Zlatá slovanská Praha

4. 4. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 13 minut
Foto: Národní muzeum Praha

Toto známé rčení „zlatá slovanská Praha“ vyslovil při svém inauguračním projevu 8. října 1882 současné české veřejnosti málo známý český právník, politik, pražský starosta a dlouholetý funkcionář Sokola, nymburský rodák, Tomáš Černý (1840-1909), který se svou prací zasloužil nejen o připojení čtvrtí Vyšehrad a Holešovice-Bubny k Praze, ale také i o zakoupení Slovanského ostrova, sadu Nebozízek na Petříně a Brožíkova obrazu Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým. To však nebylo zcela vše, o co se svou odpovědnou prací zasloužil. Budete-li chtít se o tomto velkém vlastenci s pevným charakterem dozvědět i něco více, stačí, když se začtete do knihy, jíž vydalo Národní muzeum pod názvem Tomáš Černý: Zapomenutý muž, a jejíž autorkou je pracovnice Národního muzea Jitka Schůtová.

 

Paní Schůtová, co bylo pro vás tím prvotním vnuknutím, které vás nasměrovalo k vytvoření této čtivě psané knihy?

Když jsem připravovala předchozí práci o manželce prvního starosty Sokola pražského Jindřicha Fügnera, z dochované korespondence a archivních materiálů jsem s údivem zjišťovala, že její právník, rádce a dalo by se říci přítel Tomáš Černý byl nesmírně zajímavou postavou v tehdejší pražské společnosti. Mimo jiné stál nejen při zakládání prvního českého tělocvičného spolku a řady dalších českých spolků, ale po Fügnerově smrti sehrál klíčovou roli v existenci této sokolské jednoty. A bylo mi jasné, že tomuto skromnému a pracovitému představiteli české vlastenecké společnosti druhé půlky devatenáctého století, bychom alespoň touto cestou měli vzdát úctu, jakou si zaslouží.

Foto Národní muzeum Praha

Na jejích 192 stranách se čtenář dozví mnoho zajímavých informací, o tomto tehdejší veřejností značně ctěném politikovi. Jak náročné bylo pro vás dohledání podkladů k její tvorbě?

V archivu Národního muzea je uložená nezpracovaná pozůstalost rodiny Černých a v Oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea je pozůstalost Tomáše Černého týkající se jeho působení v Sokole pražském, včetně několika fotografií a trojrozměrných památek. Nebylo náročné shánět prameny a podklady, ale jsou roztříštěné a nesourodné, protože o Tomáši Černém dosud nebyla vydána žádná souhrnná publikace. Do knihy byla zařazena také jeho sokolská korespondence, která podle mého názoru živě vypovídá o jeho povaze a vztahu ke kolegům a přátelům v pražské jednotě.

Tomáš Černý nebyl jen váženým právníkem, ale také i pražským starostou (dříve purkmistrem), a též i starostou Sokola pražského, což vedlo k tomu, že v jeho začátcích se vlastně díky němu tato organizace nerozpadla. Je to tak?

Foto Národní muzeum Praha. Na této hromadné fotografii  - výbor Sokola pražského - uprostřed sedí starosta Tomáš Černý

Je to tak. Po smrti Jindřicha Fügnera se najednou jeho blízcí dozvěděli, že první sokolský starosta po sobě zanechal mnoho dluhů, na vdovu pár dní po pohřbu začali útočit věřitelé a hrozilo, že budova, kterou na své náklady Fügner postavil a jejíž prostory pronajímal jednotě, bude muset do exekuce a Sokol přijde o své zázemí. Jenom pro upřesnění – Černý nebyl starostou vzápětí po Fügnerově smrti, on tuto volbu několikrát odmítl, což jistě také svědčí o jeho skromné povaze. Na odkoupení budovy do vlastnictví Sokola pražského spolek neměl samozřejmě finance, ale Tomáši Černému, jako zástupci nově zvoleného starosty Petra Fischera, se během měsíce podařilo přesvědčit vlasteneckou veřejnost o smyslu záchrany sokolovny a majetnější členové české společnosti začali odkupovat směnky a dlužní úpisy. Požádal také soud o změnu stanov, aby si spolek mohl vzít legální bankovní úvěr, kterým doplatil zbytek pohledávek, a třičtvrtě roku po Fügnerově smrti už Sokol pražský přebíral soudní výměr, kterým přešla sokolovna do jeho majetku. Od této doby se v Sokole pražském Černému děkovalo mimo jiné slovy: Co Fügner zbudoval, to Černý zachoval.

A i přes to, že se Tomáš Černý stal patrně nejváženějším a nejuctívanějším členem spolku, opakované výzvy k nominaci na funkci starosty odmítal a přijal tuto kandidaturu až v roce 1872. A když byl o deset let později zvolen pražským purkmistrem, na post sokolského starosty rezignoval, aby se mohl plně soustředit na svou novou roli, a ani opětovná jednomyslná volba, ani přemlouvání a prosebné dopisy jeho rozhodnutí nezvrátily a stal se pouhým řadovým členem Sokola. V dnešní době téměř neuvěřitelný postoj, že?


Foto Národní muzeum Praha

To tedy ano.., ale současně to svědčí i o tom, že to byl muž pevných zásad a rovného charakteru, což se v současném světě, společnostech a politice nenosí...

Nejen v úvodní odpovědi, ale i v knize zmiňujete, že celý svůj život byl přítelem, právním poradcem a rádcem vdovy po prvním sokolském starostovi Kateřiny Fügnerové (1834-1906), její dcery Renáty a též i prvního sokolského náčelníka Miroslava Tyrše. Patřili všichni i k aktivním sportovcům?

To nebyl sport v dnešním slova smyslu, ale spíše tělesná výchova či gymnastika. Cvičilo se na nářadí, někdy se šermovalo, zápasilo, nacvičovala se společná veřejná cvičení pro diváky. A cvičili zejména muži, ženy, tedy spíše svobodné dívky, měly svůj Tělocvičný spolek paní a dívek pražských až od roku 1869. Kateřina Fügnerová se spolupodílela na jeho vzniku, ale samozřejmě cvičit nechodila, členkou cvičitelského sboru a aktivní cvičenkou byla do roku 1871 její dcera Renáta. Muži chodili do sokolovny cvičit přibližně do středního věku, později se ale samozřejmě účastnili i dalších sokolských akcí, například výletů, šibřinek a různých národních oslav.

Já jen pro naše čtenáře dodávám, že manželce Jindřicha Fügnera jste zasvětila svou předcházející knihu s názvem Kateřina Fügnerová: Manželka, matka, tchyně…

Ale Tomáš Černý byl znám i tím, že poskytoval bezplatnou právní pomoc, což na tu dobu bylo dost pokrokové, že?

Samozřejmě to nebyla běžná záležitost, ale myslím, že nebyla zase až tak výjimečná. On poskytoval bezplatnou právní pomoc zejména nově vznikajícím českým spolkům a veřejným institucím, což v době rozmachu národního povědomí české společnosti brali dobře situovaní občané spíš asi jako svou vlasteneckou povinnost.

A kromě toho, se také jako zemský poslanec zasloužil o vznik Zemské banky Království českého, která přispěla k osamostatnění českého národohospodářství, a když tak nad jeho konáním přemýšlím, myslím, že je velká škoda, že nežije v současné době. Byla byste téhož názoru?

Jak se to vezme. Ona vůbec tehdejší doba byla nejen klidnější a pomalejší, alespoň z našeho pohledu, ale také ohleduplnější a hlavně slušnější. Asi bych mu ale nepřála, aby se ze společnosti druhé poloviny devatenáctého století, ve které panoval respekt k odlišnému názoru a lidé nebyli zvyklí své politické protivníky jakkoli nálepkovat a urážet, ocitnul v české společnosti dneška. Myslím, že by byl hodně smutný.

V tom, s vámi musím plně souhlasit, neboť když člověk pozoruje veškeré to lidské hemžení a ten neskutečný morální úpadek celé a nejen té české společnosti a politické scény, je to spíše k pláči...

O Tomáši Černém se také traduje, že byl nejen erudovaným právníkem, ale také i excelentním řečníkem?

To bych si netroufala tvrdit. Excelentní řečník byl podle tehdejších pramenů spoluzakladatel Sokola, politik a novinář Eduard Grégr, který se stal v prvních letech po založení spolku jakýmsi jeho dvorním řečníkem. Černý byl – také díky své profesi – samozřejmě zvyklý na veřejné projevy a vystoupení, ale pravděpodobně takový talent upoutat davy, jaký měl Grégr, mu chyběl. I když na druhou stranu nebyly jeho projevy tak radikální jako některé z pera Eduarda Grégra a nepopuzovaly tolik rakouské úřady.

Čím si vysvětlujete to, že většina těchto významných českých historických osobností – vlastenců, je současné české, zvláště té mladší generaci zcela neznámá?

Já bych řekla, že to je zřejmé. Podívejte se na školní osnovy. Děti se dnes již téměř neučí o národním obrození – vlastenectví, to je možná už neslušné slovo. A pokud před pár lety na pražském gymnáziu udělal student maturitu z češtiny, přestože na jednu z otázek, kdo napsal Povídky malostranské, odpověděl, že Karel Kryl, pak k tomu asi není co dodat. Kéž by ho napadla alespoň Božena Němcová... Je to sice úsměvná historka, ale vzhledem k tomu, že odpověď nebyla míněna jako recese, to o úrovni výuky českých dějin leccos vypovídá. A je to velká škoda, protože v historii mnohdy nacházíme zajímavé paralely k dnešnímu dění…

Ano. To je a velká...

Ale kromě knih jste i autorkou řady zajímavých článků, z nichž vybírám ženské světové hry - Women´s World Games, který jste publikovala v časopise Národního muzea, v němž se zamýšlíte nad vstupem žen na atletické dráhy v letech 1913-1934. Myslím, že ta doba musela být pro ženy-sportovkyně dost nepřející ze strany mužů. Co říkáte?

O sportování žen v té době pochybovali zejména lékaři. Přesvědčení o škodlivém vlivu závodění na ženský organismus přetrvávalo ještě z dob před první válkou a jen postupně se prosazoval příznivý pohled na ženskou atletiku. Mimochodem, Československo patřilo k zakládajícím členům Mezinárodní federace ženských sportů v roce 1921, bylo hostitelem III. světových ženských her v roce 1930, československé závodnice patřily ke světové špičce a byly držitelkami mnoha světových ženských rekordů. O vzrůstající popularitě sportu žen jistě svědčí to, že z tribun během světových her v Praze na Letné sledovalo sportovkyně z 18 států celkem téměř 50.000 diváků, včetně předsedkyně Mezinárodní ženské sportovní federace Alice Milliat.

Je pravda, že zpočátku jak Mezinárodní atletická federace, tak Mezinárodní olympijský výbor pořádání ženských atletických závodů odmítaly, ale v průběhu třicátých let minulého století postupně ženský a mužský sport splynul, přestaly být zakládány ženské sportovní organizace a vedení Mezinárodní atletické federace přijalo ženy do svých řad.

Ve svém článku také zmiňujete dvě atletky, které měly shodná křestní jména i příjmení, obě se totiž jmenovaly Marie Mejzlíková. Jak je v té době rozlišovali, neboť jedna byla skvělou koulařkou a druhá běžkyní?

Tyto ženy spolu – až na atletiku – neměly v podstatě nic společného, spojovalo je opravdu jen jméno. Nebyly příbuzné, poznaly se až na atletické dráze a každá závodila za jiný klub. Jejich jména byla rozlišována římskou číslicí, ve výsledkových listinách meziválečné československé i světové atletiky tak nacházíme jména Marie Mejzlíková I. a Marie Mejzlíková II. Marie Mejzlíková I. zvítězila v roce 1923 na mezinárodních závodech v Monte Carlu ve vrhu koulí obouruč výkonem 17,05 metrů, Marie Mejzlíková II. na I. ženských světových hrách v roce 1922 v Paříži zvítězila v běhu na 60 metrů v novém světovém rekordu, který byl překonaný až o jedenáct let později.

Těch otázek kolem sportu a té doby by bylo velmi mnoho, a tak se vás zeptám, zda na vašem psacím stole leží nějaký další zajímavý námět, který byste chtěla opět v podobě další knihy zrealizovat?

Pro mě je poklidná a slušná atmosféra konce druhé poloviny devatenáctého století balzámem na duši, tak bych v tomto staromilství ještě jednou ráda pokračovala. A možná to bude osobnost Jana Podlipného, prvního starosty České obce sokolské a rovněž starosty města Prahy.

A co dodat závěrem? Snad jen to, aby se k nám ta poklidná doba staromilství, která je balzámem na duši vrátila co nejdříve…

Děkuji za rozhovor.






0
Vytisknout
3028

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2023