Rusko a válka na Ukrajině: Chceme současnost vykládat z komunistických učebnic dějepisu?

25. 5. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Jakmile se zakladateli poválečného neonacismu Francisu Parkeru Yockeyovi nepodařilo obhájit své idoly u Norimberského tribunálu, čelil otázce, co tedy s nacistickou myšlenkou dál. Když si ujasnil povahu sovětského režimu, tzn. že je zásadně antiliberální a navrch i antisemitský, dospěl k závěru, že záchrana bílé rasy bude napříště možná jen ve spojení s impériem na východě. Válka s ním byla zásadní chyba, nemělo k ní správně nikdy dojít. 

Yockey se krátce na to stal sovětským agentem a otevřel tak velice rozsáhlou a zajímavou kapitolu spolupráce komunistického impéria se západní nacistickou i fašistickou ultrapravicí.


Měl rozhodně na co navazovat. Oficiální německo-sovětská spolupráce začala už přinejmenším Rapallskou smlouvou dvou darebáckých států z roku 1922 - avšak nezapomínejme, že sám Lenin se dostal k moci v Rusku jedině díky štědré podpoře německých militaristů.

Německá nacistická strana později ani zdaleka nebyla jednotná v názoru na to, jak by měla vypadat další politika vůči Sovětům. Oba totalitní režimy se od sebe zpočátku navzájem intenzívně učily, ekonomicky si pomáhaly, Hitler dokonce později vyjádří pochopení pro to, že se Stalin "zatím" nemůže zbavit židovské inteligence. Němečtí komunisté založili původně národní bolševismus jako směr, který měl umožnit spolupráci s nacionalistickými pravičáky z budoucí Hitlerovy stáje v armádě proti demokratické republice. Posléze levičák Ernst Niekisch provedl vědomou syntézu militantního nacionalismu s ruským bolševismem. Karl Otto Paetel usiloval neúspěšně o prosazení příbuzného směru v rámci Hitlerjugend, o něco úspěšnější byli v NSDAP s podobným programem Gregor a Otto Strasserové.

Stále dokola, zcela ahistoricky a v rozporu s dobře doložitelnými fakty se ovšem opakuje námitka, že "levice" přece nemůže přecházet na "pravicové" pozice, nebo naopak.

Fabiano Golgo nedávno zmínil na Britských listech teorii podkovy, se kterou přišel francouzský filozof Jean-Pierre Faye v roce 2002. Podle teorie podkovy mají oba politické extrémy sklon být přitahovány k autoritářství a totalitarismu, což je v praxi nehledě na různé ideologické a taktické spory velmi důkladně propojuje. - Připomeňme, že jedním z Fayových předchůdců byl Josef Škvorecký, který ve studii publikované v rámci knihy polemik Ožehavé téma zmapoval přebírání jednotlivých témat, bojových písní atd. mezi někdejšími německými komunisty a nacisty.

Hlavní námitkou proti teorii podkovy je teze, že ultralevice a ultrapravice prý mají přece úplně jiné cíle. To ovšem platí také pro militantní nacionalisty z různých národních líhní, kteří zcela běžně usilují o maximální posílení svého vlastního státu na úkor všech ostatních. Italský fašismus byl například zásadním odpůrcem anšlusu Rakouska k Třetí říši nebo měl úplně jiný postoj k Zimní válce SSSR proti Finsku, kterou Hitler tiše schvaloval. Italští nebo portugalští fašisté odmítali biologický rasismus a antisemitismus nacistů. Nacionalističtí srbští četnici měli na budoucnost území předválečné královské Jugoslávie o dost jiný názor než chorvatští ustašovci, atd.

Představa, že názorové rozdíly údajně znemožňují spolupráci extrémní levice s extrémní pravicí, nesnese konfrontaci s konkrétními fakty. Na české politické scéně pozorujeme právě zblízka ex-trockistu Ivana Davida v Okamurově komerčně fašistické straně SPD ohánějící se původně levicovým heslem přímé demokracie. Na stejném hnojišti dějin skončil třeba i někdejší sociální demokrat Jaroslav Foldyna, který už mnoho let neviděl nejmenší problém v komunální spolupráci s nácky. V Latinské Americe, jak upozorňuje Golgo, nemá tamní levice vůbec žádný problém s ultrakonzervativní ideologií ruského imperialismu, protože na prvním místě je pro ni tradiční nenávist ke Spojeným státům americkým.

V Česku možná nemáme podobně silnou tradici zarytého antiamerikanismu, ale zase jsou tu dekády systematické indoktrinace starým režimem. Nacházíme spousty lidí, kteří se odmala ve škole učili, že komunisté prý byli nejdůslednějšími a vlastně jedinými skutečnými odpůrci fašismu. Bavit se s takto vzdělanými o tom, jak si Stalin s Hitlerem rozdělili Evropu a společným přepadením Polska zahájili 2. světovou válku, je dodnes zcela nemožné. Byly nebo ještě jsou mezi nimi i osoby ochotné se do krve pohádat, že prý nemůžete být současně antikomunista i odpůrce fašismu.

Trvající nostalgická potřeba vidět s ruském imperialismu bájný Sovětský svaz komunistické propagandy, který měl údajně navazovat na to nejlepší z humanistické evropské kultury a vytvořit svébytné centrum moderny, mj. zabránila v ČR důsledné demokratické reformě levice po roce 1989, překonání komunistického totalitního dědictví - a připravila půdu pro definitivní převzetí autoritářského "levicového" elektorátu nelevicovými populistickými subjekty.

Přitom v základních obrysech je ruská otázka velmi prostá. Za cara bylo Rusko agresívním reakcionářským impériem, který dělal v Evropě mezinárodního policajta proti všem příznivcům politické svobody. Za komunistů si tento imperialismus na čas oblékl progresivistický ideologický kabát, ale hned po Leninově smrti na něm už začaly praskat švy a vynořily se pod ním stará známá rubaška a láptě. Putinismus se ze všech sil snaží obě tyto tradice ruského imperialismu usmířit, protřepat, promíchat. V té míře, v jaké se on sám liší od komunistické tradice, zpravidla navazuje na carskou a bělogvardějskou, a naopak.

Odpojit analýzu putinismu od staletých domácích ruských kořenů režimu a omezit se na nálepku "fašismu", jemuž prý Putin "z ničeho nic" propadl, je nepřesvědčivé a nepoctivé.

Ale samozřejmě že právě tohle udělat musíte, pokud je cílem obcházet po špičkách kolem neosovětismu a obnovy Stalinova kultu; pokud jde jen o další pokus obhájit "důsledně antifašistickou" tradici komunistické levice a vyhnout se přitom nepříjemnému zkoumání toho, co přesně v této tradici tak nepříjemně páchne Osvětimí.

Jinak by bylo nutno podobně, jak to už dávno zcela samozřejmě dělá hamburský dopisovatel Britských listů Uwe Ladwig, jedním dechem hovořit o rudém a hnědém fašismu.

4
Vytisknout
5998

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2022