5. 4. 2023 / Ivan Větvička
Je náboženské běsnění nejlepší odpovědí na sekulární represi? A není trest příliš krutý? Utrpení provinilce mnohoznačně kopíruje muka mladého Dionýsa, který byl utýrán a vzkříšen, podobně jako jiný syn jiného nejvyššího boha, Kristus.
Nově uvedené představení Euripidových Bakchantek v Národním divadle v Praze (k vidění od února 2023 na scéně ve Stavovském) divákům servíruje nevšední téma k zamyšlení nejenom pro dobu Velikonoc. Krutost zůstane krutostí i na konci těchto úvah, ale už pro nás nebude tak cizí a nepochopitelná, jak bychom si přáli.
A bude jí dost pro všechny, přestože se režisér Jan Frič rozhodl dílu srazit hranu a vytvořil něžnou parodii, která zdaleka nepopíchne tolik lidí, jako předloha v plném znění. Nebývá zvykem, aby současná adaptace klasické divadelní hry byla jemnější než originál. Režiséři se raději snaží přitvrdit a šokovat. Přesto může mít inscenace u obecenstva úspěch, vždyť i dnešní ženy bojují proti společenským konvencím, byť většinou ne tak radikálně jako bakchantky, a dionýsovské hrátky s queer tematikou hladce zapadají do současného diskursu.
Jan Frič děj inscenace zjednodušil a vypustil z něj anticivilizační aspekt. Příběh se díky tomu odvíjí přímočařeji, ale byla tím otupena kritika městské civilizace jako celku, jedna z nejpodstatnějších složek díla, v jehož plné verzi můžeme spatřit i starověký protisystémový manifest. Proč z nekráceného Euripidova textu nedokázali těžit například anarchisté v 19. a 20. století? Asi se jim nechtělo porodit mladou revoluci se slovy: „již staří Řekové“...
Euripidovy Bakchantky byly u nás nastudovány pouze v letech 1927 (v Národním divadle v Praze a v témže roce také Spolkem pokrokového studentstva Milíč v Kroměříži) a 2003 (v pražském Pidivadle). Příčinou malého zájmu může být mimo jiné kulturní bariéra, která dělí současné obecenstvo od reálií, které byly Euripidovým současníkům známé, ale na nás působí nepochopitelně či přímo děsivě. Jedná se zejména o mýty o bohu Dionýsovi, z nichž Euripidés při psaní hry vycházel. Dionýsos nebyl pro starověké Řeky jenom „přiopilým bohem vína a veselí“, jeho nika v pantheonu byla podstatně širší.
Dionýsos byl bohem nespoutatelné životní síly, která se pojí s vláhou, krví, sexem, plozením (ale nikoli mateřstvím), tvořivostí, dravostí šelmy i s neméně živelným bujením rostlin. Mýtické narážky na jeho možnou oboupohlavnost – či přiléhavěji řečeno pohlavní celistvost, odkazují podle mého soudu právě především na jeho spojení s říší rostlin, kde je takováto harmonická jednota běžná v leckterém květu. Proto byl někdy oslovován jako Euanthés, „Kvetoucí“. Ostatně i ve hře používané přízvisko Bakchos, „Výhonek“ odkazuje k rostlinám, neboť znamená rašící ratolest či révu. V divadelním prostředí dnes až příliš často a prvoplánově používané ztvárnění homosexuální lásky by samo o sobě nevzbudilo velký zájem starověkého publika, které necítilo potřebu homosexuální vztahy ostrakizovat tak, jako ještě do nedávné doby činila křesťanská Evropa.
V klasické době byl Dionýsos především narušitelem a pokušitelem světového řádu diktovaného Olympany; Diovým synem a zároveň nejnebezpečnějším vyzyvatelem rozumu, který dokázal řeckou uměřenost a konvence odplavit potoky vína a utopit v příboji extatického běsnění. Karnevaly, hry a divadelní klání byly nesmírně důležitou součástí svátků pořádaných k jeho poctě. A bůh se věrným štědře odměnil, neboť pod jeho ochranou mohli po libosti pranýřovat, urážet a zesměšňovat mocné, kteří tento příval sémiotického teroru museli strpět, dokud sváteční dny nevystřídala kocovina řádu všedního dne.
Dlužno dodat, že bezuzdné radovánky si ve městě mohli bez zábran užít pouze muži. Ženy proto „jako psice střelhbité“ prchaly do noční krajiny, kde provozovaly rituály, o nichž toho víme pramálo. Prozradí nám Euripidovy Bakchantky víc? Těžko říci, není to religionistická ani etnografická studie, ale umělecké dílo, jehož autor mohl cokoli podřídit pointě. Tajemné rituály rozněcovaly představivost, ale zároveň probouzely strach, a tak již před Euripidem vznikaly hrůzu nahánějící příběhy, třeba o tom, jak Dionýsovy mainady rozsápaly pěvce Orfea. Lítice usmrtily reka, který se před tím odvážně vypravil do podsvětí a dokázal se vrátit mezi živé. Do podsvětí se odvážil i Dionýsos (a pochodil tam lépe než Orfeus). Příchylnost k tomuto bohu mohla zlepšit posmrtný úděl zasvěcence, je možné, že měl svoji úlohu i v rámci eleusinských mystérií. Ale o tom se ve starověku nesmělo mluvit pod hrozbou trestu smrti, Euripidés v Bakchantkách tabu respektoval a tento aspekt do hry nezačlenil. I tak mu zbylo snad až příliš zajíců k chycení, a proto neuškodí si před samotnou recenzí připomenout vybrané události z mýtu o Dionýsovi:
Dionýsos je synem Dia, který svedl kněžnu Semelu, dceru thébského krále Kadma. Héru, Diovu choť, iritovaly manželovy zálety, a jeho milenkám i levobočkům usilovala o život. V tomto případě lstí přesvědčila Semelu, ať Dia přiměje, aby se jí ukázal ve své božské podobě. Stalo se a Semelé byla sežehnuta bleskem. Před smrtí potratila. Zeus nenechal plod zahynout, zašil si ho do stehna, a takto ho donosil.(1) Nejvyšší bůh se obával dalších úkladů své manželky, a proto dítě schoval v jeskyni, kde o něj pečovaly nymfy, podle jiných podání smrtelnice (snad dcery krále Kadma) a vychovával ho Silénos. Héra však k úkrytu vyslala Titány, kteří pomocí hraček upoutali pozornost děťátka, zabili ho, rozsekali, vařili v kotli a snědli. Obludné hostiny se účastnila bohyně Rheia a ukryla Dionýsovo srdce nebo falos, z něhož byl bůh později vzkříšen.(2)
Dionýsos se tedy dvakrát narodil (ze Semely a z Dia) a byl jednou vzkříšen po nesmírném utrpení. Nelze přehlížet již zmíněnou podobnost jeho osudu s údělem Krista. Oba měli smrtelnou matku, jejich otcem byl nejvyšší bůh, věřícím nabídli jinou náboženskou zkušenost než ostatní dobová božstva, byli pronásledováni, zemřeli v mukách a byli vzkříšeni. K vrcholům obřadů jejich kultů patří rituální požití těla a krve boha – křesťané se spokojí se vzdálenými náhražkami v podobě hostie a vína (Dionýsova nápoje!), mainady si připomínaly utrpení a smrt Dionýsa během svých lovů beze zbraní.
Takový případ je popsán i ve hře: Bakchy v závěru rozsápou thébského krále Penthea. Je to prezentováno jako trest za bezbožnost, ale pozorným divákům neunikne podoba s rituálním lovem a pojídáním zvířat popsaným na počátku hry. Odhodlaly se starověké mainady občas i k lidským obětem? Takový případ není doložen a je krajně nepravděpodobné, že by se tak dělo v historické době. Každopádně Pentheus nebyl sněden, ale „pouze“ roztrhán na kusy. Mainady s ním naložily takřka totožně jako s mýtickým pěvcem Orfeem, na něhož narazily v pohoří Pangaion. Zobrazil Euripidés na jevišti nesmlouvavý trest, nebo lidskou oběť k usmíření rozhněvaného boha? Jedno nevylučuje druhé.
Kruté výjevy v Bakchantkách svádějí k závěru, že Dionýsovi bylo – na rozdíl od Krista, cizí odpuštění. Ale jiný příběh hovoří o opaku: Dionýsos podstoupil velké nebezpečí a vydal se do podsvětí, aby odtamtud vyvedl svoji ženu Ariadnu, kterou podle některých podání nechal zabít, když zjistil, že mu byla nevěrná s Théseem.
Podoba příběhů o Dionýsovi a Kristovi je v některých rysech zarážející a je pravděpodobné že křesťané se při tvorbě mýtů o Ježíši Kristu inspirovali Dionýsem, jehož kult ve Středomoří po staletí šířili Řekové, následováni Makedonci a Římany. V Římě patřil Dionýsos k nejoblíbenějším bohům i ve staletích, kdy náboženské představy směřovaly k výrazné redukci pantheonu a jeho kult se udržel po boku sílícího křesťanství až do zákazu uctívání nekřesťanských božstev. Pravděpodobně právě Dionýsos usnadnil rychlé rozšíření křesťanství v Řecku, díky němu nebyl Kristus Řekům bytostně cizí.(3)
Ale vraťme se k dionýsovské mytologii. Mladý bůh navzdory všem protivenstvím, která není účelné na tomto místě vyjmenovávat, nakonec dospěl, odešel z jeskyně do lesa a stal se lovcem. Provázely ho nymfy a mainady – ženy, které během obřadů upadaly do stavu zběsilosti, manie. Jejich chování však mělo svou (nezúčastněným pozorovatelům zapovězenou a nepochopitelnou) logiku, a proto se nejdná o ryzí šílenství. Mainady se během svého běsnění cítily být ztotožněné se svým bohem, čehož důkazem byly i ve hře popsané zázraky. Proto se jim říká také „bakchy“ či méně správně „bakchantky“. Muži byli z jejich obřadů vyloučeni. Na antických vázách bývají zobrazeny v běhu či tanci s rozpuštěnými vlasy, zakloněnou hlavou, kromě běžného šatu bývají oděny do kožešin a v rukou třímají břečťanem omotanou rituální hůl, thyrsos.
Dionýsos byl v Řecku vnímán jako cizinec – ať už proto, že prý přišel z Thrákie, nebo pro jeho bytostnou odlišnost od ostatních Olympanů. Jeho kult nabízel jinou náboženskou zkušenost, což vyvolávalo obavy a občas i odpor, čehož obrazem je kruté pronásledování „mladého boha“ v mýtech. Euripidovy Bakchantky tento scénář opakují, avšak děj zastihl boha již v plné síle, což má pro jeho nepřátele mezi lidmi fatální následky.
Hra začíná v okamžiku, kdy se Dionýsos vrací do Théb v čele triumfálního průvodu. Kadmos stále žije, ale je stár, nemá moc a netěší se velké vážnosti. Ve městě vládne jeho vnuk Pentheus. Dionýsos zprvu tají své božství a vydává se pouze za svého příznivce.
Thébanky jím jsou nadšeny, houfně prchají od domácích prací, rozšiřují řady mainad a odcházejí za město provozovat rituály, v nichž „slušní občané“ vidí ryzí barbarství.
Nezasvěceným nepřísluší jejich třeštění pozorovat a režisér Frič se rozhodl, že bude toto starověké tabu respektovat, ať už z úcty k tradici, nebo se mu nad některými scénami jednoduše zvedl žaludek. A tak nespatříme div, kdy se (podle starověkého úzu křehké) ženy rozběsní natolik, že holýma rukama sápou na kusy dobytek, včetně statných býků, a během okamžiku zhltnou maso, z něhož právě uniká život. Diváci se musejí spokojit s vyprávěním posla, který krom jiného hlásá, že mainady roztrhaly jalovici s plným vemenem (sic!).(4)
Absurdní je, že bakchantky se musejí na jevišti obejít i bez Dionýsova nejoblíbenějšího nápoje, červeného vína, rituálního obrazu krve rozšířeného napříč kulty, a popíjejí bílé šumivé cosi s jahůdkami. Kdo bude pozorně sledovat scénu, všimne si, že obraz jahody se během představení promění, aby tak ilustroval přechod náboženského rituálu od rozvernosti k hrůze. Je to samoúčelné a nadbytečné, ale dobře to zapadá do celkového pojetí představení. Záhadou však zůstává, proč žádné Thébance – mainadě není dopřáno, aby v souladu s originálem, v extázi: „plesajíc, hříbátku rovna, v poskoku hbitou povznesla nohu“. Bakchantky na scéně netančí, nekřepčí, „netěkají“, ale změnily se převážně ve statické prvky, které jako sloupy antického chrámu buď stojí, nebo spočívají na zemi, jako podťaté zemětřesením.
Naopak, velké ocenění si zaslouží kostýmy sboru – řadové bakchanky jsou jedna jako druhá oblečeny v upjatém kostýmku, na hlavách paruky s uniformním účesem, kterému nechybí blonďatý přeliv ani pokročilé odrosty; „holky z kanclu“, žádné divoženky. Právě to odráží jeden z charakteristických rysů Dionýsova kultu – jeho vyznavačky se přes den nelišily od sousedek svázaných etiketou starořecké polis. Ve svobodné a nebezpečné lítice se měnily až v noci, daleko za městem. Ve hře však město opouštějí už ve dne a jejich úprk od tkalcovských stavů přivádí Penthea k zuřivosti.(5)
Dionýsos učaroval i Pentheovu dědu Kadmovi, což dále rozněcuje králův hněv.Věštec Theiresiás (6) se marně snaží vládce přesvědčit, aby šíření kultu nebránil a sám nového boha uctil. Pentheus se rozhodl obnovit zažitý řád občiny za každou cenu: Uvěznil mnoho mainad a svým lidem přikázal zakročit i proti Theirésiovi:
„Teď hned ať někdo z našich běží tam, kde má ten ptakopravec vyhlídku – trůn, kde mu ptáci radí co a jak – a obrátí ji vzhůru nohama. Zničte ji do základů, kůly vyvraťte, ať tam nic nezůstane na svém místě! A stuhy otrhejte! Vezme si je vítr. Tohle ho zničí. Trefa do černého.“ Vládce nechá zatknout i samotného boha:
„Zvedněte se a vypátrejte toho poštívače, co přivandroval kdovíodkud a vypadá jak sténající žena. Přiveďte mi ho v poutech! Toho, co ženy jako nová nemoc přepadá a špiní jejich prostěradla. Zemře! Nechám ho kamenovat, aby poznal, jak v Thébách chutná takovéhle bláznění.“ (7)
Dionýsos při zadržení neklade odpor, ale ve vězení vyklouzne z okovů a způsobí zemětřesení, které zničí Pentheův palác. Následně krále poblouzní a přesvědčí, aby se přestrojil za ženu a vydal se za mainadami do hor na výzvědy. A tak si ješitný vládce za zvýšené pozornosti režie „oblékne roucho až na zem“. V této hře se nejedná o násilnou úlitbu v současnosti populární genderové mlze, ale o citlivou práci s tématem, neboť určit gender účastnic a účastníků mýtického Dionýsova průvodu nebylo snadné ani ve starověku. Historik starořeckého náboženství Karl Kerényi konstatoval, že Satyři a Siléni se k průvodu nemuseli připojit zlákáni mainadami, ale příchylností k samotnému bohu, jehož charakter byl „napůl ženský“. Staří Řekové Dionýsa nesmírně ctili, ale zároveň ho častovali i posměšnými přezdívkami jako Dyalos – „Obojetník“, Arsenothélys – „Mužožena“ či Gynnis – „Zženštilec. A tak mají ve hře své místo prvky crossdressingu, stejně jako Dionýsova ve starověku dobře známá, hrůzu nahánějící býčí epifanie.
Hrubým a nijak nezdůvodněným prohřeškem inscenace proti starověké ikonografii je ale odrůstající strniště na tváři boha. Dionýsos byl ve starověku zobrazován jako pohledný mladík s hladkou tváří, nebo jako zkušenější muž s plnovousem.
Pečlivé přestrojení Pentheovi nijak nepomůže, bakchy, které vede Pentheova matka Agaué, ho brzy odhalí a rozsápou. Agaué, jejíž mysl je rovněž ošálena Dionýsovým kouzlem, narazí synovu hlavu na svůj thyrsos a hrdě ji nese do Théb v domění, že mainady skolily horského lva. Teprve ve městě prozře. Ani nářek matky nad hrůzným činem neutiší Dionýsův hněv. Bůh vyžene Kadmův rod z Théb (8) a Řecku vyjeví hrůzy budoucí války.
Euripidés v Bakchantkách tvrdě útočí nejenom na krále, ale na městskou kulturu jako celek, na prostředí sešněrované mnoha konvencemi, jehož pravidla diktují lidé s omezeným rozhledem. Krále Penthea vylíčil s takovou záští, jako J. K. Rowlingová pěstouny Harryho Pottera. Ostatně, oba autoři napadají stejný měšťácký fenomén, mezi jehož negativními rysy Euripidés na rozdíl od Rowlingové akcentoval také všudypřítomný sousedský dohled. Je to dáno tím, že počet obyvatel řeckých měst na Balkánském poloostrově byl v Euripidově době relativně malý a dnešním pohledem se co do lidnatosti jednalo spíše o maloměsta (byť ambice a schopnosti některých polis byly nesrovnatelně větší), kde si lidé – přinejmenším ve své vrstvě – navzájem viděli až příliš dobře do talíře. Sousedé se snažili kohokoli, kdo vybočoval z kánonu „slušného občana“ uklovat k rozumu.
Podle některých pramenů patřil mezi individuality vybočující z řady i Euripidés – prý nějaký čas přebýval v „odporné jeskyni“ a zemřel roztrhán smečkou psů, kteří s ním naložili podobně, jako rozlícené mainady s dobytkem a Pentheem. Předpověděl Euripidés v Bakchantkách svoji smrt, podobně jako Záviš Kalandra v aprílovém Světozoru v roce 1937? (9) Pravděpodobně nikoli, tato vyprávění sepsali Euripidovi současníci a jedná se o ukázku drsné dobové satiry. Za jisté můžeme považovat pouze to, že Euripidés od Athéňanů očekával větší uznání, než jakého se mu dostalo. Snad proto odešel krátce před svojí smrtí ke dvoru makedonského krále Archelaa do Pelly.
Zde se setkal s divočejší podobou Dionýsova kultu, než jakou znal z Athén, a spatřil v ní rituálem posvěcenou, a tudíž před společenským odsudkem imunní cestu úniku ze svazující etikety občiny. Když Euripidés v Makedonii psal Bakchantky, nehovořil jenom k místnímu publiku, u něhož se Dionýsos těšil mimořádné úctě (později ho velmi adoroval i Alexandr Veliký – natolik horoucně, až si nadměrným pitím přivodil smrt), ale především k Athéňanům, vůči nimž asi cítil nemálo hořkosti. Na druhou stranu to byla jeho mateřská polis, jenom tam byl plnohodnotným občanem, a tak své město ušetřil přímé kritiky (doufal snad, že bude ještě někdy přijat „s poctami“?) a děj umístil do Théb, což lépe zapadá i do Dionýsovy mytologie. Když bůh vynáší nelítostný soud nad klanem, který městu vládl, mohl by stejně dobře obžalovat obyvatele takřka jakékoli (nejenom řecké) polis. A nejenom ve starověku.
Autoři představení ve Stavovském divadle se rozhodli otupit kritiku (malo)městského prostředí, které dodnes krutě a důsledně likviduje vše, čemu nerozumí, stejně tak cokoli, co se vymyká zavedeným pořádkům. Snad proto, že nechtěli přespříliš dráždit publikum, na jehož přízni jsou do značné míry závislí, a také proto, že jsou součástí této klultury a dosáhli v ní velkého úspěchu, jímž by samotná možnost pracovat pro Národní divadlo měla být. Právě proto může divákům trest, kterým je zkrušen Pentheův rod i město, připadat příliš přísný. Kdo si ale přečte celý text hry, může nad vyvrcholením děje dlouze přemýšlet.
K ostatním pasážím hry autoři přistoupili s – na dnešní dobu nebývalým – respektem ke starověké předloze. Výrazné slabiny režie se projeví pouze v okamžicích, kdy teče (resp. měla by téci) krev. V těchto momentech adaptace ztrácí půdu pod nohama, nervózně uhýbá, snaží se z pasáže „vymluvit“, nebo jinak vykroutit, což má za následek, že dění na najevišti „spadne řemen“ právě v okamžiku hrůzného lovu, kdy by měla hra gradovat.
Publikum nespatří ani thyrsos, „břečťanovou zbraň“, kterému dnes v Národním divadle neřeknou jinak, než „břečťanová hůl“ a obecenstvu ho vůbec neukáží – snad proto, že se produkci nechtělo shánět tadiční materiál na výrobu thyrsu – stonek ločidla (Ferula communis), statné miříkovité byliny, která vypadá jako „menší bolševník“ a ve Středomoří roste na suchých pastvinách. Stonek je lehký a relativně pevný, má ideální vlastnosti pro případ, že se už rozhodnete tančit s holí. Ale vůbec se nehodí jako zbraň, nemůže se měřit s houževnatostí dřeva a tvrdostí kovu. Když tedy mainady pomocí thyrsů zraňují a zaženou ozbrojené muže, sledujeme další ze zázraků, které vyvolalo jejich krátkodobé přiblížení se bohu.
Vynechání nebo okleštění takových zdánlivě nepodstatných detailů, které má představení zpřístupnit současnému publiku, ve skutečnosti naopak komplikuje pochopení hry. Není potom divu, že Jana Machalická v Lidových novinách (23.2.) napsala, že Euripidovy Bakchantky jsou: „Drama svým způsobem záhadné, plné šílené krutosti, jejíž smysl není úplně jasný.“ Kdo detailněji nezná Dionýsovu mytologii, některé roviny příběhu vůbec nepostřehne. Ke cti představení slouží, že i tak odchází publikum spokojeno, neboť zjednodušený příběh má navzdory výše uvedeným výtkám logiku. Jedná se o svěží odlehčenou adaptaci, která stojí za zhlédnutí.
Představení prospívá minimalistická scéna, jejíž pozadí tvoří les stylizovaný do podoby blízké čárovému kódu. Takto zobrazil smrčiny již Josef Váchal ve svém kolosálním dílě Šumava. Zde hledíme na elegantně schematizovaný porost balkánských jedlí a efekt umocňuje průběžné spouštění a vytahování jednotlivých plánů během představení. Vhodně zvolené osvětlení pak dokáže „vtáhnout do lesa“ i hlediště. Zlacené štukové girlandy na zábradlích balkonů a lóží se v zelenkavě namodralém šerosvitu mění ve střeva obětí běsu mainad. Kdyby přišel vánek, začnou se pohupovat ve větvích. Jediný iónský sloup na scéně je natolik výrazný znak, že naprosto dostačuje k zařazení díla do místa i epochy.
Snad jenom stůl s mlýnkem na maso, svíčičkou v šupleti a květinový koš si v okamžiku tragického vyvrcholení hry mohli inscenátoři odpustit. Tato nedůstojná titěrnost na scéně citelně překáží. Asi měla být vtipná, ale ve vzpomínkách na představení jenom ruší a zanechává pachuť, která je s odstupem času čím dál horší.
Poznámky
(1) S ohledem na celkové vyznění zde hodnocené inscenace je s podivem, že autoři představení nevěnovali větší pozornost tomuto momentu, kdy se nejvyšší bůh muži ovládaného světa ochotně ujme výsostně mateřské role.
(2) Díky starověké slovní hříčce si nemůžeme být jistí, který orgán děťátka unikl zkáze – jednalo se o „kradiaios Dionysos“ a kradiaios je dvojsmyslné slovo, může být odvozeno právě tak od kradia, „srdce“, jako od kradé, „fíkovník“ a znamenat věc z fíkového dřeva“ – v tomto případě falos.
(3) Zásadním rozdílem mezi Dionýsem a Kristem je, že Dionýsos věřícím nenabízel plnohodnotné vzkříšení či nesmrtelnost. Ale křesťané nebyli první, kdo na Balkánském poloostrově utěšoval souvěrce příslibem „života věčného“. Před nimi chovali podobnou naději uctívači boha Zalmoxida v Thrákii, kde byl nesmírně populární i Dionýsos. Proto nepřekvapí, že se zde křesťanství rychle šířilo.
(4) Ztráta povědomí o původu mléka se stává charakteristickým znakem naší kultury, nedávno jsme si málem zvolili prezidentem podobně neznalého agropodnikatele.
(5) Stav byl pro bohaté Řekyně ve starověku stejným symbolem zla a ujařmení, jakým je pro feministky plotna, neboť spořádaná manželka měla trávit čas tkaním drahocenných látek, zatímco jídlo připravovali otroci. S rozvojem manufaktur a průmyslové výroby v novověku dámy přestávaly tkát, od dvacátého století se musí většina (i dobře situovaných) žen obejít bez stálého služebnictva. Oděvy si koupí a vyperou v pračce, přípravu pokrmů ale nelze pokaždé svěřit restauraci a zatím se ji nepodařilo ani plně automatizovat. Symbolem neoblíbených domácích prací se stal sporák. Proto Euripidovy Řekyně utíkají od člunku a současné feministky od plotny.
(6) V inscenaci na jeho mimořádné schopnosti vtipně upozorňují sytě růžové brýle (mámení?), jimž nechybí ani třetí sklo pro „vidoucí oko“ uprostřed čela.
(7) V tomto případě cituji z překladu od Petra Borkovce a Matyáše Havrdy, který je součástí programu vydaného Národním divadlem v roce 2023. Na jiných místech jsem mohl sáhnout po překladu od Otokara Jiraniho, který vydal vlatsním nákladem Rudolf Škeřík v Praze roku 1925 – ať už proto, že v divadelním programu na několika stránkách chybí text, nebo byla ve starší verzi použita hutnější, nebo pro tento text příhodnější formulace.
(8) V demokratické části Evropy dnes není přípustné, aby za přečiny jednotlivce pykali i příbuzní. Mějme ale na zřeteli zvyklosti doby, v níž Euripidés tvořil – v mnoha tehdejších královstvích se rčení „rodina je základ státu“ nevykládalo „po masarykovsku“, ale v duchu orientálních despocií, který dodnes přežívá například v Íránu; trest nedopadl pouze na jednotlivce, ale na celou rodinu. Dionýsos despoticky zúčtoval s despotou. Je to božstvo v mnoha ohledech inspirující, měl k lidem blíže než ostatní Olympané, mnoho nám dal a zároveň udržoval silné pouto s přírodou. Ale toto je jeden z případů, kdy si musíme položit otázku: Je to bůh dobrý?
(9) Záviš Kalandra, autor knihy České pohanství, tehdy barvitě popsal, jak bude komunistickou mocí odsouzen k smrti. Ve svém líčení parodoval politické procesy, které tou dobou probíhaly v Sovětském svazu. V roce 1949 byl skutečně zatčen a v červnu 1950 popraven v procesu s Miladou Horákovou. Justiční vražda kopírovala sovětské vzory, a tak došlo i na absurdity, které jako by se inspirovaly třináct let starým Kalandrovým žertem.
Diskuse