Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Huťapové

6. 3. 2023 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 3 minuty

Jestli se nepletu, takhle v 18. století tituloval Karel Havlíček z Borové honoraci, která byla extra k ničemu. Honorace (dnes se spíš používá pojem oligarchie, i když to není přesné) může totiž tu a tam i k něčemu být - pokud je rozumná, pokorná a činí, co má. Ne tak je tomu ale evidentně v naší době u nás. Jestli to není nějaký překlep, tak za první dva měsíce roku 2023 je schodek státního rozpočtu Česka cca 120 miliard Kč. Za leden + únor! Ani v téhle situaci stát ale nepřijímá opatření typu „vysadit na úkor státu příliš bohaté zadky z mercedesů“.

Pro obyčejného člověka nepochopitelná věc.

Když v neděli odpoledne sbíráte v lese klacky na topení, tak zkrátka přemýšlíte o světě ze všech možných stran ... Po létech nemocného komunistického dogmatu, že všechno je vždycky všech, tu máme stejně nemocné dogma novodobé, že nikomu se nikdy na nic nesahá, ať vlastní cokoli. Zdá se tak, že si svoji „moderní“ cestu do pekel docela užíváme.

Vládě chybí a budou chybět peníze na důležité věci. Zatím si ale pořád (patrně) myslí, že jí stačí očesat výdaje (a to i pro potřebné = třeba ony nešťastné důchody) a možná kosmeticky upravit nějaké méně podstatné daně. Jsem přesvědčený o tom, že jí stejně nezbude než si sáhnout do té nejpřebytkovější hromady – peněz uložených, řekněme, v nadbohatství leckterých. To není žádný bolševismus, jen realita.

Tím, že politická reprezentace hájí spíš filosofii pomáhat „bohatým“ na účet „chudých“, je nabouráván úplně celý systém. Například... v automobilovém průmyslu se pak výrobci osobních aut mohou vcelku spolehnout, že vždycky budou existovat nějací dostatečně bohatí, kteří si koupí i předražené auto. Pak jsme na tom s výrobou lidových aut pro normální lidi tak, jak jsme. Nikdo nezadá vývojovým inženýrům zdravý, ale ještě funkční minimalismus, který by prospěl všem – včetně stavu našeho společného životního prostředí.

Středem sady potřebných řešení dnešní krize se tak zdá být hlavně výrazné přivření nůžek mezi životní úrovní nejchudších a nejbohatších, s příslušným vlivem na všechny společenské třídy existující mezi těmito póly. Zatím se ale zdá, že vláda si jede vabank po svém, a dokonce zrychluje. Zvenčí se těžko odhaduje čím je to způsobeno nejvíc - každopádně následkům to bude úplně jedno.

Co je možná nejdůležitější(?) Pokud peníze bohatých použijeme namísto nákupu mercedesů (s omluvou za literární zkratku této firmě, nepochybně výrobci solidních aut) třeba na zvýšení nízkých důchodů nebo na nákup jídla pro málo najezené, nejde o inflační peníze! Už byly vytištěny a vypuštěny do oběhu, jen budou využity jinak-lépe-rozumněji. „Tištění peněz na dluh“ je naopak cesta odsouzená k fatálnímu neúspěchu. Stačí nahlédnout do dějin.