O nebezpečí prezidentské volby

7. 12. 2022 / Jaroslav Hutka

čas čtení 8 minut
Jan Urban: Danuše Nerudová, největší spojenec Andreje Babiše. A možná to ani neví

KOMENTÁŘ. Tak jako ve všech politických kampaních posledních desetiletí – přesněji od chvíle, kdy se dominantním médiem stala televize – ustupuje i v současné české prezidentské kampani do pozadí ta nejdůležitější otázka. Ta jediná, která by měla rozhodovat. Který z kandidátů je nejvhodnější z hlediska nejlepšího zájmu země? Namísto toho většinový volič zkoumá pouze svoje osobní sympatie a antipatie. Zájem země je nezajímavý.

 

Vcházíme do nejsložitější krize posledních desetiletí. Ruský diktátor bude válku na Ukrajině prohlubovat na samou hranici konfrontace se Západem. Demokracie, na které nám záleží, je pro něj smrtelným nebezpečím. A my nejsme připraveni se bránit.

Naše společnost si zatím nepřipouští riziko ohrožení, snižování životního komfortu či nevyhnutelnosti skokového růstu nákladů na zvýšení obranyschopnosti státu.

České politické strany se za více než třicet let nenaučily postavit zájem země nad vlastní, často otevřeně korupční potřeby. Naše univerzity v porovnání se světem zaostávají. K tomu opožděná digitalizace, polovičatá ochrana krajiny, nedostatečně rozvinutá dopravní infrastruktura.

Tohle je situace, do které vybíráme prezidenta, který by měl být zrcadlem a komentátorem vlády a strážcem ústavního systému.

Podle vzoru Zeman:

Pět týdnů před prvním kolem prezidentské volby se jasně vyprofilovala trojice favoritů s největší voličskou podporou, prokázanou už v několika po sobě jdoucích průzkumech preferencí. Dva z kandidátů ve shodě s voliči předstírají, že se zas tak moc neděje.

Stále zajímavější je proto analyzovat strategie jejich týmů do posledních týdnů kampaně. Velkým předělem budou, samozřejmě, televizní debaty, z nichž první vyhlásily hlavní televizní stanice sobě naschvál shodně na 12. prosince. Určitě nejriskantnější strategii, byť zřejmě jedinou zbývající, si vybral tým Andreje Babiše, který se defenzívně spoléhá na udržení voličského jádra svých příznivců mimo velká města a v nejstarší skupině méně vzdělaných starších ročníků.

Bývalý premiér má zároveň stabilně největší procento odpůrců, a je jen těžko představitelné, že by se mu mohlo podařit přesvědčit někoho z váhajících. Televizní diskuze jsou navíc dlouhodobě jeho slabinou.

Pro Andreje Babiše tedy hraje statistická zkušenost, že volby vyhrávají právě „jeho“ senioři, kterých je mezi voliči více než třetina – a co je nejdůležitější, chodí k volbám. Ty nezajímá jeho předlistopadová minulost, či obrovské dluhy jeho Agrofertu, nebo to, že jejich největší mnohamiliardovou část drží skupina čínských bank v čele se státní Bank of China, což by z takového kandidáta udělalo nejvydíratelnějšího prezidenta všech dob.

Jeho odmítnutí zúčastnit se před prvním kolem televizních debat, jinak velmi důležitého faktoru při rozhodování minimálně třetiny voličů, je tedy riskantní. Stejný krok se ale před minulými prezidentskými volbami vyplatil Miloši Zemanovi, který si dokázal počkat na druhé kolo a nepřesvědčivého Jiřího Drahoše snadno předčil. V dnešní konstelaci podstatně silnějších a lépe připravených kandidátů se však absence v debatách nemusí vyplatit.

Kde je společenský úspěch?

Překvapením prezidentské kampaně je zcela určitě Danuše Nerudová. Její tým analyzoval neobsazené segmenty voličů a nasměroval doposud neznámou a nezajímavou kandidátku k prvovoličům, studentům a mladým do třiceti let.

Tomu její tým přizpůsobil výběr témat i zacílil kampaň na nejpopulárnější sociální sítě s velkou závislostí na vizuální prezentaci. Její listopadová krátká videa, varující před nárůstem průměrné globální teploty, nebo fingující odvážení malého syna do školy, mohou být pro většinu zkušenějších voličů směšná a neprofesionální, ale u lidí ve věkové skupině osmnáct až dvacet čtyři let se její voličská podpora mezi červencem a listopadem téměř zdvojnásobila na skoro padesát procent.
Je to pozoruhodná výpověď o nejistotě a vzpouře nejmladší generace voličů, pro kterou jsou oba další kandidáti jednoduše „příliš staří“. Stejně zajímavá je její podpora u žen („je to konečně žena“!) a u části antikomunisticky zapšklé „kavárny“.

Jako kdyby německý „hospodářský zázrak“ padesátých a šedesátých let neřídil tým ministra a pozdějšího kancléře Ludwiga Erharda, jehož celou větší polovinu tvořili bývalí nacisté.
V tomto pozoruhodném generačním zaujetí pro mladší věk, genderovou odlišnost a antikomunismus této zvláštní směsi voličů nevadí, že kandidátka Nerudová za sebou nemá žádný společenský úspěch.
Byla, přes všechno, co sama o sobě říká, jen nepříliš úspěšnou rektorkou kdysi renomované vysoké školy. Tu opustila ve chvíli, kdy už bylo zjevné, že skandály s uplacenými zahraničními rychlostudenty a jejich „tituly“ se začnou detailně vyšetřovat a že kvůli zásadním pochybením Mendelova univerzita (minimálně po dobu vyšetřování) dokonce přijde o institucionální akreditaci pro doktorské studium ekonomických oborů. A to je v univerzitním světě vůbec největší debakl prestiže.

Její vysvětlování je pro kohokoliv, kdo s takovým prostředím přišel do styku, přinejmenším nevěrohodné. Několik členů akademického senátu MU dalo v rozhovorech jasně najevo, že Danuše Nerudová by nikdy pozici rektorky nemohla obhájit a že pro ni i univerzitu byl její „odchod do politiky“ tím nejlepším řešením.

Hlavní slogan její kampaně „Mám čistý štít“ je tedy vybrán značně neobratně. A to se ještě nezačalo vyšetřovat účetnictví celé operace se zahraničními rychlostudenty, o potenciálně rizikových vazbách jejího manžela v situaci, kdy nový prezident bude navrhovat obměnu všech členů Ústavního soudu, nemluvě.

Největším dilematem její kampaně je v současné fázi otázka, zda a případně kdy se začne vymezovat proti svému největšímu konkurentovi, kterým je generál Petr Pavel. Možná si to sama ani neuvědomuje, ale v současnosti se stala největším spojencem Andreje Babiše.

Střet marketingových produktů

Voliči tedy mají co do činění s kandidátkou, která o sobě naučenými frázemi prohlašuje, že „rozumí výzvám“, „chce navracet důstojnost“, aby se „lidé necítili být cizinci ve vlastní zemi“, „chce řešit ekonomickou krizi i klima“, a vyjadřuje obavu nad „nízkou sociální soudržností“ ve společnosti.

Raději ale, pokud k tomu není přímo vyzvána, nezmiňuje podstatně důležitější témata, jako válku na Ukrajině nebo rozsáhlé korupční kauzy ODS a ANO v Brně.

Není sebemenších pochyb, že funkci prezidenta by snadno zvládli i mimořádně zkušený diplomat a senátor Pavel Fischer, stejně jako jeho kolega ze Senátu Marek Hilšer. V české prezidentské kampani a volbě však, bohužel, o znalosti a kvalitu odvedené práce příliš nejde.

Mnohem spíše jde o střet marketingových produktů a prodejních triků týmů za scénou. Oba tito kvalitní kandidáti tak zůstávají a s největší pravděpodobností už zůstanou s velkým odstupem za Danuší Nerudovou, Andrejem Babišem a Petrem Pavlem.

Kampaň generála Pavla dokázala překonat špatně načasované a příliš brzy odstartované osobní útoky jeho odpůrců. Jeho klid mu doposud přinášel body. V závěrečných týdnech a v televizních debatách však bude muset najít témata, která by ho odlišila od ostatních kandidátů.

Procentní rozdíly mezi kandidáty jsou v současné chvíli tak malé, že právě debaty zřejmě rozhodnou o prezidentské funkci. Je ovšem otázkou, zda se v rozhodujících televizních debatách jejich moderátoři dokážou kandidátů ptát na skutečné problémy. A tedy i na to, který z kandidátů je nejvhodnější z hlediska nejlepšího zájmu země.

2
Vytisknout
3838

Diskuse

Obsah vydání | 9. 12. 2022