Itálie: Giorgia Meloni "jezdí na tygru"

27. 9. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Boris Cvek má pravdu, že vítězství (post)fašistické strany Bratři Itálie v parlamentních a senátních volbách potřebuje kontext. Neshodnu se s ním však na tom, co je vlastně tímto zásadním kontextem události. 

Dějiny poválečného italského neo- a postfašismu zůstávají stále dokola dějinami pokusu o návrat a rehabilitaci odkazu Benita Mussoliniho - politika, jehož také Giorgia Meloni sama veřejně výrazně ocenila. Přímočaré pokusy o zopakování nějakého toho "pochodu na Řím" ale fašistickým pohrobkům nikdy nevyšly. Postupem času se tedy italská ultrapravice začala snažit o uplatnění sofistikovanějšího, nepřímého přístupu k převzetí moci.


Klíčovou postavou ultrapravicových ideologických debat přitom zůstává "superfašista" Julius Evola. V roce 1961 vydal svůj "manifest aktivního nihilismu", knihu Jezdit na tygru. Tvrdil zde, že prý v danou chvíli proces modernizace, který považoval za zhoubný, nelze zastavit. Proto je třeba podle titulní metafory vypůjčené z Evolova studia indického bráhmanismu "jezdit na tygru", tzn. držet se šikovně na hřbetě tvora, který se jezdce snaží zabít. Teprve až se "tygr moderny unaví" a zastaví se, budou moci neofašističtí uctívači kultu tradice opět sesednout a prosazovat znova v politice otevřeně to, co opravdu chtějí a co si myslí.

Ve skutečnosti nebyl Evola mezi radikálními pravičáky zase takovou výjimkou, jak by se mohlo zdát, když se tváří v tvář moderně, která se mu jevila jako nezadržitelná, rozhodl po jakousi obdobu pověstné ruské maskirovky. Například zcela omylem i u nás vyzvedávaný a překládaný rakouský autor předválečných rasistických spisů Eric Voegelin zakotvil za války ve Spojených státech - a ze slavného díla Alexise de Tocquevilla Demokracie v Americe zde udělal oslavu "navenek demokratické společnosti, která ve skutečnosti žije v křesťanském duchu [francouzského] starého režimu". Tj. ačkoliv si to podle Voegelina nevědomá většina vůbec neuvědomuje, reálným kulturním obsahem americké demokracie má být údajně středověk. A jiný pravicový autor, Leo Strauss, zase nesmírně zdůrazňoval potřebu radikálních myslitelů psát konformně s názory většiny, zatímco skutečné sdělení zůstane v textu skryto, rezervováno jen pro nepočetné zasvěcené (Perzekuce a umění psát).

Jestliže tedy italští (post)fašisté veřejně říkají to či ono, je třeba to brát asi stejně vážně jako dlouholeté tvrzení představitelů české KSČ(M), že svůj stalinistický skanzen hodlají proměnit v "moderní demokratickou levicovou stranu" - jíž se ve skutečnosti nikdy stát nechtěli, nestali a také se jí už nikdy nestanou. Jinými slovy, extrémisté si v dobách, kdy se snaží získat na svou stranu většinu společnosti, ukládají mentální rezervu a říkají věci, které si sice ve skutečnosti vůbec nemyslí, ale o nichž vědí, že by je říci měli, aby se prozatím zavděčili.

Západní ultrapravicovou misii do Ruska vedenou někdejším přítelem velkoruského ideologa Alexandra Dugina Eduardem Limonovem sice původně zorganizovali belgičtí (post)fašisté, první možnosti publikování v zahraničí se nicméně Duginovi otevřely v polovině 90. let právě v italských fašistických kruzích (v papírových médiích i na začínajícím internetu, ve fašistické sekci domény Tripod). Dugin, kterého s Evolou spojuje zájem o politicky účelově vykládaný esoterismus, se ovšem dávno mrtvým italským fašistickým ideologem ohání při každé příležitosti a už mnoho let také překládá různé jeho texty do ruštiny. Duginovu Čtvrtou politickou teorii nesporně třeba číst právě ve světle Evolových spisků Vzpoura proti modernímu světu a Jezdit na tygru.

Giorgia Meloni v roce 2014 přivítala ruské "referendum" na okupovaném Krymu. Teď tvrdí, že prý je k Rusku kritická a podporuje Ukrajinu. To ovšem pod tlakem situace veřejně říká i český prezident Miloš Zeman, jemuž změnu mnohaletých otevřeně proruských postojů věří nanejvýš ještě nejslabomyslnější decil voličstva.

Podle dlouholetých pozorovatelů italské extrémistické scény Meloni věří konspirační teorii o "velkém nahrazení bílé rasy" přistěhovalci a nenávidí Evropskou unii.

Nenechme se zmýlit. Antiliberální křídlo ODS, které dodnes tajně masturbuje nad Orbánem, třebaže vadí jeho otevřené stranění Putinovi, vychvaluje Meloni z úplně stejného důvodu, jako donedávna vychvalovalo maďarského vládce. Imponují mu xenofobie, autoritářství a pompéznost moci, navlas stejně, jako vše jmenované rozohňovalo jiný jeho idol, Donalda Trumpa.

Naši staří ódéesmani jsou tak nadšeni z úspěchu italských "tradicionalistů", že jim vůbec nebude vadit, ani kdyby Orbán a Meloni nakonec společně torpédovali evropskou politiku vůči agresívnímu Rusku a odsunuli ji na vedlejší kolej dvoustranných dohod s Kyjivem v rámci neformální "koalice ochotných", z posledních sil držené pohromadě Američany.

I oni se především tetelí blahem nad představou, že se tygr moderny snad konečně unavil, oni budou moci sesednout a se všemi ostatními ultrareakcionáři se pustit do obnovy dočista antiliberálního, fiktivního předmoderního "zlatého věku".

2
Vytisknout
5745

Diskuse

Obsah vydání | 3. 10. 2022