172 oper

25. 10. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 11 minut


Takový vysoký počet oper má na svém kontě známý italský barokní hudební skladatel, Antonio Draghi (1634 –1700), který kromě nich složil i řadu oratoríí, kantát a dalších církevních i jiných hudebních děl. Je o něm známo, že působil jako vrchní kapelník císařské kapely Leopolda I., a dokonce i s celým císařským dvorem v letech 1679–80 zavítal na návštěvu Prahy, v níž na svých koncertech uvedl tři oratoria a také první komickou operu v českých zemích La patienza di Socrate con due mogli v překladu Sokratova trpělivost s dvěma ženami. A právě v minulých dnech proběhla na prknech Zámeckého barokního divadla na V. zámeckém nádvoří Zámku Český Krumlov novodobá světová premiéra jeho další barokní opery, kterou se sólisty zrežírovala Zuzana Vrbová za doprovodu barokního orchestru Hof-Musici (Dvorní hudebníci), kterou od cembala řídil jeho umělecký vedoucí Ondřej Macek.

Pane Macku, jak náročné je pro vás řízení barokní opery od cembala?

 


Nemůžu říci, že by to bylo nějak zvlášť náročné. Jde o způsob řízení vokálně -instrumentálního souboru, který byl uplatňován v 17. a 18. století. Souhra účinkujících je udržována hrou, nikoli gesty dirigenta. Důležitou roli při tomto dobovém způsobu dirigování má kromě cembalisty také první houslista. Zjednodušeně řečeno – cembalista má na starosti zpěváky a nastudování celku, zatímco první houslista (koncertní mistr) se stará o instrumentální složku představení.

O vašem orchestru je známo, že klade důraz na speciální interpretaci barokní hudby za použití dobových nástrojů. Kdo je pro vás vyrábí?

To je různé. Já hraji na kopie různých typů italských cembal – všechny jsou z dílny Jiřího Vykoukala z Hovorčovic u Prahy. Kopie některých smyčcových nástrojů pro nás postavil mistr houslař Jan Slípka z Prahy, někteří houslisté mají housle z 18. století restaurované do původního stavu, drnkací nástroje (theorba, barokní kytara) jsou z dílny Jiřího Čepeláka.

Jak se zrodil název vašeho orchestru - inspirovala vás k němu Svatá říše římská v období vrcholného baroka?

Ano, naší inspirací byl dobový název dvorních kapel ve střední a západní Evropě v 17. a 18. století. Termín „Kapelle“ (německy) nebo „Cappella“ (italsky) byl tehdy používán spíše ještě v původním významu – tedy kaple, nikoli kapela. Podobně „orchestra“ znamenalo prostor v divadle určený pro instrumentální soubor, nikoliv hudební těleso. Hudebníci zaměstnaní u dvora barokních vladařů byli často označováni právě německo - latinským pojmem Hof-Musici – tedy „dvorní hudebníci“.

Repertoár vašeho souboru je zaměřený hlavně na hudbu neapolských a benátských skladatelů, jejichž díla byla prováděná v zemích bývalé habsburské monarchie, takže vlastně musíte pátrat v hudebních archívech. Kolik jste jich již doposud navštívil?

To ani nedokážu říct. Ale nejvíce čerpám z hudební sbírky Rakouské národní knihovny ve Vídni (Österreichische Nationalbibliothek), z historických fondů knihoven v Neapoli (Biblioteca del Conservatorio di San Pietro a Majella, Biblioteca dei Girolamini) a v Benátkách (Biblioteca Nazionale Marciana), ale také v Drážďanech (Sächsische Landesbibliothek) nebo v British Library a v mnoha dalších – zejména ale v Itálii, Rakousku a Německu.

Podle jakého klíče se při výběru barokních oper či skladeb rozhodujete?

V první řadě samozřejmě podle kvality hudby a textu. Kromě toho jsou ale důležitá také provozní hlediska – musím brát ohled na finanční a technickou náročnost projektu. Jsou například opery 17. a 18. století, které vyžadují tak náročnou scénickou výpravu, že by byly v podmínkách českokrumlovského zámeckého divadla nerealizovatelné, nebo by to bylo příliš drahé. A konečně – i když to není pravidlem – při výběru repertoáru se rád zaměřuji na díla, která mají vztah buď přímo k zemím Koruny české, nebo k naší tehdejší širší vlasti, tj. Habsburské monarchii. Tak například letošní Draghiho serenata Gli Oblighi dell’Universo byla v roce 1680 provedena na zámku v Pardubicích a patrně se tak jedná o první italskou operu provedenou v Čechách mimo Prahu, kde se do té doby odehrálo jen několik málo dvorských představení v rámci korunovačních oslav.

Také spolupracujete s Nadací barokního divadla zámku Český Krumlov a současně vystupujete na koncertech a festivalech doma i v zahraničí. Jak to vypadá po stránce kulis a kostýmu, když jedete hrát do zahraničí?

Kostýmní výprava našich představení je celkem snadno přenosná – většinu kostýmů jsme si nechali podle dobových návrhů ušít a tento fundus stále doplňujeme. Naproti tomu jevištní dekorace jsou zcela nepřenosné – v Českém Krumlově hrajeme v originálních kulisách z 18. století. Pokud dáváme opery jinde, jde o tzv. poloscénické provedení. To znamená, že kostýmovaní zpěváci vystupují na pódiu bez dekorací, jinak však hrají stejným způsobem jako na jevišti českokrumlovského zámeckého divadla, tj. s uplatněním barokní gestiky a dalších zásad dobového hereckého stylu. Je přitom výhodou, že zpravidla vystupujeme v historických prostorách, což do značné míry vynahrazuje absenci jevištní výpravy. Vždyť takový barokní zámecký sál s bohatou freskovou, štukovou či sochařskou výzdobou je často sám o sobě divadelní dekorací...

Kdo pro vás vytváří jednotlivé barokní kostýmy a kulisy?

Kostýmy šije paní Milena Kamlachová z Českého Krumlova podle dobových návrhů, které vyhledává a studuje naše režisérka Zuzana Vrbová spolu s hlavní kostymérkou Markétou Štormovou. Kulisy v českokrumlovském zámeckém divadle jsou originály z roku 1766. Případné doplňky, různé rekvizity apod. maluje restaurátorka a malířka Petra Eisnerová.

Váš soubor je mezinárodní. Koncertním mistrem je specialistka ve hře na barokní housle Danuta Zawada, režií a barokní gestikou se zabývá Zuzana Vrbová. Naučit se hrát - pracovat s barokní gestikou to bude asi dost tvrdý oříšek pro jednotlivé sólisty, kteří v tom daném operním díle zrovna vystupují?

Ano. Proto se snažíme pracovat se stálým ansámblem zpěváků, kteří již s barokní gestikou mají zkušenost. Tento soubor samozřejmě podle potřeby rozšiřujeme. Nově příchozí zpěvák se pak s principy barokního hereckého stylu seznamuje od začátku. Dá se to přirovnat k ovládnutí nového jazyka – chce to svůj čas a samozřejmě také zaujetí pro věc.

Jak dlouho trvá příprava takové barokní opery od nastudování až do její premiéry?

Několik měsíců, s tím, že intenzita zkoušek se postupně stupňuje. Zpočátku zkoušíme hlavně v Praze – vzhledem k tomu, že českokrumlovské zámecké divadlo je světovým unikátem, jeho využití je přísně regulované Památkovým ústavem a není možné zde zkoušet jako v normálním divadle. Jsme proto rádi, že můžeme přímo na jevišti tohoto jedinečného divadla zkoušet týden před premiérou.

Také se vám podařilo objevit i barokní opery, která byly považovány za nenávratně ztracené, jako je Vivaldiho Argippo, či opera seria Johanna Adolfa Hasseho L’Ipermestra, která měla obnovenou premiéru v Lobkovickém paláci na Pražském hradě v roce 2014. Stalo se vám, že některé opery byly při objevení neúplné?

Ano, to byl případ právě Argippa. V roce 2007 se mi v německém Regensburgu podařilo najít asi polovinu hudby k této Vivaldiho opeře, která měla premiéru v roce 1730 v Praze a byla dosud považována za ztracenou. Celou operu jsem zrekonstruoval v duchu dobové praxe s využitím árií z Vivaldiho jiných oper, přičemž recitativy jsem napsal sám, pokud možno ve Vivaldiho stylu.

Čím si vás barokní hudba získala, že jste ji zasvětil svou práci jako hudebník, cembalista, hudební vědec a badatel…

Barokní hudba, stejně jako barokní poesie, malířství, sochařství nebo architektura, mne fascinuje v první řadě svou dramatičností, která je samozřejmě zcela jiného druhu, než jakou nacházíme v hudbě 19. a 20. století. Vychází ze specifického vztahu slova a hudby, kdy význam veršů i jednotlivých slov je podtrhován působivou harmonií, krásnou melodií, zvukomalebnými efekty instrumentálního doprovodu atd. Poeticko-rétorický princip je pro barokní hudbu tak zásadní, že se projevuje jak v hudbě vokální, tak i instrumentální. Jedinečným aspektem barokní hudby, je také její provázanost s ostatními druhy umění, především s malířstvím a sochařstvím. Barokní vokální koloratury a vzrušený pohyb, který ovládá barokní sochy a obrazy pramení ze stejného principu.

S vaším orchestrem jste také autory tří DVD (J. A. Hasse: Enea in Caonia, N. Porpora: Siface, A. Vivaldi: L’Unione della Pace, e di Mare) a šesti CD, z nichž vybírám B. Marcello: Cantate a Voce Sola di Contralto, Vivaldi, Marcello, Lotti, Zuccari: Cantate Veneziane, Mascitti, Duval, Semaille, Francoeur, Leclair: Sonate que-me-veux-tu?. Zůstane prozatím jen u těchto DVD a CD nebo chystáte další?

V listopadu chystáme CD nahrávku oratoria Santa Cecilia od Antonia Dragiho. Jde o další dílo tohoto skladatele, které bylo roku 1680 napsáno a provedeno v Praze. Jinak se od počátku pandemie spolu s rakouským dokumentaristou Alexandrem Stipsitsem věnujeme nahrávání videí – v podstatě záznamů koncertů bez publika v různých historických prostorách Českého Krumlova a Slavonic. K zhlédnutí jsou na adrese www.culturaprofonda.com.

Známé jsou i vaše oratorní projekty jako například P. Giambattista Martini: Il Sagrifizio d’Abramo z roku 1732 premiéra 2017, Antonio Draghi: Santa Cecilia z roku 1680 premiéra 2019, Antonio Cesti: Oratorio di Sant’Agostino premiéra 2021. Jak dlouho trvá jejich nastudování?

Oratorium je dalším barokním žánrem, který mne vedle opery zajímá nejvíce. Po stránce hudebně-dramatické se vlastně od opery příliš neliší, odpadá však scénické ztvárnění, zpěváci se také nemusejí učit své role zpaměti, zpívá se z not. To samozřejmě podstatně zkracuje dobu nastudování. O to více energie je pak možné investovat do hudební složky díla.

Můžete našim čtenářům prozradit, na čem v současné době pracujete?

Nyní mám asi dva týdny na to, abych vybral operní titul k provedení v Českém Krumlově příští září. V „šuplíku“ jich mám celou řadu, jde jen o to zvážit všechna pro a proti. Kromě toho budeme 24. listopadu v Karlskirche ve Vídni (ve spolupráci s pražskou Nadací pro dějiny kultury ve střední Evropě) dávat další Draghiho dílo z doby jeho pražského pobytu roku 1680, a to na výsostně český a velice dramatický námět – oratorium s barokním názvem „Abelle di Boemia overo S. Wenceslao“ (Český Ábel aneb Sv. Václav) pojednávající o mučednické smrti hlavního patrona Českých zemí.

Děkuji za rozhovor.


Já děkuji!

0
Vytisknout
1133

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2021