Povinné očkování proti covidu-19 a lidská práva

30. 12. 2021

Někteří lidé se brání povinnému očkování z pragmatických důvodů, například proto, že by taková povinnost mohla snížit počet zaměstnanců ve zdravotnictví nebo jejich morálku.

Proti povinnému očkování se však často lidé staví i z principu. Například britský státní tajemník pro zdravotnictví a sociální péči Sajid Javid 10. prosince 2021 pro BBC uvedl, že povinné očkování považuje za "neetické". Mnozí další předpokládají, že povinné očkování porušuje lidská práva.

Domníváme se, že tento názor je mylný, přinejmenším z hlediska mezinárodního a srovnávacího ústavního práva. Náš názor vychází z rozsáhlé diskuse a analýzy, která se konala v rámci Lex-Atlasu: Covid-19 (LAC19), celosvětové sítě právníků, která vytváří a spravuje volně přístupný Oxfordský sborník národních právních reakcí na covid-19.

V říjnu 2021 přijalo 50 právníků v rámci této sítě zásady týkající se zákonnosti a ústavnosti povinného očkování. Dospěli jsme k závěru, že povinné očkování a právo v oblasti lidských práv jsou v zásadě slučitelné a že existuje přesvědčivý argument založený na právech pro povinnost státu zvážit přijetí povinného očkování, které je definováno jako jakýkoli "zákon, který stanoví povinné očkování nebo jakýkoli veřejný či soukromý požadavek očkování pro přístup k místu nebo službě, kterému se nelze vyhnout bez nepřiměřené zátěže". Tato definice uznává povinné požadavky přijaté veřejnými a soukromými subjekty, a co je zásadní, že požadavky, kterým se lze vyhnout prostřednictvím dostupného testování, nejsou povinné.

Dokonce i při nejlibertariánštějším chápání svobody se filozofové a právníci shodují, že omezení svobody může být ospravedlnitelné, pokud zabraňuje poškozování druhých. Evropská úmluva o lidských právech to uznává tím, že právo na tělesnou integritu podle článku 8 považuje za "kvalifikované právo", které lze omezit "v zájmu ochrany zdraví".

Pokud je cílem povinného očkovacího programu částečně nebo zcela omezit újmu druhých, nejde o paternalismus. Svoboda však není jedinou hodnotou relevantní pro lidská práva. Hospodářská a sociální práva na zdraví, práci a vzdělání jsou v mezinárodním právu uznávána od roku 1948 nejobsáhleji v Mezinárodním paktu OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech (ICESCR), mezinárodní smlouvě, kterou ratifikovalo 171 států, včetně všech evropských států. WHO ve svém Globálním akčním plánu pro očkování z roku 2013 posílila názor, že "očkování je a mělo by být uznáno jako základní součást lidského práva na zdraví a jako odpovědnost jednotlivce, komunity a vlády".

Ve více než stovce zemích již existuje určitá verze povinného očkování školních dětí proti řadě nemocí, včetně spalniček, příušnic, zarděnek, tetanu a dětské obrny.

V dubnu 2021 měly Chile, Německo, Izrael, Mexiko, Norsko, Srbsko, Španělsko a řada států v USA předpandemické zákony, které dávaly zákonnou pravomoc zavést povinné očkování zejména proti covidu-19. Pokud je nám známo, žádný významný ústavní nebo mezinárodní soud neshledal, že by politika povinného očkování porušovala nějaké obecné právo na svobodu. V dubnu 2021 velký senát Evropského soudu pro lidská práva shledal, že český zákon vyžadující povinné očkování dětí proti devíti nemocem neporušuje právo na tělesnou integritu podle článku 8, protože tento systém je přiměřeným prostředkem ochrany veřejného zdraví.

V několika dalších jurisdikcích dospěly soudy ke stejným nebo podobným závěrům, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Jacobson proti Massachusetts (1904), nedávné rozsudky z předpandemické doby, které potvrdily systémy povinného očkování ve Francii,Itálii a Chile a rozhodnutí specifická pro covid týkající se programů v New Yorku a Brazílii. Ve většině těchto rozhodnutí soudy shledaly, že programy naplňují právo na zdraví.

Systémy povinného očkování musí rovněž splňovat právní zásadu proporcionality. Jak je podrobně uvedeno v zásadách LAC19, musí mít systém legitimní cíl - např. snížení přenosu virů nebo ochranu zdravotnických služeb. Zvolené prostředky musí být s tímto cílem racionálně spojeny. V praxi bude přiměřenost splněna, pokud bude systém povinného očkování založen na rozumných doporučeních v oblasti veřejného zdraví. Program musí být rovněž nezbytný v tom smyslu, že neexistuje jiný, méně omezující prostředek k dosažení tohoto cíle. Zde se bude hodně diskutovat o účinnosti očkování a pravděpodobných společenských reakcích na povinné očkování.

Zásady veřejného práva doporučují soudní zdrženlivost v tak složité otázce, jako je epidemiologická nezbytnost celostátního očkovacího mandátu. A konečně, pokuty a tresty za nedodržení mandátu by měly být účinné, ale neměly by být příliš zatěžující. Čím přísnější jsou sankce, tím náchylnější je tato politika k právnímu závěru o nepřiměřenosti. Zásady LAC19 rovněž vyzývají ke konstruktivnímu přístupu vůči rozumnému váhání s očkováním. Politický filozof John Rawls rozlišoval mezi tím, co je racionální, a tím, co je rozumné.

Váhavost ohledně očkování může být rozumná (pochopitelná a hodná respektu) v očích některých skupin, které jsou vůči povinnému očkování nedůvěřivé - např. komunity, které byly vystaveny státem skrytému pronásledování, diskriminaci, marginalizaci nebo zanedbávání.                                                                                                                     

V takových případech by stát a další aktéři měli přijmout konstruktivní intervenci pro zapojení těchto skupin, jako je vzdělávání vedené komunitou nebo odložení doby zahájení očkování. Tupá oznámení o ukončení pracovního poměru sama o sobě nestačí. Konstruktivní angažovanost však nestačí k tomu, aby nabízela úplné výjimky. Měly by se zvážit výjimky ze zdravotních důvodů, nicméně výjimky z důvodu náboženského přesvědčení nebo svobody svědomí nejsou obecně vyžadovány zákonem o lidských právech. Přestože požadavky na povinné očkování musí být koncipovány velmi pečlivě, není důvod se domnívat, že jsou ze své podstaty neslučitelné s lidskými právy.

 

Celý text v originále ZDE