Jak to bylo, je a bude na Ukrajině

1. 2. 2022 / Václav Hořejší

čas čtení 17 minut

Nedávno mi Britské listy zveřejnily dva články (zde, zde), ve kterých jsem oponoval názorům (hlásaným opakovaně hlavně redaktorem Karlem Dolejším), že proti Rusku je potřeba postupovat tvrdě a nekompromisně, nejlépe snažit se o jeho vojenskou porážku. Následně jsem chtěl v Britských listech publikovat další článek, ve kterém bych popsal svůj pohled na kořeny nynějšího konfliktu Ukrajiny (a potažno Západu) s Ruskem. Jan Čulík ale můj sarkasticky laděný text odmítl s tím, že je „hysterický, pod úroveň Britských listů a je tam celá řada nepřesností”. Text mi nakonec vzali jinde (zde).


Níže bych tedy rád vyjádřil svůj názor důstojnější formou.

 

Kyjevský puč

Počátkem roku 2014 byl po masivních demonstracích svržen prezident Janukovyč zvolený v roce 2010 v demokratických volbách a vláda vzešlá ze svobodných voleb v roce 2012. Tuto mocenskou změnu nemohu označit jinak než jako klasický puč, formálně ještě horší než ten československý komunistický z roku 1948.

Demonstrace, které tomuto převratu předcházely, byly vyvolány tím, že prezident pod ruským ekonomickým nátlakem (ceny plynu) koncem roku 2013 nepodepsal smlouvu o spolupráci mezi EU a Ukrajinou.

Někdy slýchám, že onen převrat byl obdobou toho, co se stalo v Československu na konci roku 1989. S tím ale nemohu souhlasit – zásadní rozdíl je, že tehdy byl u nás svržen režim, který svobodné volby nepřipustil 40 let…

Je smutnou skutečností, že na dění v kritických únorových dnech roku 2014 měli svůj podíl i představitelé Západu. Dne 21. února 2014 podepsal Janukovyč, předsedové tří opozičních stran a ministři zahraničních věcí Německa, Francie a Polska dohodu o vyřešení krize, podle níž se obě strany měly zdržet násilných akcí, mělo být zahájeno nezávislé vyšetření násilností, sestavena vláda národní jednoty a do prosince 2014 měly být provedeny předčasné prezidentské volby. Následující den však demonstranti vedení radikálními aktivisty tuto dohodu odmítli, násilně obsadili vládní čtvrť a parlament. Prezident uprchl nejprve na Krym a poté do Ruska. Západní představitelé, kteří dohodu podepsali, bohužel netrvali na její realizaci a neodsoudili násilný převrat.

Je třeba poznamenat, že Janukovyč nevedl nějakou protievropskou politiku (např. jeho první prezidentská zahraniční cesta v roce 2010 vedla do Bruselu); zjevně se snažil o to, aby Ukrajina měla dobré vztahy jak s EU, tak s Ruskem. Nepodepsání oné asociační dohody s EU bylo způsobeno ruskou hrozbou, že v opačném případě nebude Ukrajina dostávat plyn za výrazně zvýhodněné ceny.

Důsledky na Donbasu a na Krymu

Smutným a tragickým důsledkem těchto událostí bylo to, co se pak dělo na Donbasu (občanská válka, ve které separatisty všestranně podpořilo Rusko) a na Krymu, který měl status autonomní republiky s vlastní vládou a parlamentem (vyhlášení referenda o osamostatnění a posléze připojení k Rusku).

Není pochyb, že mohutná podpora donbaských vzbouřenců a krymských separatistů Ruskem byla v rozporu s mezinárodním právem, ale nelze popírat, že tyto kroky byly důsledkem onoho nedemokratického převratu v Kyjevě. V konfliktu na Donbase se obě strany (Ruskem podporovaní separatisté i ukrajinská vláda) chovaly jako nezodpovědní dobrodruzi. U těch vzbouřenců to asi nepřekvapuje, ale nechápu, jak může vláda nasadit proti svým vzbouřeným občanům těžké dělostřelectvo, ničit obytné domy nebo moderní letiště.

Některá česká media vyvolávají dojem, že Rusko bezdůvodně, násilně a proti vůli občanů Krymské autonomní republiky nebo donbaských „lidových republik“ okupovalo tato území. Není tomu tak.

Apely na mezinárodní právo ale vyznívají nevěrohodně od těch, kteří se jím neřídí – mám na mysli země NATO a zvláště Spojené státy, které v rozporu s mezinárodním právem podnikají rozsáhlé vojenské akce po celém světě (viz Jugoslávie v roce 1999, Irák 2003, Libye 2011, Sýrie doposud), zavádějí jednostranné sankce, jejichž dodržování silou vynucují na jiných zemích, odstupují od těžce dojednaných mnohostranných dohod, neuznávají jurisdikci mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny nad svými občany. Argumentace proti ruskému chování vůči Ukrajině založená na požadavcích respektování mezinárodního práva a absolutní nedotknutelnosti suverenity této země potom vyznívá jako příslovečný pokřik „Chyťte zloděje!“ nevhodnou osobou.

Pokud jde o nepřijatelnost anexe Krymu, je nutno připomenout obdobné případy – odtržení Kosova od Srbska (dosažené s podstatným přispěním více než dvouměsíčního bombardování Srbska silami NATO v roce 1999) nebo vznik Severokyperské turecké republiky v roce 1983 po vojenské invazi Turecka (členské země NATO). Vojenské zásahy na území jiných suverénních států jasně odporující mezinárodnímu právu ostatně nejsou nijak neobvyklou aktivitou Izraele a samozřejmě ani USA, a to dokonce na území s nimi spřátelených států (likvidace Usámy bin Ládina v Pákistánu a Kásima Sulejmáního po příletu na oficiální návštěvu Iráku).

Nynější krize ve vztazích s Ruskem

Nynější dramatické zhoršení vztahů Západu s Ruskem je přímým pokračováním toho, co se stalo v roce 2014. Vztahy Západu s Ruskem se neustále zhoršují již asi 15 let. V posledních několika letech se už stalo poněkud únavnou tradicí, že Ukrajina a její západní podporovatelé nejméně jednou za rok ohlašují, že během několika týdnů „s velkou pravděpodobností“ dojde k ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu, případně že tam dojde k Ruskem organizovanému státnímu převratu – nejinak je tomu i v těchto týdnech.

Myslím, že nejsem sám v přesvědčení, že velkou část viny na onom výrazném zhoršení vztahů nese Západ, který se vůči Rusku, poraženému ve studené válce, choval dlouhá léta přezíravě a odmítal brát jakékoli ohledy na jeho zájmy. Zásadní chybou bylo v roce 2008 rozhodnutí NATO přizvat k budoucí účasti v této alianci také Gruzii a Ukrajinu. To není jen stanovisko nějakého pošetilého českého molekulárního imunologa, ale i respektovaných politiků a komentátorů jako je Robert Gates, Henry Kissinger, Wilfried Scharnagl, Lawrence Wilkerson, George Kennan či Patrick Buchanan. Je známo, že když se Sovětský svaz v roce 1989 vzdal nadvlády nad svými satelity, posléze souhlasil s rozpuštěním Varšavské smlouvy a sjednocením Německa, bylo prezidentu Gorbačovovi slibováno, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ (divím se, že tento závazek nevyjednal Gorbačov v písemné podobě). Tento závazek byl k nelibosti Ruska po několika letech porušen; to, že se v budoucnu toto chystá i pro Ukrajinu a Gruzii ale už bylo pro Rusko moc.

Je jistě pravda, že i tyto země jsou suverénní a principiálně mohou podle svého uvážení vstupovat do jakýchkoli aliancí. Od Západu (resp. hlavně USA) není ale moudré demonstrativně nebrat ohledy na názor Ruska, které se stále (oprávněně, a po překonání všestranném propadu v 90. letech čím dál víc) považuje za velmoc.

Je také pravda, že ruské požadavky na jakousi demilitarizaci a neutrální status některých jeho sousedů zdůvodňované bezpečnostními obavami vypadají skutečně dosti paranoidně. Na druhé straně uvědomíme-li si, jak převratné a naprosto neočekávané události se ve světě staly v posledních několika desítkách let, lze určité obavy Ruska aspoň trochu pochopit. Představme si např., že v Ruské federaci v budoucnu propukne nějaké separatistické hnutí, které bude hledat ozbrojenou podporu v blízkém zahraničí pevně spojeném s USA. Ostatně jsem přesvědčen, že dlouhodobým strategickým záměrem některých lidí v USA může být snaha o rozpad Ruské federace na způsob dřívějšího rozpadu SSSR.

Dalším faktorem, který může vzbuzovat v Rusku obavy, je to, že NATO se dlouhodobě neřídí zásadním článkem svého zakládajícího dokumentu, totiž že bude veškeré konflikty řešit mírovými prostředky. Dobře si pamatujeme, že jsme si na konci roku 1989 přáli, aby byly zrušeny vojenské bloky. Stalo se tak ale jen jednostranně. NATO je bohužel evidentně hlavně nástrojem prosazování geopolitických zájmů USA. Je až neuvěřitelné, jak se USA přitom chovají i ke svým blízkým spojencům – viz jednostranné odstoupení od smlouvy s Íránem (následované sankcemi proti západním firmám obchodujícím s touto zemí), Trumpův požadavek, aby členové NATO, kteří nevydávali na zbrojení ročně 2% HDP, zaplatili zpětně rozdíl USA, nebo sankce proti firmám, které se podílely na evropském projektu Nordstream 2.

Ale hlavně – kritizujeme-li oprávněně „Putinovu doktrínu“ o jakési omezené suverenitě některých jeho sousedů, měli bychom si vzpomenout na slavnou Monroeovu doktrínu, které se americká zahraniční politika nikdy nezřekla. Nemyslím proto, že by Spojené státy bez jakékoli reakce hleděly na rozmísťování ruských nebo čínských jednotek v Mexiku nebo na Kubě (ostatně v případě Kuby už se něco takového stalo v roce 1962 – je v dobré paměti, že tehdy se SSSR snažil také říkat, že Kuba je suverénní země a má právo si na své území pozvat ozbrojené spojence…).

Realita je prostě taková, že „velmoci nerady vidí, když se na jejich hranicích děje něco, co se jim nelíbí“. Můžeme sice namítat, že Rusko už vlastně není v pozici takové „skutečné velmoci“ jako kdysi SSSR, ale to bychom jen zavírali oči před realitou a škodili sami sobě.

Nynější situace má některé aspekty až absurdního dramatu – americký prezident a NATO už několik týdnů opakují, že Rusko podnikne v nejbližší době téměř jistě vojenský útok na Ukrajinu, ačkoli to Rusko soustavně popírá. A ukrajinský prezident kárá toho amerického, aby nešířil paniku…

Samostatnou kapitolou je problematický stav dnešní ukrajinské ekonomiky, politiky a společnosti vůbec. Nadále tam panuje vysoká míra korupce (ačkoli někteří aktivističtí novináři to označují za pouhou ruskou prpagandu), spousta občanů této potenciálně bohaté země se musí živit jako málo placení gastarbeitři v zahraničí (včetně Ruska), politika je pod vlivem řady „oligarchů“, špatně skončilo několik pokusů odstranit masovými protesty neschopné a zkorumpované politiky. Až absurdně působí, když exprezident Porošenko, kterého vynesl k moci onen „majdanský“ převrat, je nyní obviněn z vlastizrady…

Ceterum autem censeo, že k žádnému ruskému útoku opět nedojde. Může ale dojít k nějakému „bezpečnostně-vojenskému opatření“, o jakém se zmiňují některá ruská prohlášení – nedivil bych se třeba rozmístění ruských jednotek na Kubě… Je myslím zcela zřejmé, že Rusko se (úspěšně) snaží pravidelně opakovanými demonstrativními přesuny svých vojsk poblíž ukrajinských hranic jen „dělat vlny“, znervózňovat Ukrajince i Západ, a z takové situace diplomaticky a propagandisticky těžit. Časem nejspíš i ti největší evropští příznivci ekonomicky i politicky slabé a problematické Ukrajiny přestanou reagovat na mnohokrát opakované a evidentně falešné poplachy.

Jak situaci řešit?

Nikdo zatím nepopřel, že základem urovnání situace by měla být tzv. Minská dohoda z roku 2015. Zdá se, že tím, kdo na toto řešení opakovaně apeluje, je hlavně Rusko, zatímco ukrajinská vláda se vzbouřenci odmítá jednat.

Výsledné řešení by mělo pragmaticky vycházet z reálné situace – tedy uznat anexi Krymu (podobně, jako je do značné míry de facto uznávána izraelská anexe Jeruzaléma a Golanských výšin, existence Severokyperské republiky nebo Kosova). Obyvatelé dvou donbaských „lidových republik“ (představujících méně než 3% rozlohy Ukrajiny) by měly dostat možnost rozhodnout se ve férovém referendu pro autonomní setrvání v rámci Ukrajiny nebo pro připojení k Rusku (podobnou možnost sebeurčení dostali obyvatelé Kosova, ale v minulosti i mnoha jiných území (řady dřívějších kolonií, nověji Skotska). Je ostatně s podivem, že tak velká a etnicky nejednotná země jako je Ukrajina nemá federativní uspořádání.

V zájmu všech by bylo zaručit Ukrajině (a také Gruzii) neutrální status obdobný třeba tomu finskému a smluvně zajistit částečnou demilitarizaci v širokém pásmu na východ i na západ od ruské hranice (tedy samozřejmě i na té ruské straně), ideálně i podél celé západní hranice Ruska s ostatními zeměmi. Ukrajina si musí v první řadě udělat pořádek sama u sebe a své problémy se sousedy (hlavně s Ruskem) musí být schopna řešit diplomaticky. Nemyslím, že by EU měla považovat Ukrajinu za nějakého blízkého spojence, kvůli kterému by snad měla jít i do vojenského konfliktu – myslím, že tato země, která se ještě zdaleka nezbavila své neblahé postsovětské minulosti, za to stojí. Měli bychom s ní ovšem intenzivně ekonomicky a kulturně spolupracovat, usnadnit jejím občanům příchod k nám za prací. Pokud budeme mít dobré vztahy s Ruskem, bude to nakonec pozitivní i pro Ukrajinu. Jiná věc ovšem je, jestli jsou ochotny takto vidět situaci i Spojené státy – obávám se, že ne…

Je absurdní, když v nynějším světě čelícímu řadě skutečně mimořádně závažných existenciálních problémů (globální klimatická změna, hrozba závažných epidemií, přelidnění, problematické aspekty globalizace) se vynakládají v rámci soupeření mezi hlavními velmocemi (USA, EU, Čína, Rusko) doslova šílené prostředky na zbrojení. Mezi těmito mocnostmi přece neexistují žádné zásadní důvody bránící pokojné spolupráci – všechno jsou to v podstatě „neideologické“ kapitalistické státy, které se sice výrazně liší mírou svého státního liberalismu resp. autoritářství, ale jejichž hlavní snahou je zajistit svým občanům dobré materiální podmínky k životu. To je zásadní rozdíl oproti dřívějšímu Sovětskému svazu a ostatním komunistickým zemím, které otevřeně vyznávaly „spasitelskou“ ideologii se světovládnými ambicemi (dnešní Čína již takovou ideologii v podstatě pragmaticky opustila a je „komunistická“ jen nominálně).

Podle mého názoru jediným reálným a stále větším nebezpečím pro celý ten „neideologický“ svět je radikální islamismus, který se stále šíří. Jsem přesvědčen, že celý civilizovaný svět by měl zapomenout na ty nesmyslné mocenské rozpory a raději se snažit zabránit budoucím potenciálně obrovským problémům s novým „Islámským státem“, jehož malou předehru už jsme zažili. Až bude mít miliardu obyvatel oddaných jeho přitažlivé náboženské ideologii v  a bude disponovat jadernými zbraněmi (nic nepředstavitelného, Pákistán je už má), bude pozdě…

Závěry

Tvrdím, že Česku od žádného státu, tedy ani od Ruska, nehrozí žádné vojenské nebezpečí. Nynější obavy některých propagandistů, že Rusko by chtělo nastolit (dokonce násilím) nějaké loutkové režimy v dřívějších státech Varšavské smlouvy, mi připadají naprosto absurdní. Považuji je jen za strašáka, který nás má co nejvíce připoutat k americkému „ochránci“ a jeho zájmům.

Věřím prohlášením ruských představitelů, že se nechystají k válce s Ukrajinou.

Nechci za žádnou cenu válku, a už vůbec ne kvůli Ukrajině, zemi značně problematického politického charakteru.

Jsem přesvědčen, že současná napjatá situace může být snadno vyřešena diplomaticky a že mohou být nastoleny korektní, ba dokonce přátelské vztahy s Ruskem (a také s Čínou).

Jsem přesvědčen, že naše republika by byla bezpečnější, kdyby nebyla členem NATO (podobně, jako členy nejsou některé jiné evropské státy), protože tato organizace evidentně slouží hlavně americkým zájmům a může nás zatáhnout do pochybných dobrodružství našim zájmům škodícím. Bezvýhradně naopak podporuji naše aktivní členství v EU a přál bych si, aby pokročila její integrace směrem ke (kon)federaci.

Disclaimer

Nejsem žádný podporovatel Ruska a tím spíše ne jeho nynějšího autoritativního režimu.

Nejsem „proruský“ – leží mi na srdci zájmy české, ne americké. A v českém (ale i evropském) zájmu rozhodně jsou i dobré vztahy s Ruskem.



0
Vytisknout
6391

Diskuse

Obsah vydání | 3. 2. 2022