Zmizelí z Gazy: desítky tisíc lidí pohřešovaných od začátku války

9. 4. 2024

čas čtení 7 minut
 

Rodiny si nejsou jisté, zda jsou jejich blízcí naživu, nebo mrtví, a hledají v sutinách stopy po přeživších
, napsali Jason Burke v Jeruzalémě a Malak A Tantesh v Gaze


Jednoho březnového pozdního večera Ahmed Abu Jalala tiše vstal a usilovně se snažil nevzbudit svou rodinu, která spala kolem něj na podlaze školy spravované OSN v severní Gaze.

Čtyřiapadesátiletý otec věděl, že jeho šest dětí potřebuje jídlo, ale po měsících války žádné nebylo. Do Džabalíje, kde pobývali od útěku ze svého malého domova v prvních týdnech konfliktu, se dostávalo jen málo pomoci a jeho děti se musely živit divokými rostlinami. Abu Jalala se proto vydal do tmy hledat mouku, kterou přivážel humanitární konvoj.

"Nikdy bychom ho nepustili, kdybychom to věděli... Od té doby jsme ho neviděli ani o něm neslyšeli," řekl Etemad Abu Jalala, strýc pohřešovaného.

 

Po šesti měsících války zmizely v Gaze desítky tisíc lidí, jejichž příbuzní ani přátelé nevědí, kde se nacházejí. Mezinárodní výbor Červeného kříže zaznamenal od začátku konfliktu v Gaze více než 7 000 dotazů ohledně pohřešovaných osob, ale celkový počet je téměř jistě mnohonásobně vyšší.

Podle místních zdravotníků bylo v Gaze během konfliktu dosud zabito více než 33 000 lidí, převážně žen a dětí. Dělostřelecké bombardování a letecké útoky proměnily v trosky celé obytné bloky nebo činžovní domy na většině území a pohřbily mnoho lidí, jejichž smrt nebyla zaznamenána. Některé mrtvé uložili do provizorních hrobů cizí lidé.

Šestatřicetiletý Radží Kamal Kaleel stále doufá ve zprávy o své ženě a dvouleté dceři, které naposledy viděl v lednu během izraelského ostřelování a leteckých útoků ve městě Gaza.

"Když bombardování naší čtvrti zesílilo, rozhodli jsme se utéct do krytu OSN, ale cestou došlo k velkému náletu a celá oblast se zaplnila černým kouřem. Neviděli jsme se navzájem, a tak jsme každý utíkali jiným směrem," řekl Kaleel.

Když se kouř rozptýlil, našel Kaleel svou matku, desetiletého syna a nejstarší jedenáctiletou dceru, ale nenašel manželku ani nejmladší dítě.

"Přišel jsem o nejbližší přítelkyni a matku svých dětí," řekl. "Můj život bez ní nemůže pokračovat. A také jsem ztratil svou malou dcerku, část svého srdce. Lidé mi říkají, že jejich těla se vypařila nebo byla pohřbena pod troskami, ale já mám stále naději."

Někteří ze zmizelých, zejména těžce traumatizované děti nebo psychicky nemocní, mohou být stále naživu, ale po odloučení nemohou najít své příbuzné.

Laila Dogmushová zmizela, když se vydala hledat svého syna, který se vydal hledat majetek opuštěný její početnou rodinou, když prchala před izraelskou ofenzívou, kterou vyvolaly říjnové útoky Hamásu na Izrael, při nichž zahynulo 1 200 lidí, většinou civilistů.

"Matka předstírala, že chce jít do nedaleké mešity na modlitbu, ale už se neobjevila," řekl Fidaa Dogmush, syn 62leté ženy.

"Její psychický stav mohl být ovlivněn postupnými traumaty, která prožila."

Matka Fádího Tambory viděla svého pětatřicetiletého syna naposledy, když se vydal z útulku na severu Gazy za svou těhotnou manželkou, která s rodinou uprchla na jih území. Od té doby nemá několik týdnů žádné zprávy.

"Můj syn je od narození hluchý. Znakovou řečí požádal svého otce o peníze, aby se mohl připojit ke své ženě, ale ještě téhož dne došlo k leteckému útoku, všichni jsme se rozprchli a ztratili jsme ho," uvedla Tamboryho matka.

Od té doby byl Tambora jednou spatřen v nemocnici v Džabalíji a přátelé našli poblíž nějaké oblečení a věci. To však bylo vše.

Tamborova matka se obává, že jejího syna mohli zastřelit izraelští vojáci poté, co nereagoval na varování, které neslyšel.

"Jediné, co si přejeme, je, aby se vrátil ke svému dítěti, které se narodilo teprve před dvěma měsíci," řekla.

Pro mnoho hledajících přináší vyhlídka na zadržení izraelskými jednotkami naději, že jejich blízcí jsou naživu, ale také obavy.

"Myslíme si, že asi 1000 lidí je stále vězněno bez obvinění a bez vyrozumění příbuzných, ale je velmi obtížné zdokumentovat, co se děje. Víme jen, že dostáváme spoustu telefonátů," říká Tala Nasir, právník nevládní organizace Adammeer, která monitoruje Palestince v izraelských vazbách.

Belal Al Masry, který ze svého domu ve městě Gaza provozoval malou tiskárnu, byl podle svých příbuzných zadržen izraelskými jednotkami na severu Gazy v prvním měsíci války. Od té doby snahy jeho rodiny získat o čtyřicetiletém muži zprávy od propuštěných vězňů selhaly.

"Někteří nám řekli, že je stále u vojáků, jiní tvrdili, že je mrtvý. Nevíme, komu máme věřit," řekl Nashaat Al Masry, bratr pohřešovaného.

Pro dvaatřicetiletou Hanu Abu Jaradovou znamená zmizení jejího manžela Ibrahima velké strádání. Sedmatřicetiletý farmář zůstal na začátku války v severní Gaze, aby se staral o svou starou matku a sestru, zatímco ona a jejich čtyři děti uprchly na jih. O měsíc později jeho téměř každodenní telefonáty náhle ustaly. Od té doby nemá žádné zprávy.

"Teď se starám o své čtyři děti sama a vzhledem k vysokým cenám je opravdu těžké sehnat jídlo bez příjmu. Když se mě nejmladší dcera zeptá na otce a na to, kdy se vrátí domů, vymyslím si nějakou výmluvu, abych zakryla jeho zmizení," říká Abu Jaredová.

Jedním z velkých problémů v Gaze je komunikace, uvedli humanitární pracovníci. Ztracený telefon nelze nahradit a sim karty se nedají sehnat, takže zůstat v kontaktu nebo vypátrat ztracené děti je velmi obtížné.

"Na začátku konfliktu tisíce lidí opouštěly své domovy a odcházely na jih, a pokud například ztratíte kontakt se svým dítětem nebo zraněným blízkým, může být neuvěřitelně náročné je znovu najít," uvedla Sarah Daviesová, mluvčí Červeného kříže v Izraeli a na okupovaných územích.

"Po celém světě nám lidé říkají, že nejbolestivější částí konfliktu není hlad nebo nebezpečí, ale odloučení od příbuzných a to, že nevědí, co se s nimi stalo."

Čtrnáctiletý Ibrahim Abu Mostafa řekl, že postrádá svého otce, sedmatřicetiletého Ahmeda, který byl zraněn poté, co opustil úkryt ve městě Khan Younis, aby přinesl vodu, a poté zmizel.

"Táta nám moc chybí. Hodně myslím na to, jak se smál našim vtipům nebo se zlobil, když jsme se s bratry hádali," řekl. "Mým jediným přáním je, aby byl v pořádku a aby se k nám vrátil v pořádku."

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
1820

Diskuse

Obsah vydání | 11. 4. 2024