Británie: Neustálé skandály Borise Johnsona. Ani zarytí toryové už nevydrží další minutu Johnsonovy vlády na horské dráze

30. 6. 2022

čas čtení 7 minut
 
Od rezignace premiérova poradce pro etiku jako by uplynula dlouhá doba. Tedy toho druhého poradce pro etiku, Christophera Geidta. Je to teprve čtrnáct dní, působí to jako věčnost. Ten první, sir Alex Allan, skončil už před osmnácti měsící. To je jako v jiné éře.  Je to časové zkreslení, které vzniká, když se z Downing Street valí skandály tak rychle, že je zpravodajský cyklus nestíhá sledovat. Jedno drama neskončí dříve a už začíná další. Za sedm dní v Johnsonově čase člověk zestárne, píše v brilantním článku Raphael Behr.

 
Co bylo podnětem pro Geidtův odchod? Něco, co souvisí s cly na ocel. Ne Johnsonovy mejdany během lockdownu? To bylo už dávno! Teď porušujeme mezinárodní právo, chystáme se roztrhat dohodu o brexitu uzavřenou s EU. Počkat, teď vlastně deportujeme uprchlíky do Rwandy a brojíme proti zákonům o lidských právech. A jak to bylo s tím Borisem a jeho milenkou Carrie, kterou se snažil protekčně jmenovat na nejvyšší místo na ministerstvu zahraničí? A jak to bylo s tím domkem pro jeho malého syna na stromě ve venkovském sídle premiéra v  Chequers? Za 150 000 liber! Zavolejte někdo poradce pro etiku. Aha, žádný takový není.

Mezitím nejezdí vlaky, základy unie Anglie se Skotskem zlověstně sténají a za všechno může vždycky někdo jiný. Je vyčerpávající dávat na to všechno pořád pozor.

Neúprosnost pohání Johnsona. Rád ostatním lidem zamotává hlavu, protože je nutí, aby se na něj stále dívali jako na jediný pevný bod. Také je v tom chaosu určitá dynamika, která mu pomáhá vyhýbat se odpovědnosti. Chcete-li ho pohnat k odpovědnosti, musíte s ním nejprve držet krok.

Premiér vybírá emocionální daň od každého, kdo věří, že Británii lze a je třeba vládnout lépe. Základní funkci starat se o to, co se děje se zemí, přenechává Johnson jiným. Musíme vynakládat vlastní omezenou duševní energii na to, abychom se vnitřně omlouvali za pouhý fakt, že je Johnson britským premiérem  a zastupuje nás. Připadá mi to jako platit účet za někoho jiného, kdo utekl z restaurace bez zaplacení, nebo sbírat cizí odpadky. Ale alternativou je smířit se s tím, že takhle to prostě odteď v politice bude.

I proto jeho nenucené chlubení, které nedávno pronesl, že myslí nejen na druhé, ale i na třetí volební období, naplnilo jeho kritiky hrůzou. Nikdo, kdo si váží britské demokracie, nechce vidět, jak by mohla Británie  přečkat desetiletí Johnsonovy vlády.

Už tak je dost špatné pořád se obávat, jaké peklo se zítra objeví v titulcích novin. Osvobození od tohoto stresu může být ve volbách mocnou motivační silou. Sám Johnson ji v roce 2019 využil slibem "dotáhnout brexit do konce" - slibem, že neustálé konflikty v jeho straně přestanou. Další jeho slib byl jen porušen.

Neoficiálním heslem kampaně Joea Bidena, který se snažil vystrnadit Donalda Trumpa z Bílého domu, bylo "udělat politiku opět nudnou". Totéž platilo na začátku letošního roku v Austrálii. Anthony Albanese, sympatický bidenovský nuďas, vrátil Labouristickou stranu k moci po devíti letech neúspěchů, kdy se nepodařilo sesadit bezohledné pravicové vlády vedené (nepříliš liberální) Liberální stranou.

Aplikace amerických a australských zkušeností na Británii má své meze. Odlišné kultury, odlišné volební systémy. Za zmínku však stojí, že při Albaneseho vítězství sehráli důležitou roli nezávislí kandidáti,  v nichž se mísil umírněný konzervatismus a environmentalismus - modří a zelení.

V Austrálii se ukázalo, že existuje hranice, kam až lze zajít s cynicky vyvolávanými kulturními válkami a se zintenzivňováním protiimigrační rétoriky, když si dostatečná část voličů přeje slušnou a schopnou vládu.

Na vítězství liberálních demokratů a na porážce britských konzervativců v doplňovacích volbách v Tivertonu a Honitonu z minulého týdne, která byla největší porážkou vlády v britských dějinách, je cítit cosi čirého. Tento výsledek nevyjadřuje náklonnost ke straně britských liberálních demokratů, ba ani povědomí o její politice. Liberální demokraté využili pocitu, že Johnsonova vláda se nesoustřeďuje na nic jiného než na své vlastní zkorumpované mocenské hry; že  Johnsonovi nelze za žádných okolností věřit; že vládne špatně, protože vládne jen pro sebe.

Něco podobného se stalo v prosinci v Severním Shropshiru a na začátku loňského roku v Cheshamu a Amershamu. Obě místa toryům vyfoukli liberální demokraté, kteří oslovili voliče, kteří jsou konzervativní ve staromódním smyslu. Jsou to lidé, kteří chtějí, aby se politici chovali (a oblékali) způsobem, který prokazuje úctu k vážným státním úřadům. Johnsonovy špatně padnoucí obleky a nerespektování předpisů lockdownu považují za součást stejného problému. Mají rádi fiskální disciplínu a střízlivost ve státní správě, ale nejsou reakční v sociálních otázkách. Nevadí jim multikulturalismus ani nechtějí vést válku proti liberálům.

Mnozí z nich byli zastánci setrvání Británie v EU, ale někteří hlasovali i pro brexit. Ale to neznamená, že chtějí věčnou válku s Bruselem jen proto, že premiéra nenapadá nic lepšího, co by měl  na práci. Jeden z vysoce postavených liberálních demokratů popisuje archetyp nového voliče strany jako "právníka ze Surrey" - pilíř společnosti, který nesdílí nový toryovský pohled na pilíře  společnosti jako na nepohodlné věci establishmentu, které je třeba   zbourat.

Za zmínku stojí i to, že australské nové volební kandidátky byly ženy, což bylo klíčem k jejich úspěchu proti blábolivému nacionalistickému machismu. Průzkumy veřejného mínění trvale ukazují, že Johnsonova přitažlivost je silnější mezi muži. Tato genderová nerovnováha může mít jemné socioekonomické důvody, ale je podezření, že jejím jádrem je intuitivní odpor k prolhaným a podvádějícím mužům - parchantům.

Johnsonův vztah s miliony voličů toryů je nenapravitelně narušen. S každým dalším dnem je pro potenciálního nástupce těžší dosáhnout usmíření. Jediný den Borise Johnsona působí konzervativní značce  obrovské škody.

Lidé už mají dost pondělního rozhořčení, které se rozmazává v úterní přehmat, umocněný středečním skandálem, který se ztrácí uprostřed čtvrteční provokace a vyvolává páteční reakci. Je to únavné, když se točíme dokola, aniž bychom se někam posunuli. Čím déle nás toryové budou všechny držet ve víru Johnsonova chování, tím tvrdší bude zúčtování, až se jeho hodiny zastaví.

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
2412

Diskuse

Obsah vydání | 1. 7. 2022