Proč jsou školní děti rasisti a šíří nenávist?

30. 11. 2021

čas čtení 14 minut
Přepis Rozhovoru Britských listů č. 440.

Bohumil Kartous:

Fotbalový zápas Sparty Praha s Glasgow Rangers vzbudil, vážení diváci, velké pozdvižení, zejména na české scéně, a bučení, které se údajně ozývalo při příchodu hráčů Glasgow Rangers z hlediště, ve kterém byly převážně děti právě proto, že ten zápas byl na základě trestu, který byl uložen Spartě Praha za chování jejich hráčů, bylo označeno hráči Glasgow Rangers jako výraz rasismu, po čemž se následně vedla velmi vyhrocená diskuse nejenom v rámci české digitální dimenze, ale přenesla se na půdu UEFA. UEFA nakonec rozhodla, že o rasistické chování nešlo, ale uvedla, že takhle rozhodla, protože nemá dostatek důkazů.

Já bych se rád dneska bavil s paní Hanou Kuzníkovou, učitelkou základní školy a členkou spolku Začni učit o tom, jak se chovají dnešní děti, protože paní Kuzníková seznává za poslední tři roky své praxe, že dochází k určitému posunu témat, kterými se zabývají. Paní Kuzníková, děti, které učíte, děti z vaší školy se toho zápasu účastnily. Je to tak?


Hana Kuzníková:

Některé z nich ano.

Bohumil Kartous:

A jaké z toho byly dojmy, které jste nasbírala ve škole?

Hana Kuzníková:

Já jsem to zaslechla jenom, že se to tak řešilo na chodbách. Neřešila jsem to s dětmi aktivně já, ale po tom zápase, to bylo takové trošku zvláštní, protože k pozvání na ten zápas docházelo i přímo na půdě školy a vlastně podle toho, co vím, tak na ten zápas nemohli dospěláci v nějakém větším počtu. A právě proto tam mohly jít děti ve větším počtu. A potom, když jsem se dočetla to, co na tom zápasu proběhlo, tak jsem jenom zpozorněla, protože mi to přišlo zvláštní.

Bohumil Kartous:

A v čem vám to přišlo zvláštní?

Hana Kuzníková:

Přišlo mi, že tam šlo o vyjádření nějakého postoje a že ten postoj vyjadřovaly děti. To je zvláštní.

Bohumil Kartous:


A proč myslíte, že se tak chovaly? Já na to nějaké vysvětlení mám, ale zajímalo by mě vysvětlení vaše.

Hana Kuzníková:

To asi nedokážu říct. Nebo takhle, že určitě tu situaci samy ony nějak vnímaly a chopily se příležitosti pro to, aby vyjádřily svůj názor.

Bohumil Kartous:

A myslíte si, že to je jejich názor? Určitě? Nejsou spíš pod vlivem nějakého působení toho diskursu? Toho, co na ně doléhá třeba z hlediska diskuse o tom, zdali se kdysi předtím nějaký sparťanský hráč choval rasisticky vůči hráči černé pleti, zda mu nadával rasistickým způsobem? Není to vlastně jenom dopad chování dospělých na chování těch dětí?

Hana Kuzníková:

Tak děti přejímají naše vzorce. To, že děti v nějakém věku začnou vnímat odlišnosti a začnou se vůči nim vyhraňovat, to si nemyslím, že je to jejich přirozenost. Určitě je to dané prostředím, ve kterém žijí. Jejich názor to byl. Je otázka, jaké prostředky měly k tomu, aby si ho dokázaly utvořit. A kolik mají informací a jestli s těmi informacemi umějí zacházet ve svém věku. To je vlastně nějaká mediální gramotnost, dá se říct, nebo gramotnost informační.

Bohumil Kartous:

V prostředí toho fotbalového stadionu děti pravděpodobně vcelku přirozeně přejímají i prostředky komunikace, což jsou prostředky komunikace, které jsou davové, jsou svým způsobem omezené, těžko s nimi můžete vést dialog, když jste v hledišti fotbalového zápasu. Na to jsem trošku narážel z hlediska přijímání určitých způsobů toho, jak se určitý postoj vyjadřuje, zejména třeba na fotbale nebo na hokeji, nebo nejen na sportovním utkání.

Hana Kuzníková:

Určitě. Vnímám to tak, že je tam fanouškovský zápal, je tam přesně ten dav, do kterého já se můžu zapojit společně. Je to až taková rituální záležitost. Společně tady prožíváme něco jako skupina, takže do toho je jednoduché se zapojit, zapojit všechno, co mám a zapáleně fandit.

Bohumil Kartous:

Jak vnímáte dnešní děti? Jsou to rasisté?

Hana Kuzníková:

To je ostrá otázka. Určitě se chovají rasisticky, dokážou to i rozeznat, že to dělají. To, co mnohdy nedokážou, je přijít na to, proč by to neměly dělat. Přijde jim to mnohdy normální. Přijde jim to opodstatněné. Přijde jim to normální. Ne všem. Některým z nich.

Bohumil Kartous:

Dokázala byste vysledovat na základě znalosti jejich prostředí, zdali ta normalizace podobného chování je způsobena vlivem prostředí, tím, že dospělí okolo nich se takto přirozeně chovají a tím pádem ten vzorec prostě považuji za naprosto normální?

Hana Kuzníková:

Já si myslím, že přicházejí k nám děti samozřejmě ze svých rodin, ze svých zázemí. Škole se potom vlastně - je to takový mix různých světonázorů, které tam ty děti přinášejí. A vzniká proto živná půda pro další práci s tou dynamikou.

Bohumil Kartous:

Já se na to ptám z toho důvodu, jestli do toho nevstupují třeba nějaké další vlivové faktory, jako je třeba vliv internetu, vliv digitálního světa. A určitá jednodušší šíření podobných postojů v některých vrstvách internetu.

Hana Kuzníková:

Mě napadá, že internet je už jenom další prostor, kde se to projevuje. Nemyslím si, že primárně odtud děti čerpají informace, nebo že si na základě těch informací utvářejí ten postoj. Ony už s tím postojem přicházejí. na tom internetu buď přijímají informace, které to potvrzují, dost málo samozřejmě jdou po tom, aby si samy vyvrátily, že nemají pravdu. To ale nedělá děsná spousta ani dospělých. Na druhou stranu se je to snažíme ve škole učit, takže troufám si říct, že na tom pracujeme a že se to vyvíjí dobrým směrem.

Bohumil Kartous:

A počkejte, to, co mě zajímá, vám se to daří? Vám se daří tady tyhle postoje, které jsou třeba primárně vyvolány prostředím rodiny či tím prostředím, ve kterém děti žijí, tak se daří s tím pracovat? Máte pro to nějaký hmatatelný důkaz?

Hana Kuzníková:

Nemyslím si, že se daří měnit postoj. Tak daleko ještě já nevnímám, že jsme, ale věřím v to, že by se to dalo udělat velmi ale systematickou péčí všech všech pedagogů, kteří by tak museli být tady v tomhle na stejné lodi, což nejsme v rámci pedagogických sborů napříč republikou.

O co já se snažím, protože mediální výchovu a rozvíjení gramotnosti zařazuji do svých hodin, tak to, o co já se snažím, je nabídnout jim nástroje, které jim slouží k tomu, aby si mohly ty informace, které k nim přicházejí, buď potvrdit anebo vyvrátit a ukázat jim, že je potřeba je umět potvrdit anebo vyvrátit. Ověřit si je vlastně.

Bohumil Kartous:

Vy ale máte určitý poznatek za ty tři roky vaší dosavadní praxe a ten ukazuje na to, že se nějak mění témata toho, čím se děti zabývají. V čem ten posun prosím sledujete, jak byste to dokázala vyjádřit?

Hana Kuzníková:

No, když jsem na tu školu přišla tam, kde učím teď, tak děti samozřejmě provokujou. Jsou to puberťáci a učím na druhém stupni. Takže vzdorují a svůj vzdor tehdy vyjadřovaly kreslením hákových křížů. Nebo když jsme tvořili fyzicky, tak používaly Stalina. Tenhle typ extremistických postojů je bavilo zaujímat, protože tím provokovaly. A za ty tři roky se to posunulo k nenávisti vůči LGBT. To se zase projevuje tak, že v počítačové učebně, kde učím, jsou dost často na pozadí duhové vlajky v plamenech přeškrtnuté a podobně. A tohle je ten posun, který mně přijde důležitý ho vidět, protože hákový kříž přece jenom nikomu neublíží. Je to samozřejmě zakázaný projev, nenávistný projev, ale nezdá se mi tak silně namířený osobně vůči někomu jako nenávist vůči LGBT, protože děti s homosexuální orientací určitě na té škole jsou a tam vlastně je ten posun, kdy už je to osobní a už se to někoho velmi dotýká.

Bohumil Kartous:

Myslíte to tak, že symbol hákového kříže ukazuje na sice velmi nebezpečnou ideologii, ale ideologii můžeme říct historickou nebo spjatou s určitou historií. Zatímco útočení na komunitu LGBT je velmi současné a může se dotýkat spolužáků.

Hana Kuzníková:

Přesně tak. V době, kdy oni jsou zranitelní, když sami sexualitu hledají, objevují zrovna o sobě to, že jejich sexualita je jiná, takže tam potom si myslím, že to pro ty děti může být o to náročnější, když čelí takovéhle nenávisti.

Bohumil Kartous:


Prosím vás, a čím si tohle vysvětlujete? Co je podle vás příčinou tady té proměny toho posunu? V té řekněme neuvědomované potřebě v provokovat prostřednictvím tady těch radikálních symbolů a postojů?

Hana Kuzníková:

To nevím. Když jsem o tom přemýšlela, tak mě napadlo, že je to možná tím, že je to hodně aktuální, teď to, co se děje v Polsku. Problematika LGBT je poměrně žhavým tématem i kolem české katolické církve. Některé kostely vůči tomu mají nenávistný postoj, takže tam se to taky může rozdmýchávat. Nevím, nevím těch pramenů může být víc a možná je to fakt jenom tím nastavením, že teď je to hodně aktuální.

Bohumil Kartous:

Já se omlouvám, ale já se znovu vracím k vlivu internetu a toho, jak nastavuje agendu společenského diskurzu.

Hana Kuzníková:

Samozřejmě to, co říkáte, dává smysl, ale nedokážu odpovědět na tu otázku, odkud se to bere. Zrcadlí se to. Ne všechny děti to takhle mají. Ale na druhou stranu je tam prostě propojení. Čím agresivnější to dítě je, tím více se projevuje agresivně i v téhle oblasti. Tím více je netolerantní vůči odlišnostem.

Bohumil Kartous:

A když se zeptám konkrétně, projevuje se to těmi tapetami, nebo to přechází do fyzického kontaktu mezi dětmi, kdy užívají homofobních nadávek nebo nějakým jiným způsobem projevují tu agresivitu jeden vůči druhému nebo jedna vůči druhé .a do toho zakomponovávaji tady tenhle prvek?

Hana Kuzníková:

Já nedokážu říct, jestli to probíhá, nebo neprobíhá na naší škole. Doufám pevně, že ne, že se nám daří s tím úspěšně pracovat. Na naší škole běží preventivní programy zaměřené na tahle témata. Takže my to s kolegy sledujeme. Víme, že je potřeba s tím pracovat, je potřeba to oslovovat. Že by to bylo tak, že by si navzájem nadávali do gayů, do leseb, tak to ne. Spíš je to používáno v takovém lehce sarkastickém tónu, nebo je to zesměšňováno.

Bohumil Kartous:

Máte s tím úspěch? Daří se vám třeba i s těmi dětmi, které projevují podobné sklony, aktivně pracovat?

Hana Kuzníková:

Ty programy vím, že jsou v plánu, ale je pravda, že tím, jak se o tom s kolegy bavíme, že si toho víc všímáme, už jenom tady tohle pomáhá. Tím, že já třeba sama dám najevo ten postoj, že je to v pořádku. Nebo že vyjádřím sympatie vůči této menšině už jenom to, že řeknu, že tady tahle tapeta sem nepatří a změníte ji, tak už tohle jsou ty malinkaté změny. Ta každodenní práce, která má na tohle potom ten největší vliv v konečném důsledku.

Bohumil Kartous:

To jste mimochodem ještě narazila na jednu věc a to by mě taky zajímalo. Když se o tom bavíte s kolegyněmi a kolegy z pedagogického sboru, tak tam existuje nějaká shoda na tom, že je to problém, který je třeba řešit, nebo jste narazila i na to, že prostě někdo to za problém nepovažuje?

Hana Kuzníková:

Ano, určitě se najdou kolegové, kteří to nevnímají jako problém. Ale myslím si, že jsou v menšině a ta existence těch preventivních programů,to, že je školní metodik prevence zařadil, to vnímám jako důkaz toho, že tam existuje shoda a že to vnímáme, že to monitorujene.

Bohumil Kartous:

Děkuji za zajímavý vhled do postojů nastupující generace v současnosti pobývající na základních školác. To byla Hana Kuzníková, učitelka základní školy, které tímto děkuji a budu se těšit někdy příště.

Hana Kuzníková:

Taky děkuju.

Bohumil Kartous:

u Rozhovoru Britských listů samozřejmě i s vámi, vážení diváci, na shledanou.



 

-1
Vytisknout
5668

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2022