S Tyršem nejen za sportem

3. 10. 2023 / Soňa Svobodová

čas čtení 15 minut

Tyrš měl velký zájem nejen o klasické antické umění, ale i o egyptské a všeobecně předního východu, se kterým se Evropa vlastně blíže seznamovala až v průběhu 19. století. Zde titul k přednášce "O dějinách starého umění orientálního", autor neznámý, Národní muzeum, Archiv tělesné výchovy a sportu, fond. M. Tyrš, karton 18, inv. č. 422.

Když jsem před nedávnem vstoupiIa do jednoho maIého nejmenovaného pražského knihkupectví, zaujaIa mne na jeho puItíku právě vystavená monografie zasvěcená jednomu z našich nejznámějších národních obrozenců, který je mezi veřejností spíše více znám, jako spoluzakladatel Sokola, jímž byI Miroslav Tyrš. Jenže on nebyI jen vyznavačem těIocviku, byI také miIovníkem umění. Působil i jako docent, a pak krátce jako profesor na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity (dnes Karlovy univerzity). A tuto monografii, která vyšla pod názvem Sokol mezi obrazy veImi poutavě a čtivě zpracovaI její autor, doc. Karel Stibral, PhD.

Pane docente, svou nejnovější knihu jste zasvětil nejen Miroslavu Tyršovi, ale věnoval jste ji i svým dědům. Znamená to tedy, že byli také Sokoly a současně i milovníky umění?

 

Ano. Oba byli sokolové, ale určitě měli rádi i umění, Sokol byla organizace, která utvářela jejich život – u jednoho tedy asi více. Ten nejen cvičil na sletech (viz. i diplom za „Tyršův sen“ reprodukovaný v knize), ale byl fyzicky aktivní  vlastně celý život, a to i po své osmdesátce.

V této své monografii nejen představujete, ale také současně i analyzujete Tyršovo rozsáhlé dílo, které zůstalo ve stínu jeho tělocvičného hnutí. Jak hodně náročný byl pro vás sběr podkladů k této knize?

Díky covidu určitě náročnější, než jsem čekal, neboť zavřená byla jak Národní knihovna, tak především a velmi dlouho než jiné instituce, hlavně Archiv tělesné výchovy a sportu v Národním muzeu, který byl ze všech mně potřebných institucí zavřen nejdéle i přesto, že jiné už byly dávno v provozu. A pak, když byl konečně otevřen, tak pouze s jedním badatelským místem, které umožňovalo velmi omezenou návštěvu. Současně však, monografie rozhodně není založená jen na archivních materiálech, spíše na publikovaných Tyršových textech. Ale doba covidu přinesla i jiné povinnosti navíc a určitě by stálo za to věnovat všemu ještě více času. Bohužel kniha byla grantový výstup s přesnou uzávěrkou…současně, zaplaťpánbu za projektovou podporu, bez ní by kniha nevznikla.

Tak se může stát, že díky zájmu, čtenářů dojde k jejímu druhému a více rozšířenému vydání, což by pro nás všechny bylo obohacující. Co říkáte?

Upřímně řečeno, nevím, je to práce na další řadu let...

V jedné z kapitol zmiňujete, že základní myšlenkou, která Tyrše provázela celým jeho životem bylo téma otázky krásy lidského těla ve spojení jak s antickým uměním, tak i tělocvičnou činností. Přivedlo ho k této myšlence jeho chatrné zdraví, které ho trápilo po celý jeho život?

Tak to už se asi nedozvíme, jestli to bylo takto jednoznačné, nějaké přímé svědectví chybí (a i to může být samozřejmě nějak stylizované). Obecně bych byl opatrný s převáděním myšlenek či uměleckých děl jen na psychologické či zdravotní motivy – jistě může malíře a jeho dílo ovlivnit třeba schizofrenie nebo špatný zrak, ale velmi pravděpodobně to k pochopení jeho díla nepovede. Nicméně v tomto případě bych se odvážil souhlasit s tím, že se problémy se zdravím fyzickým a zejména psychickým podepsaly na Tyršově motivaci k tělesným cvičením. On opravdu bojoval se špatným zdravím od dětství – i do tělocvičného spolku byl poprvé poslán právě z těchto důvodů. Ale tehdy ho tělocvik ještě tak nezaujal. Jestli to ale přispělo i k jeho obdivu antiky a krásy lidského těla opravdu můžeme jen spekulovat, byť opět si dovoIuji odhadnout, že to významnou roli hrálo.

Často se o něm také hovoří jako o prvním českém kritikovi zaměřeném výhradně na výtvarné umění, i když v této oblasti byl i částečným samoukem. Je to tak..?

Ano, je. Tyrš byl vzděláním filosof a nikoliv historik umění. Ovšem na druhou stranu, tehdy se dějiny umění jako obor de facto formovaly, takže kunsthistoriků s „papírem“ bylo jako šafránu. Navíc je otázka, jestli na profesi uměleckého kritika je i dnes nezbytný nějaký takový papír, v redakcích spíše chtějí vidět, jak umíte psát, a ne jaký máte diplom. Ostatně obor „umělecká kritika“ vlastně nebývá jako studijní zaměření. Tyrš ale určitě měl velký rozhled, měl „načteno“ i „nakoukáno“ a i v rámci školení na Karlo-Ferdinandově univerzitě navštěvoval přednášky z estetiky, které jsou možná pro práci kritika stejně tak dobrou přípravou, ne-li lepší, protože se podstatně více zabývají estetickou zkušeností.

A ta, přispěla i k tomu, že byl členem mnoha nejrůznějších komisí vybírajících řady uměleckých děl pro veřejný prostor, ale především pro Národní divadlo v Praze, takže zákonitě musel spolupracovat i s dalšími významnými osobnostmi té doby?

Spolu s ním tam byla celá řada známých osobností, jako Soběslav Pinkas, Jan Neruda, František L. Rieger, Josef Zítek a oba představitelé české estetiky na pražské univerzitě – Otakar Hostinský a Josef Durdík.

Co jméno to samá silná osobnost. Taková spolupráce musela být pro Tyrše velmi obohacující a radostná zároveň?


Fotografie Renáty Fügnerové a Miroslava Tyrše z let 1871 a 1872 v podobě, ve které je Renáta upravila a darovala svému tehdejšímu snoubenci. Fotoarchiv tělesné výchovy a sportu, H7F - B353f.

Většinou to byly vlastně osobnosti, se kterými se dlouhodobě stýkal či spolupracoval, s některými byl určitě i v přátelském vztahu, jako například s Otakarem Hostinským, byť nejbližší přátelé to nebyli. Bez Josefa Durdíka by se asi těžko stal docentem i profesorem na univerzitě i pražské technice.

Současně, ale podotýkáte, že Tyrše nelze jednoduše přiřadit ke konkrétnímu uměleckému proudu, takže se dá říci, že své názory na umění čerpal z mnoha inspiračních zdrojů. Nemýlím se..?


Tak Tyrš určitě nebyl zastáncem jednoho jediného proudu či směru, nicméně se u něj prolínaly preference řekněme, dnešními slovy, klasicizující, romantické, pro akademické umění… přiznejme si, že nebyl zrovna příkladem nějakého výrazného vizionářského postoje – už realismus pro něj byl problematický, o tom, že by vyhlížel dopředu nějaké přicházející převratné změny v umění, ani nemluvě. Přesto zjevně poznal kvalitu, dovedl citlivě přistupovat k umělcům a snažil se jim opravdu kritikami pomoci, ne je shodit. Tedy pokud to byli umělci čeští…

Ovlivnila nějak tyto jeho názory i rezignace ze sokolské činnosti, ke které byl po prvním všesokolském sletu v roce 1882 úřady donucen, nebo spíše více jeho dvouletá nepřítomnost v Sokole z důvodu jeho nemoci?

Tak obě tyto události ho ovlivnily. V obou případech prohlubující se orientací na akademickou kariéru. Ostatně v tom prvním případě to bylo již vlastně finální rozhodnutí opustit Sokol kvůli dějinám umění a místu na univerzitě. Což bylo zcela pochopitelné – Tyrš se jednak stále hlouběji nořil do dějin a teorie umění, protože umění stále více viděl jako něco, co obohacuje a utváří život národa. AIe mělo to i zcela praktickou rovinu – Sokol ho zase tak dobře neživil a také jednoduše a přirozeně stárnul. Poslední roky už ani plně necvičil, pouze zvedal činky a šermoval, což mu šlo vždy dobře.

Není žádným tajemstvím, že jeho ženou byla Renáta Fügnerová a i přesto, že od něj byla o dvacet let mladší, byla mu velkou oporou. Je to tak?

Renáta svého muže podporovala a myslím, že i jeho směřování k akademické kariéře, která ve svých vrcholech (míněno profesorské místo) skýtala opravdu podstatně větší prestiž a finanční zajištění. Jinak jejich věkový rozdíl byl opravdu velký, ale na tu dobu ne až tak výjimečný – a Renáta Tyrše jistě intelektuálně dorovnávala, však jak se snažím i v knize ukázat, na řadě textů spolupracovala, ba byla mu plnoprávnou spoluautorkou. Byla také asi mnohem orientovanější v každodenních praktických problémech.

Ale i přesto se asi těžko vyrovnávala s jeho nečekanou a dodnes vlastně neobjasněnou záhadnou smrtí, a to, když se ve svých pouhých 52 letech při svém druhém léčebném pobytu v Tyrolských Alpách, utopil v horské říčce Ötz nedaleko Ötztalu?

Ano, plně objasněna, ve smyslu jasné příčiny nebo i doby a místa, kde k tragédii došlo, nikdy nebyla. Jeho tělo bylo nalezeno po několika dnech, bez části nohy, lékařské znalosti tehdy byly slabší, svědci scházeli. Někteří se dokonce domnívali, že si sáhl sám na život vzhledem k dlouhodobému zoufalství po opuštění Sokola. Ale v tom bych byl opatrný a spíš bych se přiklonil k nešťastné náhodě. Ta řeka je opravdu velmi divoká, s kluzkými balvany, tam spadnete ani nevíte jak, zvlášť když trpěl zjevně těžkými depresemi, měl i další zdravotní problémy, možná ztráceI orientaci. Pro Renátu Tyršovou to byIa skutečně rána, ovdověIa ve třiceti Ietech, bezdětná, už nikdy se nevdaIa...

Na druhé straně, ale byla tak silná, že i jako vdova se i nadále angažovala nejen v Sokole, ale i v Národní radě a v řadě dalších spolků?

Tak Renáta Tyršová vyrostla určitě v silnou a zajímavou osobnost. Našla se v celé řadě aktivit, a to nejen veřejných a organizačních, ale odborně se začala zabývat i mj. Iidovým uměním. Určitě dokázala – alespoň mně to tak přijde – přerůst pouhou roli „Sokolské vdovy“ a sama aktivně vstupovala do celé řady projektů a aktivit. Současně se věnovala velmi intenzivně odkazu svého manžela, a to jak jako editorka jeho sebraných spisů, tak autorka textů o Tyršovi, stejně jako zdroj informací o něm – a to v takové míře, že jeho obraz do jisté míry formovala ona. Daní samozřejmě bylo, že zůstala do značné míry v jeho stínu a také ji to jistě stálo spoustu energie. Tady myslím by mohl nějaký badatel či badatelka možná obecně přetrvávající obraz Tyrše (i Fügnera) ještě aktualizovat a posunout, stejně jako samotný vztah manželů Tyršových, a samozřejmě stále ještě čekáme na opravdu odbornou monografii o Tyršové samotné, byť ta popularizující od Ireny Štěpánové určitě není špatná. Ale mladší generace badatelů se zjevně Tyršem a Sokolem zabývá, vždyť jsou to mimořádně zajímavé a vlivné kapitoly z naší historie.

Vaše kniha disponuje i bohatou obrazovou přílohou, takže čtenáři mohou obdivovat jak návrhy sokolských krojů od Josefa Mánesa, tak i ukázky z Tyršova alba věnovaného antickému sochařství, ale nejen to?

V knize je celá řada obrázků. Část je taková téměř „povinná“ výbava všech tyršovských textů, jako je jeho fotografie jako cvičence, jeho akt, právě i návrhy krojů podle Mánesa. Potom je tam určitě i část reprodukcí z jeho vlastních sbírek, které vlastně do současnosti neměly ani číslování v archivu. Tam převažovaly reprodukce z knih, které si Tyršovi vystřihovali, popřípadě fotografie, které si zakoupili na cestách. Ale část z toho byly i kresby, které si nechal Tyrš za peníze pořídit přímo z důvodů výuky od svých tehdejších žáků z techniky – což je třeba i zde reprodukovaná egyptská spona.

Když se ale ještě vrátíme zpět k Tyršovi, tak nejen jeho zaujal Darwinův spis O vývoji druhů z roku 1895, ale i Josefa Durdíka, který byl šiřitelem jeho učení a dokonce ho v roce 1875 v Anglii osobně navštívil, takže předpokládám, že na vašem pracovním stole bude ležet jako další námět i tento?

On Tyrš byI představován často jako darwinista, kterým opravdu byI především (jak je siIně vidět v hIavním sokoIském programovém textu Náš úkoI, směr a cíI), aIe současně jak stárnuI, začínají se objevovat i daIší motivy z bioIogie. A to vIastně z dnešního pohIedu poněkud darwinismu konkurenčních hypotéz či přístupů, jako je třeba Iamarckismus. Současně i sám Tyršův darwinismus, který už se stal předmětem několika pojednání, byl zajímavý jak v úrovni chápání bioIogické teorie, tak zejména ve svých důsIedcích pro vnímání Iidské spoIečnosti a kuItury, zejména umění a tělesné výchovy. Je třeba ocenit, že Tyrš nikdy nepropadI sociáInímu darwinismu v takové tvrdé podobě, aIe díky svým životním zkušenostem, svému historickému rozhIedu dokázaI být veImi sociáIně citIivý. I těIesná výchova v jeho pojetí měIa vést k zušIechtění těIa i mysIi a byI veImi rezervovaný k, řekněme, výkonnostnímu sportu zaměřenému na závodění a porážení druhých byť v počátcích najdeme u něj i jisté branné až „paramiIitární“ tendence. Darwinismus a evoIuce pro něj hráIy aIe zásadní roIi i při chápání vývoje umění, což by dnes, kdy je tendence se dívat na Iidské zvyky a kuIturu vůbec jako něco zceIa nezávisIého na naší „bioIogii“ či „přírodním prostředí“, a už hodně aIternativní ba nevítaný přístup. Je otázka, jak daIece by byI takový pohIed ústřední ideou Tyršova zamýšIeného mnohasvazkového díIa o dějinách umění. To se už bohužeI nedozvíme.

Pamětní deska na kameni v místech, kde byIo naIezeno těIo MirosIava Tyrše pobIíž obce Habichen v ÖtztaIu v AIpách. Foto: KareI StibraI.

0
Vytisknout
2667

Diskuse

Obsah vydání | 6. 10. 2023