Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Úctyhodná stošedesátka

20. 2. 2024 / Soňa Svobodová

čas čtení 7 minut

Devatenáctého února tomu bylo již 160 let, co v roce 1863 vznikl první český umělecký spolek se třemi besedními odbory, literárním, hudebním a výtvarným pod názvem Umělecká beseda, k jejímž členům například patřili Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický, J. V. Sládek, Julius Zeyer, Karel Čapek, Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec, Jan Werich, Bedřich Smetana, Antoním Dvořák, Zdeněk Fibich, Václav Talich, Mikoláš Aleš, Josef Mánes, Antonín Chittussi a řady dalších.

Z těch současných pak můžeme jmenovat sklářského výtvarníka Pavla Trnku, sochařku Josefínu Duškovou, malíře Miroslava Šnajdra, textilní výtvarnici Evu Brodskou, sochaře a vizuálního umělce Petra Stanického, grafika Zbyňka Janáčka a věhlasného fotografa Jindřicha Štreita.

Tito všichni jmenovaní umělci se totiž společně se svými dalšími jednapadesáti kolegy-výtvarníky účastní výstavy, na níž můžete obdivovat více než sto třicet děl vzešlých z jejich výtvarných ateliérů. Pod názvem „V umění volnost“, který je současně i zakládající ideou vzniku tohoto uměleckého spolku ji ve zrekonstruovaném Clam-Gallasově paláci otevřelo Muzeum města Prahy právě u příležitosti jeho stošedesátého výročí.

A protože snímky Jindřicha Štreita, jsou nepochybně dominantou celé výstavy. Požádala jsem ho o rozhovor. A zde je.

Pane Štreite, vaše fotografie jsou plné humanistického poselství, jaké nemá obdoby, ale řekněte mi – trkli už někoho z těch, jenž nám vládnou, aby se ta humanita začala konečně projevovat, já mám totiž, čím dál tím větší pocit, že je jí čím dál tím míň. Co myslíte?

To je dlouhodobý proces. Jsme tady od toho, abychom stále bušili na vrata, abychom to nevzdávali. Vždy je naděje. Možná se na situaci dívám s větší tolerancí, protože zkušenosti něco napovídají…..mladá, současná generace je radikálnější a jde do problému ostřeji, nechce čekat. Mnohdy narazí, ale také věci urychlí. Vše je relativní.

Ano. To máte pravdu, že je vše relativní. Jenom, aby se to vše nezvrtlo k tomu, co si nikdo z nás nepřeje, a to ke třetí světové…

To máte pravdu. Z toho máme všichni obavy.

Ale pojďme od těch obav, raději ke Clam-Gallasovu paláci, který je jedním z vrcholných děl pražské barokní architektury a v němž daná výstava probíhá. Jaký to ve vás jako ve fotografovi vyvolává pocit, když přihlédnete k té kráse vůkol?

Znal jsem tento palác před rekonstrukcí a to, jak v současné době působí, to je fantastické. Byl jsem doslova fascinován jeho proměnou. Výstava Umělecké besedy tam krásně zapadla. Klasika se snoubí se současností. Nádhera.

Je o vás známo, že fotíte přes více než padesát let, ale i přesto, se nepovažujete za profesionálního fotografa. Znamená to tedy, že se stále učíte tomuto oboru?

Myslím si, že není možné přestat, ustrnout. Stále se musíme učit a zkoušet. Snažit se posunout o kousek dál. I když je to mnohdy bolestivé, určitě to stojí za to. Na chvíli se zastavit, to ano, ale potom hned pokračovat. Mé povolání je pedagogické a já fotografuji především sobě pro radost.

Když jsme u té radosti, tak o ní se často traduje, že pochází z proměněné bolesti. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Taková radost je obyčejně vykoupena velkou bolestí. Proto takovou radost nepovažuji za šťastnou a nebude mne moc těšit.

Ale přece jen tu pravou radost, vám přinesl váš první fotoaparát značky Welta, který jste si koupil od svého profesora houslí. Jak dlouho jste s ním fotil?

Bohužel, nebylo to moc dlouho. Po dvou letech mi jej někdo odcizil.

Ale i přes tento nemilý zážitek jste to nevzdal a pokračoval dál, čehož dokladem je i vašich 98 knih, 103 katalogů a více než 1568 výstav v ČR i zahraničí. Tak se vás musím zákonitě zeptat, kdy jste spal?

Baví mne život. Odpočívám prací a jsem šťastný. Shodou okolností jsem dnes se studenty foténkoval v knihovně. Zajímalo mne, jak ženy, které tam pracují, vnímají život. Nestává se mi to příliš často, ale všechny ženy, nezávisle na sobě řekly, že jsou rády, že mají takové zaměstnání, které je baví a které mají rády. Chodí do zaměstnání si „odpočinout“. Milují svou práci. Moc mne to potěšilo, protože to mám stejně. Rád učím, rád jsem s mladými lidmi, rád fotografuji. I když jsem nesměl učit a pracoval jsem téměř osm let na státním statku, i to mne bavilo. Poznávat nové světy, nové lidi. Možná je to i povahou. Najít si v těžkostech života chvíle, které mají smysl.

To jsou velmi pravdivá slova, neboť nalezení těch chvil, které mají smysl nás vlastně drží při životě a dodávají nám sílu zvládat všechna úskalí života, ale vy jste měl také možnost pracovat na mnoha dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Brazílii, Moldávii, Rakousku, Německu, Japonsku, Číně, Maďarsku, Rusku, ale také i doma v ČR. V které z těchto zmíněných zemí, se vám nejlépe fotilo?

Přirozeně, že nejlépe se fotografuje tam, kde to dobře znáte, kde rozumíte vztahům, prostředí, věcem, kolem vás. Je zajímavé poznávat vztahy i v jiných zemích. Je to těžší, ale obohacuje vás to a potom s tímto novým pohledem se můžete dívat i na svět, který jste si myslela, že jej již dobře znáte.

A ono je všechno zcela jinak, že?

Ano. Přesně tak.

Svého času jste se setkal i se světoznámým fotodokumentaristou Robertem Frankem. Ovlivnilo toto setkání nějak vaší následující tvorbu?

S Robertem Frankem jsem se sešel v New Yorku a bylo to krásné setkání. Celý den jsme chodili po městě a viděl jsem, jak vnímá svět kolem sebe. Mám velmi rád jeho fotografie.

Stále ještě platí, že na jednu fotografii spotřebujete pět filmů?

V současné době foténkuji již digitálně, ale zkušenost z analogového snímání skutečnosti si i nadále nesu v sobě.

Užší veřejnosti jste také znám pod přezdívkou Jindra ze Sovince, takže pane Jindro ze Sovince, chystáte opět nějaké překvapení na hradě Sovinec pro všechny milovníky výstav, koncertů a divadelních představení?

Intenzivně foténkuji. Věnuji se sociální problematice a vztahům mezi lidmi. Zatím jsem nic krásnějšího neobjevil. Foténkuji, vystavuji, přednáším. Stále bydlím v Sovinci. Miluji život.

To je velmi krásně řečeno, takže já k tomu jen dodám, že pokud jste se do Clam–Gallasova paláce na zmíněnou výstavu ještě nevypravili, neváhejte, stojí za vidění...