Ruské "nové zbraně": Od odstrašování k přinucení?

16. 1. 2022

čas čtení 12 minut
  • Přinejmenším je důležité zvážit fakt, že Rusko staví svůj arzenál do služeb strategie "agresívního útočiště": Zahájit klasickou ozbrojenou ofenzívu na omezeném geografickém území v postkomunistickém prostoru s tím, že vnější mocnosti jsou odrazeny od toho, aby napadenému přišly na pomoc, hrozbou jaderné eskalace. 

Na pozadí ukrajinské krize, v níž dupání vojenských bot vyvolává obavy z nové ruské ofenzívy, nařídil Kreml odpálit salvu hypersonických střel Zirkon, a to na zrovna pravoslavné Vánoce, napsal Jean-Sylvestre Mongrenier.

Vladimir Putin tento úspěch přivítal jako "velkou událost pro zemi a významný krok k posílení ruských bezpečnostních a obranných kapacit".

Ve skutečnosti nejde o první test, ale došlo k němu ve zvláštním kontextu, kdy Kreml jasně a výslovně předložil ultimátum požadující, aby Západ podepsal dvě smlouvy nařizující stažení NATO - a tím, stručně řečeno, jeho rozpuštění.

V mysli ruských lídrů a mnoha komentátorů vzrušených možností velké války s hegemonickými cíli nejde ani tak o otázku demonstrace pokroku v oblasti takzvaných "nových" zbraní, jako o obtěžování a zastrašování Evropy a Spojených států. A mlčení západních lídrů ohledně těchto opakovaných testů zanechává za sebou pochybnosti.

Vyvolává to otázku ohledně možných dopadů těchto "nových zbraní". Může jít o technologický průlom, vektor strategické revoluce? Jinými slovy, problémem je zjistit, zda Rusko, které jeho lídři prezentují jako revizionistickou mocnost, je připraveno spolehnout se na zbraně, aby modifikovalo mezinárodní status quo, čemuž přizpůsobí svůj geopolitický diskurs, vojenský systém a strategii.

Připomínám parlamentní projev Vladimira Putina z 1. března 2018, kdy ruský prezident představil program vývoje nových raket, jenž na ruskou vládnoucí třídu a mnoho mezinárodních pozorovatelů udělal dojem. Tyto takzvané průlomové zbraně jsou hypersonické (tzn. s rychlostí vyšší než Mach 5), přinejmenším na části své dráhy. Jsou prezentovány jako schopné provádět manévry, které umožňují obejít protiraketové kapacity protivníka, tj. Spojených států a NATO.

Tyto "superstřely" zahrnují Kinžal (leteckou střelu), Avantgard (hypersonický kluzák odpalovaný raketou Sarmat) a Zirkon (protilodní střela rozmístěná na hladinových lodích, ponorkách a pobřežních bateriích). Je zvláštní, že nyní diskutovaný Zirkon nebyl zmíněn během uvedeného vystoupení z 1. března 2018.

Na druhé straně byly prezentovány jiné zbraně, jako torpédo Poseidon schopné vyvolat na druhé straně Atlantiku radioaktivní cunami, ponorkový bezosádkový prostředek Pěresvět s jaderným pohonem a hlavicí i střela Burevěstnik označená Putinem za neporazitelnou.

Pouhé žvanění? Ne.

Nové ruské zbraně - k čemu vlastně?

Jsou tu otázky ohledně skutečného pokroku těchto programů a jejich skutečné operačnosti. Takže incident, k němuž došlo 8. srpna 2019 na ruské základně na severu, může být spojen s Burevěstnikem (výbuch způsobil několik úmrtí a nárůst radioktivity). Nehledě k nepřesnostem a někdy příliš rychlým oznámením nové zbraňové programy ilustrují realitu ruského znovuvyzbrojování, které se více soustředí na kvalitu technologií než na objem arzenálu.

Optimisté chtějí v ruském přístupu vidět kontraintuitivní formu "strategického dialogu" s USA zaměřenou na obnovu kontroly zbrojení. Osud smlouvy INF porušované Ruskem stejně jako nejistoty obklopující strategická jaderná jednání ale nevěstí nic dobrého.

Měli bychom tedy tyto zbraně považovat za technologický a strategický průlom? Někteří poukazují na to, že rychlost a manévrovatelnost těchto "nových zbraní" nepředstavuje strategickou revoluci. Na jedné straně balistické rakety překonávají rychlost těchto prostředků. Na druhé straně pokud je pravda, že manévrovatelnost umožňuje obejít protiraketovou obranu spojenců, totéž platí i o mezikontinentálních strategických raketách.

Navíc protiraketová obrana nebyla určena proti mezikontinentálním balistickým raketám Ruska a Číny, ale proti mocnostem jako Írán nebo Severní Korea, které disponují malým počtem střel. Zdůrazněme zde neupřímnost Ruska, které vyvíjí vlastní protiraketovou obranu, ale nikdy nepřestalo odsuzovat údajně destabilizující dopady systému USA a NATO.

Na první pohled rozmístění ruských "nových zbraní" nezmění strategickou rovnici; i kdyby jejich vysoká rychlost omezila reakční časy, západní jaderné mocnosti by stále měly schopnost druhého úderu, aby provedly odvetu vůči agresorskému státu. Teoreticky by taková vyhlídka měla agresora odradit od nutkání pokusit se o první úder, což by znamenalo odradit jej od akce.

Nicméně v posledních letech Rusko výrazně zmodernizovalo to, čemu specialisté říkají strategická triáda, tj. strategické jaderné zbraně na zemi, ve vzduchu a pod vodou. Vývoj a rozmístění "exotických" zařízení tak vyvolává otázky: Za jakým účelem a podle jakých scénářů?

Připomeňme si výše zmíněnou myšlenku, že tyto zbraně by měly být jen kartou v americko-ruských jednáních o strategických jaderných zbraních. Bidenova administrativa navrhla prodloužení platnosti smlouvy START a probíhající "strategický dialog" tuto hypotézu otestuje.

Zůstává však faktem, že politika vyžaduje schopnost vidět to nejhorší, co se může stát. V tomto případě je důležité uvědomit si, že odstrašení není fyzický zákon, který by se na všechny jaderné mocnosti vztahoval stejně, jako gravitační zákon objevený Newtonem.

Zbraně pro ofenzívní doktrínu

Pokud jde o termíny strategického myšlení, připomeňme si důležitý článek Američana Alberta Wohlstettera o "křehké rovnováze strachu". Podle této strategické analýzy je rovnováha strachu nestabilní a odstrašování potenciálního protivníka není v žádném případě automatické, protože symetrie arzenálů může koexistovat s morální asymetrií. Takže zásadní otázky zní: Kdo koho odradí, od čeho a v jakém kontextu?

Ve skutečnosti "nové zbraně" tolik vychvalované Kremlem podle všeho nepřináší ruské odstrašující síle žádnou přidanou hodnotu, která je zajišťována neustálou modernizací strategické triády. A nehledě na surreálné tvrzení, že se USA a NATO připravují k ofenzívě, je obtížné si představit západní demokracie postižené pochybnostmi o sobě samotných a pohlcené domácími problémy, jak se vyzbrojují do preventivní války proti Rusku.

Takže nemohou být vývoj a rozmisťování ruských "nových zbraní" mimo rámec "kontroly zbrojení" zaměřeny na vystoupení z parity, aby byla získáno postavení jaderné převahy? V takové perspektivě by jaderné zbraně už nesloužily pouhému odstrašení, aby bránily státní území a přístupy k němu před jakýmkoliv válečným podnikem; mohou to být prostředky strategie jednání a přinucení zaměřené na získání území nových.

Už několik let jaderné signály používané a zneužívané Vladimirem Putinem na podporu jeho zahraniční politiky a posílení pozice na světové strategické scéně vedou k obavám, že se Rusko stává revizionistickou jadernou mocností, která je ochotna použít svůj arzenál k přinucování a zajištění strategických zisků. Stačí se podívat na současnou situaci, kdy se mnozí ruští představitelé nerozpakují vyhrožovat Evropě preemptivním úderem, pokud nedostanou exkluzívní vlivovou sféru v "blízkém zahraničí" (postsovětském prostoru) rozšířeném na celou Evropu, pokud by se USA stáhly z NATO.

Někteří specialisté na tyto témata odkazují na politicko-strategické dokumenty vylučující scénář jaderného přinucení. Nicméně takové dokumenty rozšiřují spektrum možností, v nichž by bylo zvažováno použití jaderných zbraní.

Takže "eskalace kvůli deeskalaci", tj. jaderný úder teoreticky zaměřený na zabránění v eskalaci konvenční války, není vyloučen. Jinými slovy, může to znamenat vůli zvítězit s použitím jaderných zbraní. Dodejme, že Vladimir Putin v tomto bodě není omezen politbyrem, jako býval generální tajemník KSSS.

Přinejmenším je důležité zvážit fakt, že Rusko staví svůj arzenál do služeb strategie "agresívního útočiště": Zahájit klasickou ozbrojenou ofenzívu na omezeném geografickém území v postkomunistickém prostoru s tím, že vnější mocnosti jsou odrazeny od toho, aby napadenému přišly na pomoc, hrozbou jaderné eskalace.

Pokud uvažujeme o Ukrajině, nejde už o tento případ? A starostlivé čtení návrhu smluv, které chce Moskva vnutit Spojených státům a NATO, naznačuje, že kromě tří baltských států jsou objektem tohoto manévru také bývalé satelitní státy ve střední Evropě.

Zirkon a další ruské "nové zbraně" mohou být použity k uzavření Baltského a Černého moře, s cílem udržet západní spojence oddělené od států sousedících s Ruskem. Ty tak budou vydány na milost a nemilost ruské vojenské agresi. Jedině zvednutou pěstí můžete přesvědčit vzpurného.

Vojensko-technická opatření zmiňovaná Moskvou v případě odmítnutí navržených smluv mohou například spočívat v nasazení Zirkonů a dalších smrtících zařízení (balistických raket středního doletu Iskander-M a střel s plochou dráhou letu Kalibr) na evropském válčišti. Evropa vystavená hrozbě prvního odzbrojujícího úderu s reakčním časem několika minut (nepostačujícím k rozptýlení cílů) by se tak stala rukojmím.

Samozřejmě Francie a Británie a také USA by si uchovaly schopnost druhého jaderného úderu, ale chtěly by tyto západní mocnosti, patrně ušetřené prvního úderu, který by byl nejaderný, nést odpovědnost za jadernou eskalaci? Můžeme se vsadit, že by neexistoval nedostatek politiků a publicistů, kteří by kladli osudovou otázku: "Proč umírat za Gdaňsk?" a prosazovali "velké zakopání" nebo "velkou Evropu od Lisabonu po Vladivostok".

Návrat téhož

Samozřejmě takový scénář připomíná geostrategickou konfiguraci vyvolanou rozmístěním sovětských raket SS-20 v roce 1977. Tato zbraň byla tehdy kvůli své přesnosti považována za destabilizující. Cílem kategorie výzbroje později označené jako "jaderné síly středního doletu" bylo vzít si Západní Evropu jako rukojmí a vyprovokovat geostrategické oddělení obou stran Atlantiku.

Následovala "bitva o eurorakety", kdy NATO požadovalo stažení SS-20 - a pokud by k němu nedošlo, hrozilo rozmístit ještě přesnější a rychlejší rakety. Zatímco si na vyčerpaném sovětském systému vyžádalo svou daň intelektuální a morální znovuvyzbrojení Západu, Michail Gorbačov byl zahnán do rohu.

V roce 1987 Ronald Reagan a Michail Gorbačov podepsali smlouvu o zrušení všech jaderných sil středního a kratšího doletu v Evropě. Sovětská armáda brzy na to musela evakuovat Afghánistán - a pak, po pádu Berlínské zdi, znovusjednocení Německa a "revolucích" svrhávající komunistické režimy v Evropě, se SSSR rozpadl.

Zdá se, že současná situace vede k obdobě bitvy o eurorakety, pokud bude Západ jednotný a odhodlaný odporovat ambicím Vladimira Putina - a řady Rusů, kteří zřejmě považují konec předchozí studené války za pouhé příměří nezbytné k obnovení ruského potenciálu moci a obtěžování. Významný rozdíl existuje na technicko-strategické rovině: Zvláštnosti a kapacity Zirkonu, přesnost a rychlost, jsou oproti SS-20 nesrovnatelné. Scénář chirurgicky přesného úderu je tedy realističtější.

Závěr: Připravit se na nejhorší

Nakonec by mělo být řečeno, že tento scénář je hypotézou. Cvičení spočívá v pochopení toho, o čem Putin a jeho příznivci uvažují, v předjímání toho, co by mohla znamenat nová ruská "vojensko-technická" opatření, ve vyznačení pole možností.

Na konci této stručné studie je jistá jedna věc: Revizionistický geopolitický diskurs Kremlu a situování Ruska do pozice "rozvratného státu" je těžké smířit s klasickou představou odstrašování a jaderných zbraní jako zbraní statu quo. I když se budu opakovat, musíme tedy předpokládat to nejhorší a připravit se na to - politicky, intelektuálně a morálně.

Celý text v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
6230

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2022