3. 1. 2022 / Boris Cvek
Myslím, že novoroční projev pana premiéra Fialy zůstal mentálně stále před volbami. Už jen ten začátek: vážení spoluobčané, děkuji vám za důvěru. Za důvěru se děkuje po skončených volbách, nikoli po sestavení vlády, která ještě nemá ani důvěru Sněmovny, natož občanů. Za předvolební lze také považovat vymezování se vůči minulé vládě (což pan Babiš dělal pořád, ale o něm se taky právem říkalo, že „jede permanentní předvolební kampaň“).
Za hlavní zprávu občanům v premiérově projevu je třeba považovat tvrzení, že rok 2022, který právě začal, bude „jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky“. Důvod? Energetická krize, inflace a covid. Nejsem si jistý, proč je nutné mluvit tak dramaticky na základě těchto tří nebezpečí. Covid je jistě strašná věc, ale čeká snad vláda podobné umírání, jaké bylo loni? Nebo ještě horší? Inflace a energetická krize v kombinaci s covidem mohou být jistě vážný problém, jenže co nám pomůže mluvení o „nejsložitějším a nejtěžším roce“?
Ne že by pan premiér nedával najevo, že vláda bude tvrdě pracovat a řešit problémy. Jaký je recept? „Kousnout do kyselého jablka.“ O mnoho více se z projevu opravdu nedozvíme. Vlastně dozvíme se třeba tohle: „Každý den se naše problémy budou už jenom zvětšovat.“ Tedy z kontextu se zdá, že bez zásahu vlády by tomu tak bylo. Covid bez zásahu vlády roste do nekonečna, inflace taky a ceny energií jakbysmet. Každý den. Takže ono pokud se to přece jen nějak zastaví, bude to zásluha vlády.
Pan premiér nás ujistil, že vláda pracuje od prvního okamžiku a to i během Vánoc. Nicméně i přes toto úsilí, a to kdo ví, zda je to vůbec v lidských silách takto usilovně pracovat po celý rok, „první pozitivní výsledky našeho snažení“ máme pocítit nejdříve na konci roku 2022. Tak doufám, že pan premiér měl na mysli jen inflaci, nikoli covid, protože vlna omikronu do konce roku asi nepočká.
Dojemné je zejména tohle: „Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho zaplacení si budeme muset opět půjčit.“ ODS s Ano a SPD pustily rozpočtu pořádně žilou, asi tak 100 miliard ročně, když schválily snižovaní daní především pro bohaté. To je jistě pádný důvod k vážnosti a zamyšlení se nad tím, že si budeme muset opět půjčit. Ostatně nový rozpočet by měl být, doufám, za měsíc či dva hotov, takže konečně uvidíme politické sliby a řeči převedeny do reálného světa. To bude hodina pravdy. A docela dokáži pochopit, že doslova „každý den“ problémy se škrtáním v rozpočtu rostou, protože se blíží termín, kdy bude nutno říci pravdu. Ale vláda přece pracovala i o Vánocích, tak to snad zvládne. „V těchto dnech se ho (BC: rozpočet) snažíme seškrtat aspoň na únosnou míru“ - konečně naděje! A hlavně ta „únosná míra“ člověka uklidní. Prostě to uneseme a nemusíme se bát. A je to podle pana premiéra důkaz, že „to s řešením inflace myslíme vážně“. „Nevyřešilo“ by inflaci nakonec prostě to, kdyby lidi neměli peníze? Tedy ti chudí.
Ne, touto cestou se pan premiér vydat nechce, protože „budeme hledat úspory zejména tam, kde to přímo nepocítí naši občané“. Nebudou to občané, kdo pocítí úspory, ale stát, který je „zbytnělý a těžkopádný“ a kterému „rozumná redukce jenom prospěje“. Tak co rozumného by mohlo být špatné? Rozumná redukce přece nemůže být nerozumná. A stát, to je přece ten erár, to nemá s občany, nota bene „našimi“, nic společného. Na státu se pěkně zahojíme a bude nám zase hezky. Není to nakonec tak těžké. Co třeba ještě snížit daně bohatým, vždyť státu redukce jen prospěje… jen ta rozumná, to se ví. Rozumná jako snižování daní při rušení superhrubé mzdy. ODS dělá jen rozumné věci. Konečně všechno bude rozumné.
A pak tu máme ceny energií v mezinárodním kontextu. Zlé Rusko a evropské státy, dokonce „významné evropské státy“, které „se rozhodly investovat do nezávislosti na fosilních palivech, a to takřka za každou cenu“. Takřka za každou cenu. To je přímo horor. Ale nebojte: dobře to dopadne, protože „náš hlas, hlas České republiky“ bude slyšet. Tato vláda bude „dostatečně bojovat za naše ekonomické a bezpečnostní zájmy.“ To je úleva. Už vidím, jak se potrhlé státy bez ohledu na svou namyšlenou „významnost“ řadí do pozoru před našimi zájmy. Konečně to pochopí a budeme všichni zachráněni. Budou volat: „už nikdy žádné takřka za každou cenu, nikdy!“
Bohužel nemalujme si to ale zas moc růžově. Premiér varuje, dvakrát varuje, před populisty, kteří by chtěli „této situace zneužít a budou vám tvrdit, že řešení je jednoduché“. A je tu hned poučení: „Složité problémy nikdy nemají jednoduchá řešení.“ Takže „naše vláda bude muset trpělivě a tvrdě pracovat, hledat v Evropě spojence, přesvědčovat partnery“. Tak na základě prosazování vlastních zájmů to asi opravdu může být fuška. Je zde totiž riziko, že i ty ostatní státy Unie (předpokládám, že Evropou se nemíní Rusko, Albánie nebo Turecko, ale Unie) mají nějaké své zájmy, dokonce i ty potrhlé státy, a myslí si, že jim rozumějí stejně tak dobře, jako my těm našim.
Nezoufejme: konečně nějaké reálné řešeni: „pohnout s výstavbou jaderných bloků“. Podle zpráv Radiožurnálu by se mohlo začít stavět už v roce 2029. Není to krásné? Člověku hned spadne kámen ze srdce. Je to pořádné drama tenhle projev. Ale všechno nakonec bude rozumné. Obnovitelné zdroje jsou podle pana premiéra taky ve hře, ale musejí být – zajisté! – rozumné. Kdo by ostatně nechtěl cokoli rozumného? To se dají snést i ty obnovitelné zdroje, když jsou tedy rozumné, jinak samozřejmě ne, jinak pozor na ně. Dozvíme se také, že „to je cesta, jak z energetické krize ven – a její alternativou je jen zaostalost a chudoba, a to přece nikdo nechce“. Zlatá slova, pane premiére. Jaderné bloky v roce 2050 a rozumné, pouze ty nejrozumnější obnovitelné zdroje, jinak zbývá jen zaostalost a chudoba. Strašná zaostalost a chudoba jako třeba v Německu nebo Rakousku, vždyť to vidíme na vlastní oči, ta hrůza.
Následuje pasáž o předsednictví ČR Unii. Vláda po předchozím kabinetu, který agendu zanedbával, všechno dává dohromady. Cílem bude prosadit to, co „naše Česká republika v blízké budoucnosti životně potřebuje.“ To jsou asi ty „naše zájmy“. A pak tu máme dojemný proslov o tom, jak vláda „udělá všechno pro to“, aby lidé, které postihnou krachy dodavatelů energií, „nezůstali bez pomoci“. Kdybyste náhodou zůstali bez pomoci, opakujte si, že vláda udělala všechno, co mohla. Bude vám pak hezky. Můžete myslet na to, že premiér dal jako „jeden z prvních úkolů“ nové vládě „přípravu podpůrných programů pro lidi, které ohrožuje energetická chudoba“. Jeden z prvních, považte!
A kdyby to nestačilo, pomyslete na to, že pan premiér se také snaží, tedy snaží se „být realistou“, pokud jde o covid. „Dlouhodobě zastávám názor, že s covidem je třeba se naučit žít.“ Prostě se naučíte žít a nebudete umírat. Tedy s covidem se naučíte žít. Co třeba se vypravit na JIPky a říci konečně těm pacientům pravdu: jak to, že jste se nenaučili žít s covidem? – buďte konečně realisté a naučte se proboha žít s covidem! Ale pozor, pan premiér pokračuje: „To ale vyžaduje nasazení na obou stranách – jak na straně vlády, tak na straně občanů.“ A samozřejmě – jak jinak – vláda zajistí, aby „všechna nezbytná opatření byla maximálně rozumná“. Teď už nikoli jen rozumná, ale dokonce „maximálně rozumná“. Kdo by nechtěl taková opatření? Rozumná, maximálně rozumná, víc už prostě rozumnosti nejde. Stačí jen to „nasazení“ a „maximálně rozumná“ opatření a „naučíme se žít s covidem“. Nějaký exotický Izrael se třetími a dokonce už i čtvrtými dávkami nás nemusí zajímat. My budeme „maximálně rozumní“, dokonce navíc ještě „přiměření“ a „předvídatelní“. Nic lepšího už nemůže být.
„Ale něco může udělat proti covidu každý z nás, my všichni – samozřejmě kromě očkování, které je proti covidu tou hlavní společnou ochranou.“ Tohle se musí slyšet: začátek je důrazný, člověk čeká, co se dozví, co vlastně „kromě očkování“ můžeme udělat my všichni. Ale nedozví se nic. Premiér skočí do Vánoc. Odbočka o očkování je oproti důrazu na „my všichni“ něco jako „samozřejmě kromě“. Vánoce jsou panu premiérovi příležitostí k apelu na slušné chování: „chovejme se, prosím, i po celý letošní rok k sobě navzájem, jako se chováme k rodině a k přátelům“. To je upřesněno tím, že se tím myslí chování k lidem, na kterých nám záleží a kvůli kterým děláme občas i ústupky na úkor vlastního pohodlí. „Nejsme totiž navzájem cizí lidé, jsme všichni občané České republiky, cítíme k sobě sounáležitost a máme k sobě navzájem i odpovědnost“. Ono přenádherné my – a kdo jsou oni? Jsou to ty potrhlé státy Unie, které ohrožují životní zájmy Česka?
Konec premiérova novoročního projevu je útěšný – jako by té útěchy nebylo už dost. Premiér apeluje na to, aby lidé, a to dokonce i v mezinárodní politice, hledali to, co je spojuje. Premiér je „naprosto přesvědčený“, že všechny problémy, opravdu všechny, i ty veliké, které v projevu zmínil, lze nakonec „právě společným úsilím vyřešit“. A překvapivě se dozvídáme, že pokud ty problémy dokážeme vyřešit „správně a včas“, bude to dobré – bude to pro celou zemi „velký posun kupředu“. Pak následuje paroxysmus útěchy: „Česká republika má právo patřit mezi nejvyspělejší země světa – a já vím, že tam patřit bude“. Teprve bude? Ten projev vyzněl, jako by už byla nikoli jednou z, ale přímo tou nejvyspělejší zemí na světě, která svými zájmy, svým poznáním, svou vizí změní Unii a svět k nepoznání – prostě proto, že bude dělat všechno rozumně, dokonce možná i maximálně rozumně.
Diskuse