Monitor Jana Paula: O imaginaci s Janou Bryjovou

21. 1. 2022 / Jan Paul

čas čtení 15 minut



JP: Paní Bryjová, řadu let vedete soukromou praxi jako psychoterapeutka v Popradu. Absolvovala jste výcvik v jungovské analytické psychoterapii a pracujete jako výcvikový terapeut pro Českou společnost pro analytickou psychoterapii. Připravujeme spolu knihu „O narcismu a věcech lidských“, která je záznamem našeho rozhovoru na aktuální i nadčasová témata života člověka a společnosti. Vím, že jste vášnivou čtenářkou, obdivovatelkou umění a člověkem s pochopením pro lidská selhávání. Zmínila jste před nedávnem, že imaginaci považujete za jednu z nejpodstatnějších schopností člověka. Tato informace je sice všeobecně známa, ale ve společnosti orientované na výkon a úspěch ne příliš aktuální. Zajímá mě pohled psycholožky, můžete říci, v čem je imaginace důležitá pro život člověka?

 


JB: Dalo by se říci, že právě imaginace z nás činí lidské bytosti. Homo imaginalis. S touto schopností se rodíme, a v období dětství je imaginativní pohled na svět zcela přirozený. V imaginaci překračujeme hranice bezprostředně vnímaného a poddáváme se autonomním impulzům, které se transformují do obrazné podoby. Imaginace není regulována vůlí, je to spontánní proces, často nás její obsahy zaujmou a překvapí svou nepředvídatelností. V tom právě tkví její tvůrčí potenciál. Procesem imaginace vyvažujeme jednostrannost racionalistického postoje ke světu, který je velmi zúžený a nepostihuje naši bytostnou komplexnost. Cituji C.G. Junga. „Rozum nás vede do úzkých hranic. Racionalistický obraz světa je neúplný. Skutečně žijeme ze dne na den daleko za hranicemi svého vědomí. Aniž bychom o tom věděli, žije s námi i nevědomí. Čím více převládá kritický rozum, tím chudší se stává život. Avšak čím více jsme schopni uvědomit si nevědomí, tím více integrujeme život.“ V hlubinných psychoterapeutických směrech, které se zabývají nevědomými procesy, se s imaginací terapeuticky pracuje.


JP: Zaujala mě formulace poddat se autonomním impulzům, které se transformují do obrazné podoby. To je výstižné. Vizuální realita nám evokuje něco jiného, než je, rozněcuje naši představivost, ono imaginativní vnímání. Samozřejmě, že zůstává stále sama sebou, ale pro nás je i něčím jiným, něčím víc než jen tím, čím je. Banální příklad: Někdo spatří obličej v kupě mraků, druhý ale vidí jenom mraky. Je schopnost imaginace něčím podmíněna, nebo ji v sobě nese každý člověk a jde jen o to, umět ji používat? A druhá otázka, můžete uvést nějaký příklad, jak imaginaci využíváte v terapeutické praxi?


JB: Symbolické vnímání si můžeme pěstovat. Můžeme k realitě přistupovat jako k systému neměnných znaků, konvenčně uznaných významů, nebo se můžeme nechávat oslovovat symbolikou jejich vizuální reality. Symboly jsou vždy mnohovýznamové, obohacují náš svět prožívání a smyslu. Symbolické vnímání ale nelze zaměňovat s denním sněním, které vede k vyhýbání se nárokům reality. Jung pod symbolickým životem rozumí navázání kontaktu s těmi částmi osobnosti, se kterými nemáme kontakt a pokud jsou nevědomé, mají vládu nad naším životem. Cílem analytické terapie je, aby se stal člověk vědomější a celistvější, aby nevědomé části své osobnosti integroval a tím obohatil svůj život. Aktivní imaginace jako „ metoda“, aktivující kontakt s nevědomými obsahy, má více podob. Imaginované obrazy se mohou přetvářet do vizuální podoby výtvarným zpracováním, psaním, stavěním obrazů v pískovišti (Sandplay), socháním, přehráváním scén, tancem apod. Jedná se o nedirektivní a kreativní proces, jehož smyslem není estetická hodnota, ale zpřístupnění nevědomého potenciálu člověka. Před člověkem stojí úkol aktualizovat odštěpené nežité části své osobnosti v reálném životě. V Jungově pojetí je to náš etický úkol, před kterým stojíme. Je to proces, s kterým nemůžeme být nikdy hotovy, pokud zde na tomto světě jsme. Jung má pod pojmem individuace na mysli směřování ne k dokonalosti, ale k celistvosti. Tedy v té největší míře, jaké je člověk schopen aktualizovat svůj potenciál.


JP: To je právě ten rozdíl mezi uměleckou tvorbou a tvorbou za účelem terapie. Imaginace umělce se přetavuje do produktu estetické hodnoty, do podoby díla. Estetická kvalita díla získává společenskou sociální funkci, ale i ekonomickou. Každopádně schopnost imaginace stojí na samém počátku, bez ohledu na to, k jakému cíli slouží. Chápu, že v analytické terapii nemá metoda aktivní imaginace umožňující kontakt s nevědomími obsahy exaktní výstup v podobě „rána se zahojila“, a že zpřístupnění nevědomého potenciálu člověka na cestě k jeho celistvosti se děje nepozorovaně na úrovni prožívání. Nicméně, použila jste slovo metoda, a metoda jako způsob je něco, co už nutně musí obsahovat návod, co se tedy musí stát, aby člověk nevnímal realitu či skutečnost pouze a jen v té profánní podobě, ale aby v ní „spatřil“ něco jiného, co se zjevuje třeba jako Vámi zmiňovaný obraz - symbol? Zajímá mě odpověď na otázku, jak konkrétně může člověk imaginativní vnímání a prožívání trénovat?


JB: Symbolické vnímání je jistou kompenzací k racionalistickému pragmatickému životnímu postoji. Měli bychom do svého života zařadit všechny ty pro moderního člověka „zbytečné a nevýnosné aktivity“ jakými je například čtení poezie. Dobrá poezie je plná symboliky. Dnes se vytrácí také vztah k literatuře – na internetu si studenti jedním kliknutím vygůglí rešerše děl klasiků. Díla světových velikánů blednou v knihovnách a přitom mají potenciál, aby rozněcovali imaginaci. Děti už v raném věku obratně ovládají digitální média, rodiče jim kupují encyklopedie, učí je cizí jazyky, ale stále vzácněji vidíme, aby si se svými potomky sedli na zem a stavěli spolu vesničky, hrady a zámky, aby společně tvořili příběhy. Ničím se nedá nahradit atmosféra kouzelného příběhu, do kterého dítě při čtení pohádky ve své imaginaci zcela přirozeně vstupuje. Děti jsou stále stejné a mají stejné potřeby, jen my jsme na to při tom velkém spěchu zapomněli. Jak bychom mohli přispět k uzdravení moderní duše? Jak bychom mohli podpořit imaginaci a vyvážit technokratickou jednostrannost? Začněme dětem číst, hrajme si s nimi, nečekejme od nich jen podání výkonu, nezaplavujme je těkavými informacemi, ale podporujme v nich zájem o kvalitní literaturu, hudbu, veďme je do muzeí a galerií. Přehodnoťme znovu, zda jsou to skutečně zbytečnosti, které nás jen zdržují na cestě za pokrokem. Zanedbáme-li potřeby duše, budeme žít sice v blahobytu, ale náš život bude šedivý a nezajímavý. Ale jsem optimistka. Každá jednostrannost má tendenci obrátit se ve svůj opak. Můžeme počítat s tím, že naši vnukové budou postupovat v životě rozvážněji a budou oceňovat vše, co je dnes považováno za zbytečný archaismus, který nás brzdí.


JP: To je srozumitelné, ale moje otázka směřovala spíš k dospělému člověku, jak on může imaginativní vnímání trénovat. Rozumím tomu dobře tak, že každý člověk bez výjimky je potenciálně schopen prožívat svět imaginativně? Jak je to v tomto případě s otázkou talentu či nadáním? Existuje něco jako talent na prožívání?


JB: Je nutné odlišit fantazii od imaginace. Fantazie je vědomě řízený proces, má svůj záměr. Například si můžeme vytvářet fantazie o budoucnosti našich dětí, můžeme si představovat, jak v práci vyřešíme problém. Naopak imaginace je spontánní autonomní proces vůlí nekorigovaný, nemá cílený záměr. Je to speciální meditativní postup koncentrace na vnitřní obrazy. Patří k ní moment překvapení a údivu. Představme si, že si třeba při přednášce jen tak něco čmáráme na papír. Ruka s tužkou se začne bezděčně pohybovat, my se tomu pohybu poddáme, ale netušíme, kam nás povede. Najednou z té spontánní čmáranice vystoupí nějaký obraz, který nás zaujme. Můžeme papír hodit do koše, nebo můžeme v obrázku objevit nějaký symbolický význam, kterému budeme věnovat pozornost. Imaginace nám umožnila, aby obraz získal tvar, který nám může sdělovat obsah. Můžeme si třeba položit otázku, co tento symbol vyjadřuje, jak souvisí s mojí aktuální životní situací a tak rozvíjet dál dialog. To podstatné, co odlišuje imaginaci od fantazie, je absence vědomého záměru a poddání se nevědomým impulsům. Obsahy imaginace, podobně jako snové děje při spánku, jsou výrazem nevědomí, ke kterým získáváme přístup až po té, kdy získají fyzickou podobu.


JP: Takže nevědomí lze vizualizovat. Lidé podobnou zkušenost s imaginací znají, obvykle ji pojmenují jako náhodu, ale člověk ji může považovat také za inspiraci. Umělec používá imaginaci jako inspiraci často, to znamená, že prvotní nevědomí akt promění ve vědomě řízený proces. V tomto případě podřizuje imaginaci záměru, avšak za předpokladu, že se nechává imaginací vést, respektive vytváří jen to, co mu zvolená forma umožní a jaké asociace nabídne umělcově představivosti. Každý je vždy limitován možnostmi. Neodpověděla jste mi ale na otázku, jak je to v případě imaginace s talentem či nadáním, má schopnost imaginativního vnímání skutečně každý člověk? Například třeba násilník?


JB: Tuto schopnost má každý člověk. Pokud dosáhl jistého věku a nemá výrazněji narušené psychické funkce, respektive netrpí patologii ve smyslu kognitivního defektu, nebo vztahového deficitu jaký najdeme u autistů, nebo těžce traumatizovaných lidí, tak je schopnost imaginace přístupná každému. Symbolické prožívání se vyvíjí věkem. Dítě, které kolem tří let začíná chápat symboliku hry, udělalo velký vývojový skok. Odpověď na Váš dotaz jak je to s talentem či nadáním bychom našli v Jungově typologii osobnostních typů. Nejblíže k imaginativnímu prožívání má člověk, jehož dominantní psychickou funkcí je intuice, kterou používá k orientaci ve světě. Pokud bychom se na tento problém podívali z hlediska neurovědy, tak bychom mohli uvažovat u kreativních lidí o dominanci pravé mozkové hemisféry, která pracuje celostně, intuitivně, synteticky, obrazně. Moderní výzkumy potvrzují, že se spíše jak o genetické dispozice jedná o zažité způsoby neuronové komunikace mezi hlavními mozkovými centrálami, které nejsou neměnné, ale máme v moci je modifikovat tím, že iniciujeme jejich kontakt s tvořivostí. Na to, jestli je schopen imaginativního prožívání i násilník, nemám jednoznačnou odpověď. Nicméně vzpomeňme mistra Caravaggia. Jeho pohnutý osud, spojený s výtržnostmi a násilnostmi, by ho jistě v dnešní době snadno posunul do kategorie poruch osobnosti, a přitom nelze pochybovat o jeho schopnosti imaginace.


JP: To rozhodně ne, navíc když víme, že předběhl svoji dobu. Je zvláštní si uvědomit, že rváč Caravaggio namaloval třeba Madonu z Loreta, obraz plný něhy, pokory a odevzdání. Na druhou stranu Adolf Hitler měl vlastně také výtvarné nadání, a víme, co způsobil. Zdá se, že mezi intuitivním a imaginativním vnímáním je přímá úměra, že jedno i druhé je v nějakém vzájemně propojeném vztahu. Co se týče tvořivosti, či kreativity, tak zcela určitě. Schopnost imaginace není vlastně nic jiného, než využití intuitivních sil v mysli člověka. Intuice je proces, v němž člověk z nevědomí pomocí imaginace informuje vědomou sféru o tom, že něco bude tak, jak se stane. Intuitivní spolupráce vědomí s nevědomím pomocí imaginace je vlastně vždy trochu vpředu před tvůrčím činem, anebo před rozhodnutím k čemukoliv. Vědec to může nazvat vnuknutím, ale nejen on. Mám pocit, a do jisté míry i zkušenost, že imaginativní vnímání v pohledu na svět ztrácíme, co si o tom myslíte, kde se stala chyba?


JB: Myslím, že jsme se velmi odklonili od naší přirozenosti. Naši předkové se opírali o obrazné myšlení. Obrazné myšlení je spojeno s emotivitou. Zkuste si například vybavit nějaký silný zážitek z dětství. Mně se vybavuje vůně jabloní. Měli jsme velkou zahradu ovocných stromů a naší oblíbenou zábavou bylo sedávat na větvích celé hodiny a vymýšlet různé hry. Vybaví se mi detaily puklin na kůře stromů, posloužily jako telefony. I ten nejvýstižnější verbální popis je krátký na to, aby zachytil plnost zážitku, který přináší obraz. Obraz oslovuje všechny smysly. Důvod, proč imaginativní vnímání ztrácíme je v tom, že jsme položili velký důraz na rozum. Jen si představte, jaká byla doba v době Tolstého nebo Čechova. Lidé cestovali nekonečné hodiny rozlehlou stepí, ve vlaku si vyprávěli příběhy a popíjeli čaj. Měli přirozený přístup k imaginaci. Menší vyspělost techniky nabízela příležitost posedět a sdílet svůj život v příběhu se spolucestujícím. Dnes bychom to považovali za ztrátu času. Kronos nám vládne, řečeno obrazně, ale lidi to nedělá šťastnějšími. Mohou se sice během několika hodin dopravit na opačný konec světa, ale přesto jsou osamělí. Jistě, patříme k vyspělé civilizaci, vystupujeme po spirále pokroku stále výše a výš. Náš návrat do minulosti už není možný, ale měli bychom mít na paměti, že jednostrannost racionality nás neudělá šťastnými. Nemusíme odcházet do pouště, ani do izolace klášterů, ale to, co můžeme každý z nás udělat, je zavést do denního života malou změnu. Zastavit se, uvědomit si, jak je život křehký a vzácný, že jsme tu jen dočasně, a tato pozice nám jasněji ukáže, co má v našem životě cenu.


JP: Změna by možná mohla probíhat i v tom, jak si člověk odpovídá na otázky. Obvykle si vyjmenuje celý seznam katastrof, když nebude mít to, co chce, místo toho aby si odpověděl na otázku, co se stane, když to mít nebude. Až na výjimky logicky dojde k tomu, že se nestane vůbec nic. Každopádně schopnost imaginace mu zůstane až do smrti, alespoň nějaká jistota (úsměv). Paní Bryjová, děkuji Vám za rozhovor.

2
Vytisknout
2520

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2022