Šance na přežití

3. 12. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 38 minut

Jedním z mnoha nádherných a slovy těžko popsatelných lidských pocitů je i ten, když dokážeme vylézt na vysokou horu či vystoupat na nejvyšší kopec v našem blízkém okolí. Za všechnu tuto námahu, kterou při těchto cestách na jejich zdolání vynaložíme, jsme pokaždé odměněni radostí, že jsme to dokázali, ale i tím nejnádhernějším výhledem a rozhledem nejen na blankytně modré nebe prozářené sluncem, ale též i rozhledem do širokého okolí na krajinu plnou lesů, hor, luk a strání, které jsou, jak modrou nití protkané řekami, jezery, rybníky, tůněmi, mokřady. A právě zde při tomto bedlivém sledování vší té krásy kolem, která nás obklopuje, si ji teprve začneme vážit a uvědomovat si, jak velmi důležité je takovéto pozorování krajiny pro naše přežití, protože někde je vody dost, jinde minimum nebo také žádná. Proto jsem velmi ráda, že vám dnes mohu představit českého aktivistu, ochránce a pozorovatele krajiny a přírody, ekologa, vodaře, horolezce a předsedu spolku Živá voda, Jiřího Malíka.

Pane Malíku, hlavním cílem vašeho spolku je navrácení vody do krajiny zejména pomocí revitalizace toků a niv. Kolik času a úsilí jste již nad tímto cílem s vaším spolkem strávili?

 


Původně jsme chtěli naivně revitalizovat nahodile jen toky či tůně, pár odstavených ramen Labe. To bylo na počátku, kdy jsme spolek v roce 2005 založili. I když nás bylo málo, i tak jsme za ta léta strávili na pokusech zadržet vodu tisíce hodin ročně většinou zdarma. K dnešku to budou desítky tisíc hodin stovek lidí, kteří jsou buď ve spolku nebo s námi spolupracují. Práce na vodě a krajině je a musí být kolektivní dílo.


A od té doby došlo k nějakým výrazným nebo zásadním zlepšením situace?


Od počátků jsme se opravdu posunuli až neuvěřitelně. Dnes se snažíme o komplexní přístup ke krajině nejen bodově, či liniích, ale v celých plochách povodí - postupně na celém území státu. A chceme vyřešit i Unii. A to je obrovský posun. Poslední roky se tým rozrostl na dvě desítky lidí ve vedení, 140 spolupracovníků po celé ČR. Proto jsme dosáhli, díky skvělému týmu, velkých úspěchů. Počty hodin dnes jdou do tisíců za měsíc.


Co vás osobně vlastně nasměrovalo k ochraně přírody, že jste ji zasvětil svůj soukromý i profesní život?


To byl dost složitý proces. Prvním vlivem již v dětství byly pohádky Ondřeje Sekory o Vodě a větru, jak krajina k suchu přišla, když velkostatkář stromy vykácel a pionýři stromy vysázeli a vrátili vodu do krajiny a zkrotili výsadbami vítr. Nebo kniha Rybaříci na modré zátoce, Kocour Tar. Pomohli mi probudit lásku k přírodě, ale já jsem měl rád trávu a stromy od mala – dokonce jsem ve stromech trávil celé dny. Další byť těžký posun byl rozvod rodičů, kdy jsme se z přírodně nedobré roviny odstěhovali do kopcovité a skalnaté divočiny Zdoňova u Adršpašských skal. Zde jsem začal v 9 letech lézt s kluky dokonce bez lana a zamiloval jsem se navždy celým srdcem do zdejších skal a krajiny a nechápal jsem, jak jsem tak dlouho mohl žít v rovině. Své vykonal výrok vysokoškolské přijímací komise na geodézii v Praze ještě za totality, kde položili otázku, co já jako horolezec bych viděl na sever od Čomolungmy. Očekávali, že pohovořím o socialistické Číně. Já řekl: Tibet, což byl konec přijímacího řízení a dvouletý horor na vojně. A za totality kauza pančování mléka kontaminovaného PCB, na které jsem upozornil a málem mně to stálo vězení a výhrůžky, že dcery studovat nepůjdou, ale přišlo mi důležitější chránit dcery a další obyvatele našeho domova před chemií v mléce, než přemýšlet, co se mi za to mně nebo rodině stane. To mne pak přivedlo do podzemního hnutí Ekona Náchoda (které krom ekologie bylo hlavním strůjcem revoluce v našem okrese), kam mne pozval tehdejší šéf ilegální buňky Vlastík Šubrt, kdy jsem pro ně byl regionálním hrdinou odporu vůči komunistickému jhu, které se uplatňovalo i brutálním vztahem nejen k lidem, ale i přírodě a životnímu prostředí. Dalším klíčem pro mou kariéru ekologa byl vstup do úžasné komunity Hnutí Duha, kde jsem se na pokyn Jakuba Patočky stal hned prvním dnem vedoucím národní kampaně na záchranu ozonosféry a stal se tak i aktivistou. To vedlo k veleúspěšné kampani, kde jsme jednak napsali zákon, který dodnes platí, ale podařilo se nám stopnout freonovou sekci Spolchemie Ústí nad Labem, s miliardovým obratem. To jsem byl již plně vybaven a odhodlán k tomu bojovat za zdraví lidí a přírody po celý život, dokud budu mít sílu. Konečně poslední krok byl můj vstup na Správu CHKO Broumovsko, kam mne vzal Jarda Rohulán, jeden ze zakladatelů, kam jsem otravně docházel a hlásil jim nepovolené skládky, se kterými tehdy nemohli nic dělat. A tak mne vzali jako odpadáře a dostudoval jsem tehdy jediný možný obor – Tvorbu a ochranu ŽP na Státním energetickém institutu v Praze. Přitom má původní vize byla, že jako vášnivý horolezec se budu izolovat od světa v krásné přírodě a veřejně se angažovat nebudu. Svět to však chtěl jinak a tak jsem se z geodeta s nástavbou na SPŠS v Opavě stal nejdříve amatérským ekologem, aktivistou a pak profi ochráncem přírody. To sebou neslo i mnoho opovržení, ústrků, výhrůžek. Lidé se dívali i na moji rodinu skrz prsty, děti, naočkované z domova, někdy i dávaly mým dcerám ve škole urážlivě vědět, co si o mně a rodině myslí.


Ale přesto všechno jste to nevzdal, což svědčí o tom, že jste silná osobnost…


Doufám. Za mnohé vděčím tomu, že jsem začal dělat vrcholově skalní lezení, převážně na pískovci. Oproti jiným druhům lezení, jsou i pískovce v Broumovské oblasti často velmi málo jištěné. Hrozí dlouhé pády, na mnoha cestách i smrt. Dělal jsem s kamarády i extrémně těžké prvovýstupy, takže člověk pak je opravdu psychicky i fyzicky odolný. Těžím z toho celý život. Naučilo mně to hodně o tom, že limity jsou často jen v hlavě. A člověk byl pořád odřený, prsty prolezené do krve, svalová únava často celého těla, psychická byla taky často extrémní. Proti tomu běžný život, když nejde o život, je selanka. Taky jsem jezdil na lyžích i 70 tky, za celý život jsem objel planetu několikrát na kole. V mládí jsem jezdil třeba na kole i z Opavy za mou budoucí manželkou 240 km na víkend. Abych šetřil čas, jezdil jsem přes noc. V sobotu ráno, jsem přijel k ní domů po 10 hodinách jízdy a jeli jsem lézt. V neděli navečer jsem sedl na kolo a jel zpět na Moravu dalších 240 km rovnou do školy. Celý den jsem pak v lavici dělal, že přemítám s hlavou v dlaních.


A přemítal jste velmi dobře, neboť jste přišel na to, jak napravit krajinu jako celek...


Protože krajina je holistický systém, kdy všechno je více nebo méně provázáno, jehož komplexitu nyní potřebujeme nejvíc pro adaptaci na klima. Čím více tento komplexní systém narušujeme, tím rychleji se začíná rozpadat na málo funkční fragmenty. Krajina bude zase fungovat lépe jedině tehdy, když ji jako celek budeme vnímat a jako celek napravovat. Krajina je hlavně plocha a prostor – ne bod, ne jen linie. Ale hlavně – pokud chceme zadržet vodu, omezit sucha a povodně, chladit krajinu, zmírnit klimatickou změnu - musíme řešit krajinu jako plochu a svah, protože jen v ploše a zdrsnění svahu najdeme maximum vody zpomalením jejího odtoku, když jsme střechou Evropy. Základní důvody nápravy krajiny jsou dva: první je morální a etická povinnost chránit život a přírodu. Druhý je ochrana života společnosti.


Ano. Tyto dva důvody jsou nadmíru důležité, ale ve společnosti je stále ještě velká spousta těch, kteří i přes všechna tato tvrzení dávají přednost konzumnímu způsobu života a nedají na něj dopustit. Co s tím?


Je nezbytné konzumní styl založený na přílišné spotřebě hmotných požitků co nejrychleji, nejlépe dobrovolně, ukončit, protože zabíjí sám sebe. Dobrovolná skromnost není nesmysl, ale hluboký etický a morální imperativ, akt ohleduplnosti k chudým lidem i přírodě a prakticky jediná cesta do budoucnosti s tak početnou rodinou Matky Země. Další generaci „ponáspotopičů“ už planeta neunese, nebo spíše nás setřese.


Jste nejen autorem Modelů Zdoňov a Křinice a spoluautorem dnes již obecně uznávaného Modelu Živá krajina, ale také i zakladatelem a vedoucím úspěšné národní kampaně proti těžbě břidlicových plynů pod názvem Stop HF (proti hydraulickému štěpení břidlic (fracking, frakování)). Setkal jste se při této kampani i s nějakými překážkami, proti nimž jste musel bojovat?


Asi trochu žertujete? Bylo to nejtěžší období mého života. Předně opět, na počátku, jsem byl sice sám, ale rychle si mne lidé našli a já je. Sestavil jsme skvělý tým pod mým vedením – krizový štáb, protože jsme byli ve válce o vodu pro 1,5 milionů lidí v ČR. Bylo to pět let naprosto vyčerpávajícího boje. Nebýt vrcholový sportovec, asi bych to nevydržel. Pamatuji, že jsem jedno období dělal jen na kampani každý den asi 1,5 roku bez jediného dne volna, často 16 až 18 hodin denně, a tak jsem už neměl peníze a v zimě jsem chodil po známých, abych se najedl, protože jsem neměl na jídlo. Ale řekl jsem si, že raději umřu, než aby frackisté vyhráli. Pak se na mně usmálo štěstí a já dostal v Broumově zakázku zbourat 70 m vysoký tovární komín. Kampaň jsem o přestávkách na jídlo při bourání řídil z vrcholu komínu. Špinavý jako kominík jsem volal do sněmovny poslancům. Ti by se divili, kdyby viděli, jak vypadám, a že jsem 70 m nad zemí na rozpadajícím se zdivu komína v havarijním stavu. Překážky byly všude: uplacený ministr, zmanipulovaná Česká geologická služba, najatá PR agentura šířící dezinformace o bezpečnosti metody, Ministerstvo průmyslu a obchodu, kdy náměstci účinně bránili přijetí celkem 4 verzí zákona, které jsme napsali, najatí čeští lobbisté a geologové, kteří podporovali anexi Česka, fake weby, stovky vylhaných článků, hloupí či neinformovaní redaktoři. Zásadní skutečností bylo, že ve své profesi selhalo i vedení většiny médií, kdy šířili lži korporací. Neskutečná dřina byla, že jsme zdarma 3 roky radili cca 190 obcím a městům, jak to zastavit, které byly členy nebo sympatizovaly s naší národní koalicí proti frakování (zastupovali jsme přímo cca 300 tisíc občanů z 1,5 mil ohrožených).

Ani jedna obec necouvla, to byl ohromný úspěch i všech jejich zastupitelů, museli jsme přežít 3 ministry a MŽP nakonec všechna 4 ohromná území k průzkumu nepovolila. Byla to jedna z historicky největších a nejúspěšnějších kampaní v ČR, ale byla vykoupena potem, krví a slzami, zasáhla a ohrozila i naše rodinné životy. Museli jsme investovat z rodinných rozpočtů několik milionů Kč, abychom zvítězili. A touto cestou bych chtěl poděkovat všem, kteří nám pomohli.

Naše kampaň neměla jen národní ale i mezinárodní vliv – v Berouně jsme uspořádali mezinárodní konferenci proti frakování, radili jsme nevládkám, jak proti frackistům postupovat v Polsku, Rakousku, na Slovensku, v Německu, ve Francii na Ukrajině. Lobovali jsme dokonce všechny české a slovenské europoslance v Bruselu…

Otevřelo nám to oči, jak některé korporace, pokud jsou zneužity, mají obrovskou sílu, ale jak se dají i porazit.


Jak získáváte podkladová data k tvorbě vašich modelů, studií proveditelnosti adaptace ČR na klimatickou změnu?

Jak se dá, ale co nejefektivněji, nejlevněji, nejrychleji a nejjednodušeji. Pracujeme jak ze státními vrstvami wms serverů, tak z archivy podniků Povodí, tak se státními archivy, archivy zemědělských družstev a pak nemalou část dat získáváme z archivních, zčásti volně dostupných map a historických leteckých snímků. Zčásti využíváme i archeologické metody pomocí dálkového průzkumu Země. A v současné době se snažíme tyto procesy urychlit pomocí umělé inteligence.


Takže při dálkovém průzkumu země používáte i drony?


Ve vyhodnocení řady leteckých snímků, kde zkoumáme zejména výskyt melioračních systémů a to pomocí přírůstkových nebo vyprahlostních příznaků, občas již používáme průzkum dronem (jak v normálním foto režimu, tak s infrakamerou). Tento průzkum pak ověřujeme, jak fyzicky v terénu tak pomocí archivních projektových dokumentací melio systémů.


Je možno provést studium a mapování terénu v jedné osobě?


Ano, ale je to opravdu náročné, nejen na znalosti, ale i čas. Proto doporučujeme našim námi vyškoleným lokálním koordinátorům, ať si založí pro mapování a navrhování lepší krajiny dle našeho know-how Modelu Živá krajina týmy s nejrůznějšími specialisty a co největší dělbou práce. A samozřejmě jsme rádi, když můžeme vyškolit pro náš model i experty z oboru – máme již v našich řadách několik vodařských projektantů, krajinných i zahradních architektů.

Vaše brožura pro Model Zdoňov, kterou jste vydali před pár roky a nyní nově pro Model Křinice. Je určena všem zájemcům nebo jen odborné veřejnosti?


Brožura vychází z našich studií proveditelnosti zádrže vody a protipovodňových opatření (adaptace krajiny) pro jmenované obce. Brožura je právě primárně určena laické veřejnosti, vlastníkům. Dokonce zajišťujeme její předání zdarma rodinám v místě zpracování studie až do domu. Za tisk a pomoc vděčíme Maiwaldově akademii při broumovském klášteře a panu Janu Školníkovi, který náš projekt podporuje a samozřejmě i vedení zmíněných obcí.


Dříve se počasí střídalo krásně podle období jaro, léto podzim, zima, což se bohužel v posledních letech zcela vytrácí, takže většinou máme zimu nebo léto. Když se podaří zrealizovat celou ČR podle vašeho know-how Modelu Živá krajina, myslíte, že se počasí zase umoudří a vrátí se do svého přirozeného koloběhu, tak jako tomu bylo za našich dětských let?


Bohužel, to se podařit nemůže, protože ČR je příliš malý stát a navíc se to odvíjí nejen od adaptace krajiny, ale hlavně od světového omezení vypouštění lidského podílu skleníkových plynů. Adaptace zmenší dopady klimatické změny, ale i tak klimatické extrémy porostou. Budou a už jsou čím dál větší přívalové srážky, větší povodně, vyšší teploty, růst odparu z krajiny, pokles vodnosti toků a růst energie větru. Jakkoli při tom doufáme, že realizace nové krajiny konturované novými mezními pásy po vrstevnicích a větrolamy, s obnovou mokřadů, tůní, rybníků atd. nejen omezí větrnou a vodní erozi, ale umožní zčásti návrat malého oběhu vody.


Jaké jsou podle vás ty nejnebezpečnější dopady klimatických změn pro člověka, pro přírodu prostě pro život na naší domovské planetě?

Bezesporu jde o ničení biodiverzity a rychlost klima změny. Život se nestačí přizpůsobovat čím dál horším podmínkám, které klimatická změna nese právě vlivem rychlosti změn. Obecně bude docházet k nárůstu vysušování kontinentů vyšším odparem. Velká území se stanou (a již to začíná) neobyvatelnými vlivem přemíry vody nebo jejího nedostatku. Tím prvním míním stoupání hladiny moří - po roztání ledovců stoupne hladina moří o neuvěřitelných 60 m, což postupně vyžene cca 3 miliardy lidí (a tisíce druhů rostlin a živočichů zhynou) z domovů. Druhý efekt je vysušování kontinentů rostoucí teplotou, a tím rostoucím odparem. Řeky přestanou téct na dlouhá období, střed Evropy se nejdřív stane vyschlou subtropickou oblastí a pokud teplota poroste, ČR se stane neobyvatelnou, polopouštní až pouštní oblastí. Efekt vysychání kontinentů vyžene po celém světě ze zaplavovaných oblastí postupně miliardy klimatických uprchlíků, pokud ale budou vůbec schopny odejít. Zcela mimo kontrolu je málo známý vliv tání kryosféry, a sice tvorba metanu (oxidů dusíku), jak ze dna chladných moří, kde dosud metan klidně spal v chladných vodách v hydrátech metanu, tak táním permafrostu, plus nový CO2 z oživení dříve zmrzlé tundry.


V jakém časovém horizontu tuto přeměnu ČR na polopouštní až pouštní oblast vidíte?


Jedna renomovaná meteoroložka na ČT hovoří dokonce již o horizontu 30 let, kdy mohou dorazit subtropické teploty. Jinak jižní Morava se polopouští již stává nyní s teplotami Itálie a tím s možností pěstovat olivovníky. Jihozápadně od Prahy se rovněž oteplením objevil nový zemědělský typ – vinařská oblast.


A kromě toho se celé Česko v poslední době dostává do srážkového stínu Alp. Co si pod tímto tvrzením má laik představit?


Jelikož se vlivem klima změny změnil chod jet streamů, a tím i ustálený chod tlakových atmosférických polí, narušilo to i (za posledních pouhých 10 let i převažující směr větru v ČR (tisíce let to byl směr ze severozápadu). Nyní vane vítr často od severu, od jihu. A pokud vane od jihozápadu, kdy k nám může donést vláhu až z moře, tak se to nepovede, protože mu pak v cestě stojí Alpy, kde většina srážek může spadnout a už se k nám nedostane. To je nový srážkový stín pro střed Evropy. Projevuje se to i tak, že nejen klima změnou budou větší dešťové kapky a tím rychlejší a mohutnější povodně, ale i větší kroupy, které nám budou drancovat úrodu, nebo úroda ani nebude, protože přijdeme mrazem či většími kroupami o květy. Dokonce je již jednou studií statisticky prokázáno, že už jsme v pásu větších krup vlivem zdvihu oblačnosti pásem Alp spolu – s jižním Polskem západním Slovenskem a Dolním Rakouskem.


A to je už asi nevratná situace – nebo by se dala ještě nějak zbrzdit?


Současným přístupem státu k zemědělství a lesnictví to je nevratné. Klíč k řešení leží v lesích a zemědělské půdě celého státu. Právě před chvílí jsem měl možnost komentovat tuto skutečnost na jednání ke Společné unijní zemědělské politice 23+, které uspořádalo MZe. MZe klimatické ohrožení prakticky nevnímá nebo jen velmi málo. Ohrožení našeho státu klimatickou změnou, zejména ohledně lesnictví a zemědělství, zaniká ve složitosti lesnické a zemědělské praxe, bojem o finance z Unie či od státu. To nejdůležitější – nápravu struktury lesů, půdy a krajiny stát a ani nikdo jiný neřeší nebo jen nahodile, nesystémově a okrajově. Nutno podotknout, že pokud se nedále bude lidskými emisemi planeta oteplovat, ani adaptace krajinou, jakkoli dobrá, nepostačí. A proto je nutné nejen provést chlazení planety snížením vypouštění skleníkových plynů člověkem podle mezinárodních dohod (mitigace), ale zároveň i adaptaci krajinou.

V jednom ze svých mnoha rozhovorů jste se zmínil, že přehrady nám proti suchu nepomůžou. Když se vám podaří zrealizovat návrat vody do krajiny – za jak dlouho se to v přírodě projeví?


Ohledně přehrad to je pravda. V podmínkách klimatické změny mohou právě vysycháním toků (přicházíme vyšším odparem v průměru o neuvěřitelných 40% vody, které dříve byly v řekách a to je jen začátek) přehrady být bez vody, a to i vlivem dalšího efektu – vyššího odparu z hladiny. To ohrožuje zásoby pitné vody pro 50 % našich spoluobčanů, kteří dostávají vodu z přehrad. Proto se musíme přeorientovat na odběry zásob vody z podzemí, kde lze odpar prakticky zanedbat a naprosto změnit distribuci pitné vody. A ano, přehrady jsou jen bodová zádrž vody, což nemůže řešit sucho. A naopak – pokud nenapravíme celoplošně krajinu, přehrady budou vysychat zcela jistě a moc. Vidíme to například v Jihoafrické republice, v USA. Přehrady, stejně jako prohlubování vrtů či propojování vodovodních soustav není boj s příčinami sucha, ale chabý, zbytečně drahý a bohužel předem prohraný pokus o odstranění jeho následků. Pokud se bude dařit realizace po povodích, voda se začne zadržovat již první rok. A plná retence (s výjimkou obnovy lesů) může nastat do 5 let. Nicméně proces nápravy jednoho povodí o rozloze 10 km2, může trvat jednotky let. Vše bude záviset na tom, zda stát vytvoří dobrou finanční politiku pro vlastníky, zemědělce a lesníky, aby je motivovala k souhlasu s tvorbou tůní, mezí, mokřadů, větrolamů, přechodu na agrolesy, který se jeví nejen jako nejlepší chlazení krajiny, ale i lepší produkční varianta, než konvenční průmyslové zemědělství, které se v současné době kvůli klimatické změně právě započalo hroutit.


Proč se tedy tyto předem prohrané a zbytečně drahé pokusy realizují, cožpak to ti odpovědní nevidí nebo si s touto problematikou neví vůbec rady – a tak činí i to, co nemá smysl?


Bohužel to není tak jednoduché, jak to vypadá. Ano, z části se jedná o malou kompetenci vedení státu. Vždyť ministři jsou často laiky, kteří řídí obor, kterému vůbec nerozumí. Pak jsou zde politické tlaky motivované často lobbisty či kmotry, kteří si kupují chyby v zákonech, na nichž se dá vydělat. Dále tu jsou účelové hospodářské lobby, které mají penězovody napojené na stát a rádi dělají drahé plány či stavby. Vůbec jim nevadí, že třeba kanál Dunaj Odra Labe nebude nikdy stavěn, hlavně když mohou za stovky milionů dělat studie, plány, strategie, různá hodnocení, která dokládají, že realizace toho nesmyslu je výhodná. Pak je tu malá odvaha (či erudice) státních úředníků požadovat systémová řešení a dodržovat zákony, protože by se jim mohlo stát, že je vyhodí z práce. A pak tu je chaos v politice i komorách parlamentu, kdy jednotlivé politické frakce prosazují často jednu hloupost za druhou. A konečně, i kdyby byly vládní strategie dobré, jakože nejsou, není prakticky žádná síla je proti hospodářským lobby, které jednotlivá ministerstva často řídí, prosadit.


Takže je to takový věčný boj s větrnými mlýny...


Ale teď od přehrad ještě ke kůrovci, o němž se často říká, že je to doktor lesa, protože většinou odstraňuje ty nejslabší stromy. Ale jaké stromy jsou pro lesy nejlepší, aby je kůrovec v takovém ohromném množství nenapadal?


To se nejen o kůrovci říká, ale je to pravda, jakkoli se jedná o nadsázku. Stejně tak příroda nemá škůdce. Příroda řeší rovnováhu. Jedno vzniká, druhé jiným zaniká. Zásadní je koloběh, dostatečná rozmanitost a spolupráce. Dokonce z tohoto pohledu je predace také spolupráce, dokonce i mezi kořistí a „obětí“ – predovaná kořist se pak nepřemnoží a má tím, že je lovena a tak regulována, dostatek potravy který by neměla, kdyby se přemnožila. Především nutno říci, že pokud je škůdce, tak je jen jeden a to průmyslovou revolucí člověk. V případě lesa byla primární chyba začít sázet monokulturní, zejména smrkové lesy. Tím byla vymknuta z kloubů rovnováha, která se ustanovuje desítky tisíc let. Lesy tak byly oslabeny snížením druhové rozmanitosti a bylo jen otázkou času, kdy se nepřirozený ekosystém navrátí k původní rovnováze – procesu nyní říkáme kůrovcová kalamita. Ve skutečnosti jde o selhání našeho myšlení. Kůrovec v tom je pochopitelně nevinně, není ani doktor, pouze činí svou práci - odstraňuje slabé stromy (aby mohly nastoupit silnější – což on pochopitelně neví). A jelikož je smrková monokultura nyní oslabena nejen ze své podstaty, ale i zvyšováním teploty, odparu a sucha, jako celek, je odstraňována přírodou také jako celek. Jaké nejlepší stromy do lesa, je otázkou za milion – protože musíme sázet to, co vydrží i za desítky let růst teplot, ale pokud nevíme, jaké budou, je to sázka do loterie. Jistě to bude smíšený les, patrovitý (ne jednověký, jak smrkové monokultury byly). Ale nevíme, jak rychle se bude oteplovat. Stromy prostě nestíhají rychlost posunu nulové izotermy (či průměrné teploty pro ně výhodné), která utíká směrem nahoru a na sever, nemají nožičky. Pokud se bude oteplovat tempem jako dosud, očekávám, že za 30 až 50 let u nás budou moci vegetovat už jen vyloženě teplomilné a suchomilné stromy - akácie nebo eukalypty, palmy? Z toho mne opravdu jímá čirá hrůza, protože tu změnu většina nám blízkých či milých druhů rostlin i živočichů prostě nedá.


Tak to je tedy smutná předpověď, ale nejsmutnější na ní je to, že k tomuto všemu nemuselo nikdy dojít, kdyby mezi námi nebyli tak nenasytní a za megalomanskými zisky a mocí se honící jedinci, kteří za jakoukoliv cenu zisku zničí vše kvalitní. Jste téhož názoru?


Nevím, zda zde narážíte na oligarchy nebo všeobecnou konzumní lačnost bohatého severu, touhu po moci či po penězích. Oboje je ten nejsilnější efekt destrukce planety, který se navzájem podporuje. Překvapivě chudá většina lidí na planetě ničí přírodu a životní prostředí mnohem méně, než my na bohatém severu. A naše potřeba zdrojů je tak obrovská, že drancujeme chudým jejich životní prostředí, abychom mohli nadále plýtvat. Bohatý sever plýtvá tak, že kdyby tak začal činit i chudý jih, potřebujeme několik planet. To nelze udržet. Sever musí zchudnout a přestat plýtvat a jih musí aspoň trochu zbohatnout, aby nemusel bojovat o přežití, kdy pak taky na přírodu nehledí. Potřebujeme novou ekonomiku, která bude respektovat limity prostředí, bude motivovat ke snížení ekologické stopy lidstva na trvale udržitelnou úroveň. Sever musí uplatnit filozofii hospodářského nerůstu, hrubý národní rozvoj vysypat na smetiště dějin, a jih nikdy nesmí zkopírovat náš drancující model, jakkoli to bude těžké, protože zejména Čína už na tom dávno bezohledně pracuje.


Ale ještě zpět k té krajině, o níž se ve spojení s obnovou často hovoří o takzvaném nitrátovém stresu. O co jde?


Nitrátový stres je dosud málo známy efekt, kdy vlivem přemíry dusíku v prostředí (průmysl, doprava, přehnojování zemědělské půdy průmyslovým dusíkem) se tento dostává vzduchem i do lesní půdy. Pokud není sucho, rostlinám to příliš nevadí. Ale jakmile sucho udeří, omezí se tím příjem nitrátů do kořenů i rostliny, zřejmě i tím, že je omezena symbiotická spolupráce kořenových hub a bakterií (nitrátový stres), které začnou bojovat o život a ukončí dotaci živin a zejména vody nejen do kořenu ale i do nadzemních částí rostliny. Tím se rostlina oslabí, v případě stromů pak jsou oslabené stromy napadnuty škůdci – a nejde jen o smrky a o kůrovce ale i další druhy stromů a jejich „škůdců“. Masivní možnost úderu kůrovce je tak zřejmě součtem mnoha faktorů, nejen pouze sucha.


A asi se tomu přehnojování zemědělské půdy průmyslovým dusíkem nedá nijak zabránit – nebo ano?


Jistěže tomu lze zabránit. Přestat ho zcela používat nebo jen opravdu nezbytná množství. A nahradit průmyslový přírodními zdroji, než tomu bylo před vynálezem průmyslových hnojiv, které mimo jiné budou docházet (jako fosfor) a budou čím dál dražší. Je nutné se navrátit k cirkulárnímu hospodaření i v zemědělství. Dovážet suroviny přes půl planety není dále možné akceptovat, i kvůli obrovské ekologické stopě těžby, výroby, dovozu.


V Izraeli je voda strategickou surovinou číslo jedna. Proč tomu, tak není i u nás?


Nevím jistě. Pouze se mohu domnívat, že to je dáno naprosto jinou geografickou a hydrologickou situací obou zemí. Střední východ má problémy s vodou vepsány do historie – první moderní válka o vodu byla vedena dokonce právě v Izraeli, kdy stáhli vodu vodovodem na své území bez souhlasu sousedů. U nás jsme měli ještě pár dekád zpět spíše přebytek vody, poslední století jsme se dokonce věnovali vysušování krajiny narovnáváním a zahlubováním toků, vysušováním mokřadů, zasypáváním rybníků a vysušováním lesní (právě i pro pěstování smrku) i zemědělské půdy (trubními systémy pod zemí – meliorace – je odvodněno min. 1, 2 mil ha, což je 25 % zemědělské půdy). Stačila dekáda, kdy jet streamy od roku 2009 začaly vysušovat Evropu, a voda už strategickou surovinou je. Mohou o tom podat správu nejen lodní firmy, zemědělci, průmysl ale i desítky obcí, které dovážely v minulých letech vodu do jejich vodojemů cisternami.


A jak je to s vodním ekosystémem. Je narušen v celé české krajině nebo jenom v lokálních oblastech?


Hydrologický systém je narušen v celé české krajině. Výjimkou jsou většinou jen pramenné toky v lesích nebo málo přístupné horské toky. A ano, místo od místa je uměle upraveno 28 % všech toků v ČR (!), což činí neuvěřitelných 30 240 km z celkové délky toků 108 000 km.


Váš spolek také kromě ochrany přírody a navracení vody do krajiny spolupracuje i na ekologických programech s farmou Dubno Česká Skalice. Kolik z nich, se vám jich už podařilo uvést do života?


Na farmě Dubno máme sídlo a zázemí, kde jsme se v minulosti přidávali k jejich záslužné činnosti čistění místních lesů v přírodní rezervaci Dubno, či projektu Erasmus, v jehož rámci jsme například udržovali místní mokřady. V současné době jsme však tak zatížení agendou pro Model Živá krajina, že jim jen zpovzdálí tleskáme a většinu času tráví tým buď v terénu po celé ČR, nebo on line a prací s PC a mobily.


Myslíte si z vašeho osobního pohledu, že se situace v ochraně přírody obrací k lepšímu?


Zatraceně těžká otázka. Jde o to, jakou situaci máte na mysli. Mohu-li za těch skoro 35 let, co se v oboru pohybuji, soudit, tak u nás ano, ale jen co se týče informovanosti a povědomí veřejnosti o problematice ochrany přírody a nutnosti přírodu chránit. Na druhou stranu vám spousta lidí řekne, že má ráda přírodu nebo že je důležité ji chránit, ale jde často jen o jalové proklamace. Je faktem, že se po roce 1989 zlepšila i legislativa, ale narativ omezování státní správy či její oslabování je už zase na vzestupu, podobně jako za komunismu. Revolucí vydobytá legislativa, ruku v ruce s občanskými svobodami účastnit se ve správních řízeních je novými politiky a developery silně omezována - jen se užijí jiná slova.

Fyzický stav přírody se však všude nadále zhoršuje, i přes velké úsilí, aby tomu tak nebylo. Jen u nás za posledních pár let vymřely miliony dříve běžných ptáků jako třeba vrabec. Úbytek hmyzu je už katastrofický. I chudé země jsou na tom špatně, vlivem našeho celoplanetárního rabování zdrojů, které se už nedá přirovnat k ničemu jinému než biocidě, v některých oblastech dokonce ke genocidě (současný hladomor na jihu Madagaskaru, v Jemenu, Súdánu, Nigérii, zaplavování zemědělské půdy mořskou vodou v Bangladéši, kdy mizí celé vesnice, původní obyvatelé většiny tropických pralesů aj.).

Směřování většinové konzumní společnosti totiž míří mimo přírodu, k zániku, kdy pro konzum vytvořený systém požírá svůj ocas čím dál rychleji.

Bez rychlého celosvětového ocenění přírodních hodnot a mnoha dalších kroků rozbujelý konzum nepřežijeme, protože si tak řežeme pod sebou pověstnou větev, na které sedíme.

Zatím a proto je zájem společnosti i u nás o záchranu divočiny malý, popřípadě se prezentuje v rámci mělké „ekologie“ – třídíme odpady, na oko máme rádi přírodu, ale nebudeme se kvůli tomu omezovat. To je dramaticky málo.

Ohledně stavu přírody u nás se pár věcí napravilo – vrací se nám původní divoké druhy, jako sokol, bobr, vlk, ale je to slabá náplast. Příroda je na většině území našeho státu zničená, rozparcelovaná městy a komunikacemi na živořící, vymírající ostrovy, krajina vysychá, má málo zeleně, vymírá hmyz a ptactvo zemědělstvím a ztrátou biotopů. Kde má hmyz a ptáci být třeba na Hané nebo ve středních Čechách, když jediná zeleň v krajině je pole, pokud je vůbec zelené, a stromy nejsou na kilometry. Ptáci pak posedávají kolem železnice na keřích a stromcích, které teď dráhy likvidují. Zkáza lesů je dokonávána nesmyslnou mýtní těžbou, půdy jsou vyčerpané, bez živin s minimem půdního života, k čemuž vedlo již neudržitelné průmyslové zemědělství, které likviduje samo sebe, tedy půdu, bez které se neobejde. Řeky a potoky přestávají téct, jsou nadále otrávené, pitné vody v podzemí rovněž.

I globálně se stav přírody rychle zhoršuje, vymírají nám druhy před očima a divočina mizí čím dál rychleji. A to nejen na bohatém severu, ale i chudém jihu.

Vliv člověka na přírodu je už takový, že se dá přirovnat k velkým vymíráním způsobenými kosmickými či vulkanickými vlivy. Takže situace za historii života moderních lidí na planetě nebyla s přírodou nikdy horší. A taje kryosféra, což skokově urychlí oteplování uvolněním metanu z permafrostu a moří a to opět urychlí vymírání nejen živočichů a rostlin ale již i lidí a zvedne ohromné migrační vlny.

Odlesnění dosáhlo naprosto kritického bodu, jsou zničeny obrovské plochy, taktéž zastavěním a zemědělstvím. Oceány míří k vylovení a destrukci potravinového řetězce. Hroutí se systém korálových útesů, které byly obrovskou zásobárnou biodiverzity a chytačem a skladníkem uhlíku. To všechno končí nejen vlivem globální klimatické změny, ale i drancující činností korporací.

Čeká nás velmi těžké období a pokud se nespojíme všichni pro nápravu přírody, záchranu divočiny, obnovu krajiny a zejména omezení klimatické změny snížením vypouštění skleníkových plynů a nápravou zdevastovaných a vysušených kontinentů nemáme šanci jako lidstvo to přežít.

Nevím, zda je ještě nějaká naděje, ale přesto musíme zkusit odvrátit konec, a to jako celá společnost. Je to morální imperativ.

Jediná naděje je odklonit světové paradigma bohatých zemí od konzumu a zajistit důstojnou existenci lidí v chudém světě, aby nemuseli bojovat o přežití. To jsou totiž dva klíčové extrémy, které drancují planetu.

Svět, příroda, je naše tělo. Bez tohoto zdravého těla nemůžeme být ani žít.

Musíme začít psát nový příběh lidstva: láskou, koexistencí, spoluprací, soucitem, vědomím propojenosti všeho a všech. To je jediná možná a proto i dobrá cesta.


-1
Vytisknout
2570

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2021