krátkých vlnách do různých částí světa. V půl jedné ráno se jedna taková relace vysílala i na středních vlnách, takže byla slyšitelná i v Praze. Takže jsem po návratu ze směny domů si mohl v noci pustit v kuchyni rádio a zkontrolovat, jestli to čtu dostatečně profesionálně. Ještě to mám někde nahrané.

Pamatuju si to, jako by to bylo dneska: "The time now: midnight thirty. Here is the news..."

Neprofesionalita: tou dobou jsem už chodil se svou budoucí skotskou manželkou, a protože jsem samozřejmě to vysílání nebral vážně dohodli jsme se, že pro její zábavu budu do zpravodajství dávat různé formulace, které jsme si předem mezi sebou dohodli, jako vzkazy pro ni. Což jsem dělal.

V tom pražském rozhlase jsem si ovšem, jak jsem měl ve zvyku, po chodbách i všude pouštěl antikomunisticky hubu na špacír. Jednou nás vzal s panem Miloušem Suchým do nějakého baru na Vinohradské nedaleko rozhlasu jakýsi místní okresní komunistický tajemník a během toho drinku nám říkal věci jako „Tak, soudruzi, jak podvracíte svým vysíláním ten kapitalismus?“ Dívali jsme se na něho jako na šílence a později jsme ho také zhodnotili jako šílence. Naštěstí pan komunista netušil, že krademe zpravodajství z BBC a zpětně ho vysíláme do éteru.

Výslechy u StB


Jenže možná můj otevřený antikomunismus nebyl moci po chuti. Zanedlouho poté, co jsem začal dělat ty brigády v anglické sekci Československého rozhlasu, mě začala tahat na výslechy StB. Začalo to tak, že u nás v bytě na Starém Městě zazvonili u dveří dva estébáci, že mě chtějí vzít do Bartolomějské na výslech. Když jim otevřela, přísně je změřila pohledem má matka, a řekla jim: Tak vy počkáte venku, já mu nejprve dám večeři – a dveře jim zase zavřela před nosem. Jak tam venku čekali, přišla do bytu mezi nimi moje budoucí žena. Když mě po večeři estébáci vezli do Bartolomějské, jeden se mě zeptal: „To je ta Lesley?“ Věděli o ní. Jak jsem uvedl výše, myslím, že to, že jsem měl britskou partnerku, byl pro ně problém.

Paranoidní zkušenost: Jednou jsme se svou budoucí ženou přecházeli ulici Spálenou u obchodního domu Máj (dnes je to Tesco) a když jsme byli uprostřed přechodu, jakýsi člověk proti nám těsně, ze vzdálenosti asi půl metru, vytáhl fotoaparát a vyfotografoval nás. Chytil jsem ho a protestoval jsem, co si to dovoluje. Vymlouval se (byla zima, zamračeno), že "je krásné počasí a tak si v Praze prostě pro sebe fotografuju". To určitě.

Ty výslechy pokračovaly a byly relativně nepříjemné, i když vlastně o ničem. Moje matka, která ač nekomunistka, měla jako dorostová lékařka nějaké kontakty, se dověděla, že když z rozhlasu odejdu, StB mě přestane obtěžovat. Tak jsem z rozhlasu odešel. Výslechy přestaly.

Odjezd


Od začátku bylo jasné, že moje budoucí manželka prostě v komunistickém Československu nebude chtít žít. Útlak nebyla schopná tolerovat a bylo jasné, že po svatbě budeme muset z Československa odjet. Všichni kamarádi a přátelé se k tomu vyjadřovali nesmírně skepticky. Usuzovali, že nás režim nepustí. Nezapomínejte, že v Československu byla tehdy povinná vojenská služba a očekávalo se, že absolvent vysoké školy po absolutoriu půjde do armády. Kamarádi nás varovali, že jakmile mě režim vezme do armády začne používat záminku, že jsem byl na vojně seznámen s utajovanými skutečnostmi a že mě ze země na dlouhá léta nepustí.

Neměli pravdu. V roce 1977 jsem zažádal o vystěhování a jednoho dne jsem našel ve schránce obyčejný předtištěný dopis od vojenské správy, ani neposlaný doporučeně! V něm se pravilo, že jsem osvobozen od povinné vojenské služby. Měli jsme možnost z Československa odjet, a stalo se tak v únoru 1978.

Odcestoval jsem z Československa z hlediska režimu legálně a už jsem se těšil, jak budu pravidelně a volně jezdit sem a tam přes železnou oponu, ze Západu do Prahy a zpět. Přijel jsem tak do Prahy jednou, v roce 1979.

StB mě ale převezla. Po mém odjezdu na Západ začala tahat k výslechům mé pražské kamarády a tvrdila jim, že „Čulík je agent CIA“. Vzal jsem to jako signál, že s pouhým československým pasem nemám do Prahy jezdit. Počkal jsem pět let, než jsem měl nárok získat britské občanství, a po jeho získání jsem se vyvázal oficiálně z občanství československého. Takže jsem znovu začal jezdit do Prahy až v druhé polovině osmdesátých let jako Brit. České občanství jsem získal zpět až po pádu komunismu.

Karel Dolejší má pravdu, že v zemi tou dobou existovalo naprosto nehybné bezčasí – nic se tam nezměnilo. Po několikaleté pauze se mě lidé v Praze na ulicích ptali, kde je jaký obchod a kam jede která tramvaj – z jakýchsi záhadných důvodů se mi to pořád děje, že se mě v ČR lidi na ulici ptají, kde co je – a byl jsem schopen jim naprosto přesně říct, kam mají jít. Nic se nezměnilo.

Ale to už je jiný příběh.






2
Vytisknout
7200

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2021