Nesmyslný mýtus o "domácím heroismu" atentátníků, kteří zaútočili na Heydricha

27. 5. 2022 / Jan Čulík

čas čtení 5 minut
 
Česká média a část české veřejnosti je dnes naprosto nekriticky a obesesivně posledlá jedním historickým mýtem, atentátem na Heydricha, k němuž došlo v Praze v tento den  před osmdesáti lety. Neuvěřitelně, dokonce na křižovatce v Tróji se ten atentát inscenoval a Česká televize a Český rozhlas to nadšeně vysílaly.

Zdá se, že český komplex méněcennosti (že jsme "nikdy nebojovali") si tady přišel na své a našel v této akci své popření. Vlastně jsme hrdinové, protože jsme měli atentátníky na Heydricha!

Je mi líto, že musím znovu kopat do báboviček, které si média vytvořila, ale je to mýtus. Další dobré téma pro náš kurs na Glasgow University, zabývající se tím, jak se historické události proměňují v mýty a pak jsou v moderní době zneužívány k aktuálním politickým účelům.

Proč se tolik Čechů a tolik českých médií neustále obsesivně vrací do minulosti, namísto aby řešili aktuální problémy. Minulost je bezpečná, že?

Až na to, že případ atentátu na Heydricha bezpečný není. Byla to nesmírně kontroverzní akce.

 

Vůbec to nebyla domácí česká akce, nařídil ji Beneš ze svého fešáckého exilu v Londýně. Ano, měl tam dlouho problém, protože ho britská vláda nechtěla uznat jako šéfa československé emigrantské vlády a vůbec se nechtěla zavázat k poválečnému  obnovení Československa v jeho původních hranicích. Citujme z recenze Martina Škabrahy knížky Martina Browna Dealing with Democrats (2006): 

"Hlavní důvod občasných třenic mezi Benešem a londýnskou administrativou spočíval v odlišných státních zájmech. Beneš a spol. měli před sebou jednu jedinou prioritu: zrušení Mnichova a obnovení Československa v jeho původních hranicích, což mělo být vyjádřeno uznáním Benešova exilu jako oficiální československé vlády. Nelze tvrdit, že by tento cíl byl zcela v rozporu s tím, oč usilovali Britové, faktem však zůstává, že jejich hlavním zájmem bylo zachovat pro ně výhodnou politickou stabilitu na kontinentu. Od září 1939 to především znamenalo vyhrát válku.

V britské velmocenské a konzervativní perspektivě však nehrálo teprve před pár lety založené Československo zrovna klíčovou roli a na jeho obnovení málokomu záleželo. Benešovy požadavky navíc kolidovaly nejen se zájmy Poláků (podstatně důležitějšího spojence) a antifašistického sudetského exilu (vedeného Wenzelem Jakschem), ale také s obecným principem, kterého se Britové drželi: nezavazovat se ke garantování žádného konkrétního uspořádání střední Evropy, pokud to není bezpodmínečně nutné.

Londýnu se kromě toho pochopitelně nijak nechtělo do odvolávání Mnichovské dohody, kterou ještě nedávno prezentoval jako zahraničně politický úspěch. V neposlední řadě tu byla jistá stavovská povýšenost v chování britských úředníků, kterou Brownem citovaný Arnold Toynbee popsal jako »nenucenou nadřazenost« (effortless superiority).

Benešova vláda sice byla zatím uznána jen jako dočasná (Jana Masaryka to vedlo k sarkastické otázce, zda českoslovenští piloti, padlí v bitvě o Británii, jsou jen »dočasně mrtví«), definitivní uznání se ale přibližovalo a došlo k němu poté, co v roce 1941 vstoupil do války proti Hitlerovi Sovětský svaz a prozíravě nabídl Benešovi plné uznání; Britové kvůli diplomatické rovnováze nemohli zůstat pozadu.

Další klíčovou událostí, které Beneš (diplomaticky i propagandisticky) využil pro své cíle, byl atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Tento čin mezinárodního dosahu velmi zvýšil prestiž protektorátního odboje (byť proti jeho vůli -- akci si vynutil Beneš a byla vedena z Londýna, domácí odboj s ní nesouhlasil, protože se bál represí).

Následná krvavá odplata v Lidicích a Ležácích vzbudila celosvětové pobouření a pro Londýn se stalo morálně neobhajitelné nadále trvat na platnosti Mnichovské dohody. Brown v té souvislosti cituje amerického tajemníka pro námořnictvo plk. Franka Knoxe, který prohlásil: »Až se nás příští generace zeptají, zač jsme bojovali v této válce, budeme jim vyprávět příběh Lidic.«"


Tak znovu: Atentát na Heydricha nebyla akcí "českého hrdinství". Byla to akce zorganizovaná z Londýna pro zlepšení Benešova postavení a pověsti a domácí český odboj byl proti ní. Atentát na Heydricha znamenal obrovskou pomstu německých nacistů a smrt mnoha nevinných lidí. Průběh druhé světové války to neovlivnilo. Pomohlo to ovšem Benešovi v Londýně, protože nacistické vyhlazení Lidic a Ležáků se stalo celosvětově symbolem nacistického barbarství a Britové už nemohli v této atmosféře podporovat mnichovskou dohodu.

Takže to zřejmě vedlo nakonec k skutečnosti, že po válce dostalo Československo zpět Sudety. To se bez atentátu na Heydricha nemuselo podařit.  Za to ale přineslo nejvyšší oběť, svůj život, velké množství Čechů. 

Stálo to za to?

Byl ten atentát kvintesenciálním výrazem českého hrdinství?

Daleko rozumnější a přínosnější při tomto výročí než horování o "heroismu Čechů" by bylo přistupovat k té akci s pochybnostmi.

K tomu: Martin Škabraha, Beneš a nenucená nadřazenost 

1
Vytisknout
8387

Diskuse

Obsah vydání | 31. 5. 2022