Novoroční projev Petra Fialy, aneb všechno bude rozumné
3. 1. 2022
/
Boris Cvek
čas čtení
11 minut
Myslím, že novoroční projev
pana premiéra Fialy zůstal mentálně stále před volbami. Už jen
ten začátek: vážení spoluobčané, děkuji vám za důvěru. Za
důvěru se děkuje po skončených volbách, nikoli po sestavení
vlády, která ještě nemá ani důvěru Sněmovny, natož občanů.
Za předvolební lze také považovat vymezování se vůči minulé
vládě (což pan Babiš dělal pořád, ale o něm se taky právem
říkalo, že „jede permanentní předvolební kampaň“).
Za hlavní zprávu občanům v
premiérově projevu je třeba považovat tvrzení, že rok 2022,
který právě začal, bude „jedním z nejsložitějších a
nejtěžších od vzniku samostatné České republiky“. Důvod?
Energetická krize, inflace a covid. Nejsem si jistý, proč je nutné
mluvit tak dramaticky na základě těchto tří nebezpečí. Covid
je jistě strašná věc, ale čeká snad vláda podobné umírání,
jaké bylo loni? Nebo ještě horší? Inflace a energetická krize v
kombinaci s covidem mohou být jistě vážný problém, jenže
co nám pomůže mluvení o „nejsložitějším a nejtěžším
roce“?
Ne že by pan premiér nedával
najevo, že vláda bude tvrdě pracovat a řešit problémy. Jaký je
recept? „Kousnout do kyselého jablka.“ O mnoho více se z
projevu opravdu nedozvíme. Vlastně dozvíme se třeba tohle: „Každý
den se naše problémy budou už jenom zvětšovat.“ Tedy z
kontextu se zdá, že bez zásahu vlády by tomu tak bylo. Covid bez
zásahu vlády roste do nekonečna, inflace taky a ceny energií
jakbysmet. Každý den. Takže ono pokud se to přece jen nějak
zastaví, bude to zásluha vlády.
Pan premiér nás ujistil, že
vláda pracuje od prvního okamžiku a to
i během Vánoc. Nicméně i přes toto úsilí, a to kdo ví, zda je
to vůbec v lidských silách takto usilovně pracovat
po celý rok,
„první pozitivní výsledky našeho snažení“ máme pocítit
nejdříve na konci roku 2022. Tak doufám, že pan premiér měl na
mysli jen inflaci, nikoli covid, protože vlna omikronu do konce roku
asi nepočká.
Dojemné je zejména tohle:
„Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho
zaplacení si budeme muset opět půjčit.“ ODS s Ano a SPD pustily
rozpočtu pořádně žilou, asi tak 100 miliard ročně, když
schválily snižovaní daní především pro bohaté. To je jistě
pádný důvod k vážnosti a zamyšlení se nad tím, že si budeme
muset opět půjčit. Ostatně nový rozpočet by měl být, doufám,
za měsíc či dva hotov, takže konečně uvidíme politické sliby
a řeči převedeny do reálného světa. To bude hodina pravdy. A
docela dokáži pochopit, že doslova „každý den“ problémy se
škrtáním v rozpočtu rostou,
protože se blíží termín, kdy bude nutno říci pravdu.
Ale vláda přece pracovala i o Vánocích, tak to snad zvládne. „V
těchto dnech se ho (BC: rozpočet) snažíme seškrtat aspoň na
únosnou míru“ - konečně naděje! A hlavně ta „únosná míra“
člověka uklidní. Prostě to uneseme a nemusíme se bát. A je to
podle pana premiéra důkaz, že „to s řešením inflace myslíme
vážně“. „Nevyřešilo“ by inflaci nakonec prostě to, kdyby
lidi neměli peníze? Tedy ti chudí.
Ne, touto cestou se pan premiér
vydat nechce, protože „budeme hledat úspory zejména tam, kde to
přímo nepocítí naši občané“. Nebudou to občané, kdo pocítí
úspory, ale stát, který je „zbytnělý a těžkopádný“ a
kterému „rozumná redukce jenom prospěje“. Tak co rozumného by
mohlo být špatné? Rozumná redukce přece nemůže být nerozumná.
A stát, to je přece ten erár, to nemá s občany, nota bene
„našimi“, nic společného. Na státu se pěkně zahojíme a
bude nám zase hezky. Není to nakonec tak těžké. Co třeba ještě
snížit daně bohatým, vždyť státu redukce jen prospěje… jen
ta rozumná, to se ví. Rozumná jako snižování daní při rušení
superhrubé mzdy. ODS dělá jen rozumné věci. Konečně všechno
bude rozumné.
A pak tu máme ceny energií v
mezinárodním kontextu. Zlé Rusko a evropské státy, dokonce
„významné evropské státy“, které „se rozhodly investovat
do nezávislosti na fosilních palivech, a to takřka za každou
cenu“. Takřka za každou cenu. To je přímo horor. Ale nebojte:
dobře to dopadne, protože „náš hlas, hlas České republiky“
bude slyšet. Tato vláda bude „dostatečně bojovat za naše
ekonomické a bezpečnostní zájmy.“ To je úleva. Už vidím, jak
se potrhlé státy bez ohledu na svou namyšlenou „významnost“
řadí do pozoru před našimi zájmy. Konečně to pochopí a budeme
všichni zachráněni. Budou volat: „už nikdy žádné takřka za
každou cenu, nikdy!“
Bohužel nemalujme si to ale zas
moc růžově. Premiér varuje, dvakrát varuje, před populisty,
kteří by chtěli „této situace zneužít a budou vám tvrdit, že
řešení je jednoduché“. A je tu hned poučení: „Složité
problémy nikdy nemají jednoduchá řešení.“ Takže „naše
vláda bude muset trpělivě a tvrdě pracovat, hledat v Evropě
spojence, přesvědčovat partnery“. Tak na základě prosazování
vlastních zájmů to asi opravdu může být fuška. Je zde totiž
riziko, že i ty ostatní státy Unie (předpokládám, že Evropou
se nemíní Rusko, Albánie nebo Turecko, ale Unie) mají nějaké
své zájmy, dokonce i ty potrhlé státy, a myslí si, že jim
rozumějí stejně tak dobře, jako my těm našim.
Nezoufejme: konečně nějaké
reálné řešeni: „pohnout s výstavbou jaderných bloků“.
Podle zpráv Radiožurnálu by se mohlo začít stavět už v roce
2029. Není to krásné? Člověku hned spadne kámen ze srdce. Je to
pořádné drama tenhle projev. Ale všechno nakonec bude rozumné.
Obnovitelné zdroje jsou podle pana premiéra taky ve hře, ale
musejí být – zajisté!
– rozumné. Kdo by ostatně nechtěl cokoli rozumného? To se dají
snést i ty obnovitelné zdroje, když jsou tedy rozumné, jinak
samozřejmě ne, jinak pozor na ně. Dozvíme se také, že „to je
cesta, jak z energetické krize ven – a její alternativou je jen
zaostalost a chudoba, a to přece nikdo nechce“. Zlatá slova, pane
premiére. Jaderné bloky v roce 2050 a rozumné, pouze
ty nejrozumnější obnovitelné
zdroje, jinak zbývá jen zaostalost a chudoba. Strašná zaostalost
a chudoba jako třeba v Německu nebo Rakousku, vždyť to vidíme na
vlastní oči, ta hrůza.
Následuje pasáž o
předsednictví ČR Unii.
Vláda po předchozím kabinetu, který agendu zanedbával, všechno
dává dohromady. Cílem bude prosadit to, co „naše Česká
republika v blízké budoucnosti životně potřebuje.“ To jsou asi
ty „naše zájmy“. A pak tu máme dojemný proslov o tom, jak
vláda „udělá všechno pro to“, aby lidé, které postihnou
krachy dodavatelů energií, „nezůstali bez pomoci“. Kdybyste
náhodou zůstali bez pomoci, opakujte si, že vláda udělala
všechno, co mohla. Bude vám pak hezky. Můžete myslet na to, že
premiér dal jako „jeden z prvních úkolů“ nové vládě
„přípravu podpůrných programů pro lidi, které ohrožuje
energetická chudoba“. Jeden z prvních, považte!
A kdyby to nestačilo, pomyslete
na to, že pan premiér se také snaží, tedy snaží se „být
realistou“, pokud jde o covid. „Dlouhodobě zastávám názor, že
s covidem je třeba se naučit žít.“ Prostě se naučíte žít a
nebudete umírat. Tedy s covidem se naučíte žít. Co třeba se
vypravit na JIPky a říci konečně těm pacientům pravdu: jak to,
že jste se nenaučili žít s covidem? – buďte konečně realisté
a naučte se proboha žít s covidem! Ale pozor, pan premiér
pokračuje: „To ale vyžaduje nasazení na obou stranách – jak
na straně vlády, tak na straně občanů.“ A samozřejmě – jak
jinak – vláda zajistí, aby „všechna nezbytná opatření byla
maximálně rozumná“. Teď už nikoli jen rozumná, ale dokonce
„maximálně rozumná“. Kdo by nechtěl taková opatření?
Rozumná, maximálně rozumná, víc už prostě rozumnosti nejde.
Stačí jen to „nasazení“ a „maximálně rozumná“ opatření
a „naučíme se žít s covidem“. Nějaký exotický Izrael se
třetími a dokonce už i čtvrtými dávkami nás nemusí zajímat.
My budeme „maximálně rozumní“, dokonce navíc ještě
„přiměření“ a „předvídatelní“. Nic lepšího už
nemůže být.
„Ale něco může udělat proti
covidu každý z nás, my všichni – samozřejmě kromě očkování,
které je proti covidu tou hlavní společnou ochranou.“ Tohle se
musí slyšet: začátek je důrazný, člověk čeká, co se dozví,
co vlastně „kromě očkování“ můžeme udělat my všichni.
Ale nedozví se nic. Premiér skočí do Vánoc. Odbočka o očkování
je oproti důrazu na „my všichni“ něco jako „samozřejmě
kromě“. Vánoce jsou panu premiérovi příležitostí k apelu na
slušné chování: „chovejme se, prosím, i po celý letošní rok
k sobě navzájem, jako se chováme k rodině a k přátelům“. To
je upřesněno tím, že se tím myslí chování k lidem, na kterých
nám záleží a kvůli kterým děláme občas i ústupky na úkor
vlastního pohodlí. „Nejsme totiž navzájem cizí lidé, jsme
všichni občané České republiky, cítíme k sobě sounáležitost
a máme k sobě navzájem i odpovědnost“. Ono přenádherné my
– a kdo jsou oni?
Jsou to ty potrhlé státy Unie, které ohrožují životní zájmy
Česka?
Konec premiérova novoročního
projevu je útěšný – jako by té útěchy nebylo už dost.
Premiér apeluje na to, aby lidé, a to dokonce i v mezinárodní
politice, hledali to, co je spojuje. Premiér je „naprosto
přesvědčený“, že všechny problémy, opravdu všechny, i ty
veliké, které v projevu zmínil, lze nakonec „právě společným
úsilím vyřešit“. A překvapivě se dozvídáme, že pokud ty
problémy dokážeme vyřešit „správně a včas“, bude to dobré
– bude to pro celou zemi „velký posun kupředu“. Pak následuje
paroxysmus útěchy: „Česká republika má právo patřit mezi
nejvyspělejší země světa – a já vím, že tam patřit bude“.
Teprve bude? Ten projev vyzněl, jako by už byla nikoli jednou z,
ale přímo tou nejvyspělejší zemí na světě, která svými
zájmy, svým poznáním, svou vizí změní Unii a svět k nepoznání
– prostě proto, že bude dělat všechno rozumně, dokonce možná
i maximálně rozumně.
23672
Diskuse